Motivující cestopis dějinami české architektury

Řečeno nejdříve čistě formálně: Publikaci tvoří 30 kapitol, které nesou názvy příslušné lokality (namátkou uveďme: Znojmo, Olomouc, Blata, Zlín – Luhačovice atd.), přiřazený podtitul napoví tématizaci (Od rotundy k Prioru, Proměny metropole, Selský barok, Funkčně a úsporně atd.). Nejedná se však o běžné minimonografie. V textu i ve fotografiích se odkrývá – sama podstata architektury, přinejmenším v tom smyslu, že v architektuře určité epochy nejde jen o to, co se stalo s architekturou, ale skrze proměny architektury vidíme, co se stalo se světem a tedy v konečné instanci i s člověkem. V textu i v obrazovém doprovodu – v obou případech velice jasně a zřetelně – se dokumentuje kontinuita i ztráty kontinuity, diskontinuita ať již z důvodů prosazení určité dominantní tendence v architektuře – vstup avantgardy kontraverzními projekty do historických měst či z důvodů doktrinálních, kdy ideologie ovládly politiku a následně byly prosazovány jako politický diktát vůči umění a architektuře (s negativními, rozpornými výsledky). Všechny velké epochy vyrostly ze zakořeněnosti v zemi (Bodenständigkeit) – Martin Heidegger sám tato slova dokládal rovněž na interpretaci architektury (mj. klášter Le Mont – Saint – Michel); recenzovaná publikace vizualizuje řadu takových míst a architektonických děl v Čechách, Moravě a Slezsku – na nich vidíme (díky J. T. Kotalíkovi, D. Vávrovi a P. Fričovi) jak architektura identitu člověka a jeho světa spoluvytvářela a petrifikovala anebo na tomto úkolu fatálně selhávala (viz letecký snímek severočeského Mostu na str. 292 – 293: „Místo skutečného, v průběhu věků přirozeně rostlého města vznikla v neuvěřitelně krátké době náhražka, určená k bydlení, nakupování, úřadování a rychlému přesouvání, v podobě gigantického rozvolněného sídliště“; minout se s podstatou architektury může i přes veškerou snahu architekt není – li součástí jeho tvorby respekt k tomu, co tvoří přirozený svět (Lebenswelt – obr. na str. 294 – 295). Myslím, že to byl architekt J. Herzog, který při udělení Pritzkerovy ceny poněkud sarkasticky poznamenal, že svět, který by byl obsazen jen stavbami, které vzešly vítězně z různých soutěží, by nebyl zrovna tím- řečeno s Leibnizem- „nejlepším ze všech možných světů“, z každé stavby by na nás křičelo architektovo ego. Proto bych chtěl ještě jednou zdůraznit- autoři nepředkládají výlučný, přísně selektivní soubor vynikajících architektonických děl, respektive urbanistických řešení (čili nesledují tendenci vlastní většině učebnic), ale přicházejí s novými tematizacemi (viz podtituly každé jednotlivé kapitoly), s konkrétním příběhem, který architektonické dílo zasazuje do proměn doby a s motivujícími, často emočně laděnými popiskami pod obrázky. Řečeno jinými slovy-vtahují do děje-do příběhu architektury i čtenáře. Fotografie Pavla Friče jsou technicky dokonalé a mimořádné –ukazují, jak lze i známé architektonické objekty znovu „objevit“. To dělali velcí fotografové vždy. Fričovy fotografie, je – li to třeba, dokáží vypovídat o povaze pobytu člověka na Zemi, dokonale souzní s vůdčí ideou publikace – přibližují velikost, výhry i prohry, selhání architektury i lidí. Ze snímku dvouvěžového kostela Panny Marie v Šonově doslova cítíme – přes staletí, které nás dělí od vzniku stavby – velkolepost záměru opata Zinckeho, který nechal vystavět (ne bez jisté megolamanie vzhledem k počtu věřících) v okolí Broumova deset barokních kostelů – klenotů, osloví nás jak dokonalé umístění kostela do drsné hornaté krajiny, tak i nepřehlédnutelný pathos a ethos zakletý do monolitu stavby, která pevně spojená se Zemí se obrací k nebesům – a současně nás zamrazí z vymlácených a zabedněných oken. Pavel Frič zůstává suverénní jak v podání panoramatu tak i detailu. Je – li třeba, respektive hovoří – li J. T. Kotalík či D. Vávra o „až divadelním účinku“ architektury, tak jej unikátní snímky nepochybně přinesou a umocní – poutní chrám a probošství v Mariánské Týnici (zejm. str. 149), hovoří – li text o „atmosféře“, kterou bychom spíše měli očekávat pod žhavým sicilským nebem“, tak je nad snímkem sv. Kopečku u Mikulova oné nejjižnější části divukrásné Moravy (s. 197- 198) pocítíme. Jednu poznámku ad hoc. Snímky paláců, chrámů i náměstí – i průmyslových objektů jsou až doslova zářivě čisté a bez lidí (a dodejme – díky Bohu, chybí zde i fetiš našeho století – auta). Přesto bych byl poslední, kdo by to těmto snímkům vytýkal – z každé Fričem zachycené stavby dýchá „duch času“, do křesťanských katedrál a chrámů zakletá transcendentní víra v Boha, honosnost a pýcha a užívání radosti pozemského života dýchá z paláců. Člověk nové doby promlouvá z renesančních staveb, megalomanie a fascinace ideálem vlastního projektu knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna ze zámku v Plumlově ( str. 241) atd. – zkrátka „lidé“ tu jsou přítomni v hodnotách a vztazích, které byly petrifikovány do architektury. Jsou zde přítomni i když byly stavby lidmi opuštěny – z kostelů dodnes promlouvá smutek v Sudetech (str. 183 ad.). Autorovi fotografií Pavlu Fričovi bych, samozřejmě s nadsázkou, vytknul jediné – některá architektonická díla bude možná čtenář jednou provždy vidět prostřednictvím jeho jedinečných, pečlivě zvolených snímků. Jednotlivé kapitoly uvádí básně, sui generis „pohledná poezie“ (užívání tohoto sousloví pochází ze sbírky Ladislava Nováka ze „zlatých šedesátých let“ - grafické kreace naplněné pozoruhodnou fakticitou, deskripcí, ironií, imperativy i sarkasmem, hravostí se slovy i výtvarností básní. Autorem těchto vizuálních poetických textů, které navozují atmosféru příslušné kapitoly je profesní architekt, filmových a divadelní herec, scénárista i scénograf a – v daném případě – básník David Vávra. Co říci závěrem? Historikovi umění Jiřímu Kotalíkovi (nyní generální ředitel Národního ústavu památkové péče), architektovi, scénaristovi a herci Davidu Vávrovi (průvodce a spoluautor úspěšného a objevného televizního seriálu Šumná města) a erudovanému fotografovi Pavlovi Fričovi se zdařil záměr: předložit „souvislý komentovaný příběh“, „obrazová svědectví, která i při běžném listování nastartují naše emoce a snad i zamyšlení nad úlohou a významem architektury v našem životě“. (J. T. Kotalík). „Každá doba má takovou architekturu, jakou si sama zaslouží… každá epocha má takovou architekturu, jaká sama jest“, uvedl nedávno zemřelý český filosof Karel Kosík v jedné ze svých dvou pařížských přednášek věnovaných architektuře, „v architektuře každé epochy je obsaženo více, se její strůjci domnívají: stavby vypovídají o sobě a své době také věci, o jejichž existenci a smyslu stavitelé a obyvatelé nemusejí mít tušení či jasnou představu“. Zásluhou tří autorů je nepochybně i to, že se zaměřili na ono „více“ – tím se razantně odlišili od desítek barevných výpravných publikací. A je potěšující konstatovat, že zájem o tyto komentované obrazy z dějin české architektury dokládá, že to poznali i čtenáři. Snad ještě jednu poznámku na okraj: Důraz na souvislosti, na kontexty v nichž i architektura ožívá a někdy i živoří má velký význam v době, kdy ve jménu redukce objemu „učiva“ na školách dochází v Čechách k opakovaným návrhům na další omezení a znicotnění výuky dějepisu (čili k programovému omezení „vědomí souvislostí“). Proto úspěch recenzovaného knižního titulu je povzbuzující a proto rovněž také této knížce rozumím jako úspěšné součásti boje o kvalitu „veřejného prostoru“, který si zpravidla zkolonizuje komerce. > Kotalík Jiří, T. – Vávra, David – Frič, Pavel Obrazy z dějin české architektury > Praha 2003, dotisk 2004, Titanic a Grada Publishing, > 310 s., počet obr. a půdorysů neuveden, doporučená cena 798Kč