Mikoláš Aleš 1852 – 2007

Samotná vernisáž byla akcí pro protřelého návštěvníka výstav zlověstnou. Proslovy dvou „celebrit“ - Milana Knížáka a Václava Klause totiž byly až podezřele shodně bezduché. Zatímco Klausova pointa stála na tom, že jeho matka měla stejné přijímení jako Alšova manželka – Kailová – a tudíž malého Klause Alšovy obrázky provázely celé dětství (nad logikou raději nepřemýšlet), Knížákův proslov působil jako formulování politického stahování mračen nad českou výstavnickou scénou. Nejprve v dubnu nynější politická garnitura zcela bezdůvodně odvolala ředitele Galerie hlavního města Prahy, dále zavedla udílení příspěvků „na vstupenku“, tedy pohřbení kvalitních výstav, a nakonec Knížák přichází s otevřeným přiznáním, že NG je filiálkou našeho „nestranného“ pana prezidenta. Protože Klaus projevil údiv nad růžovou propagační grafikou výstavy, Knížák to celé velice trapně vysvětlil, že se jedná o politickou provokaci Klause, aby v nadcházejících volbách podal největší výkon. Jakýsi rudý hadr na vola (jak to sám Knížák přirovnal). Proč by měla růžová barva Klause provokovat, už zůstává skryto, děsit nás může jen nabízející se úplně imbecilní spojitost se zákonem o registrované partnerství, který v loňském roce sněmovna Klausovi přehlasovala. Klaus poznámku o růžové myslel nejspíš dobře, neprovokativně, má snad ještě zbytky alespoň jakési zdrženlivosti, na rozdíl od Knížákovy nestoudnosti. Koneckonců ona růžová je nezvyklá, působí až prvoplánově, což se stalo osudné hlavně katalogu. O tom ale dále. Jaroslav. il. k rukopisu Kralovedvorskemu, 1884Josef Mánes, 1881Vyzdvihněme však architektonické řešení výstavy. Je přehledné a přesto dělí jízdárnu do poměrně intimních celků. Členění není nijak geometrické, střídají se panely šedé a červené. Je svým způsobem intuitivní, jako byla intuitivní Alšova tvorba, a bytelné panely dobře korespondují s Alšovskou zemitostí. Architektonické řešení je zkrátka praktické a decentní, neexhibuje na úkor vystavených děl, jako tomu bylo o trochu více na nedávné výstavě Jana Zrzavého, kde architektonické řešení udávalo kurz celé výstavní koncepci. Samozřejmě zde nechybí již tradiční postranní průchozí koridory. katalog-hist.fotografie+popisekkatalog-chyba s reprodukci zapisukatalog-lunetyKurátor Ondřej Chrobák pojal poměrně ambiciózní cíl – zbavit Alše „ideologického nánosu“. Což ale zákonitě musí znamenat víc, než kritizovat Krškův film, v němž titulní roli Alše ztvárnil Karel Höger. Ideologické nánosy, nebo jakýsi národní mýtus, bychom však museli z Alše smýt všechen. Jistě se nejedná jen o výklad dob socialistického realismu, určitým nánosem byl Aleš zavalen i v době vzestupu národního sebevědomí za první republiky, ale jistou nacionální nedotknutelnost kolem sebe Aleš budoval už sám za svého života. Roku 1884 například ilustroval Rukopis královédvorský, jehož pravost byla ale již předtím poměrně věrohodně zpochybněna Masarykem. Drží se svého programu ilustrování „významných“ momentů českých dějin i za cenu jisté diskreditace. Výstava tak nijak nereflektuje dobu Alšovu samotnou, nenajdeme zde nic z dobových ohlasů, kritiky, což byl klíčový moment – zrod onoho Alšovského mýtu. K tomuto národnímu mýtu se Chrobák nestaví nijak podloženě, a priori jej zavrhuje. Sebevědomá koncepce tak vystavovaná díla mírně přehlušuje. Díla nejsou vystavena už v žádném dalším logickém, chronologickém ani tematickém sledu, od těch „nánosů“ se už nikam dál nedostáváme. Ačkoli se výstava chce zaobírat jakousi Alšovskou reflexí v pozdějších dobách – budováním onoho mýtu, nijak nepřináší pozdější projevy Alšova přínosu do dalšího umění, pomineme-li Krškův film. Aleš byl velkým inspiračním zdrojem pozdější kresby a ilustrace, jeho národní koloristický styl byl hodně využíván právě ve zmiňovaných 50. letech, ale o tom výstava mlčí. Výstava tak zůstáva jaksi na půli cesty: chce Alše svrhnout jako jakýsi národně-buditelský mýtus, ale pořád jej opečovává jako národní poklad, což potvrdil Knížákův proslov. Uvědomme si, že Aleš měl význam pro svou dobu, v tzv. generaci Národního divadla byl dozajista vyjímečný. Ale v kontextu evropském se podobných ilustrátorů s kresebným a koloristickým nadáním našlo desítky. Smyjeme-li totiž z Alše jeho mýtus, odstraníme i kontext jeho doby a mnoho nám z něj nezbyde. Protože se Aleš sám na svém mýtu podílel a jeho tvorba je záměrně opatřena jakousi lidovostí, plebejskou líbezností a hlavně určitým patosem /který je ale jiný, než heroický patos jeho souputníků – Aleš z postav českých dějin dělá všeobecně srozumitelné „lidi“/, neměli bychom mu do jisté míry jeho národně laděný mýtus brát. Mětus, 1878Na Kosovo táhnoucí Jugoviźov‚ 1874Oheň, 1881Nyní ke katalogu. Katalog se opět zaměřuje především na stalinskou interpretaci Alše, kdy byl spolu s Jiráskem vyzdvižen a zdiskreditován. Katalog nemapuje Alšovo dílo. Katalog však opět neprezentuje všechny ideologie, jimiž bylo Alšovo dílo kontaminováno. Nyní ke konkrétním prohřeškům. Katalog uvádí reprodukce všech 14 lunet, ale jsou vytištěny růžovou barvou. Tudíž nejen, že si z nich neuděláte reprodukce, ale ani se na ně nemůžete příliš dlouho dívat. Ale pokud přistoupíme na růžovou hru výstavního stylu, budiž. Graficky opravdu nedomyšlené je reprodukování zápisu klíčového jednání o Alšově poslední monografii z roku 1979, jehož jedna strana začíná v půlce strany katalogu a text je přesně uprostřed předělen vazbou, tudíž si ho nepřečtete, dokud katalogu nerozlepíte vazbu a neuděláte si z něj salát. Katalog uvádí některé historické fotografie z otevření výstavy v roce 1979, ale výpravně znázorněné popisky zúčastněných se omezují pouze na dva lidi – Jiřího Kotalíka, tehdejšího ředitele NG, a Gustáva Husáka, tehdejšího prezidenta. Ostatní siluety zůstávají nepopsány. Co je poněkud trapné, protože Husáka pozná každý čtenář, Jiřího Kotalíka každý druhý čtenář (řekněme, že katalog si tradičně koupí užší zájemci). sv. Václav, 1890Trh v jižních Čechách, 1890U hrobu božího bojovníka, 1877Katalog se ale zaměřuje na poměrně neznámý příběh Alšova bratra Jana, který jeho tvorbu významně ovlivnil – Chrobák tak zde nachází poměrně zajímavé souvislosti. Opět se ale nevyhýbá Krškově filmu. Sice v době jeho vzniku byly točeny opravdu nehodnotné filmy jako třeba Vávrova trilogie husitských Janů, ale rozhodně Krškova Alše nesmíme házet do jednoho pytle s touto produkcí. Krška je sice poplatný populární zideologizované Alšově interpretaci, ale je to právě on, kdo tak pro 50. a 60. léta navrací rozervaného, citlivého, romantického hrdinu, oddaného své vizi, který není plochým sebejistým mužikem stalinské kulturní jednotvárnosti, a staví do této role Alše. Krškovo vylíčení příběhu strýce Tomáše Fanfule je pak už zcela logické – jde o krškovský motiv staršího mužského vzoru. Chrobákův text ale především převypravuje děj filmu, nenajdeme zde ani rozbor, ani podloženou kritiku. Katalog se nezabývá rekonstrukcí dějin Alšovského mýtu, ale pouze velmi specifickými kapitolami, kusou mozaiku si pak čtenář musí složit sám. Co nejvíce výstavu charakterizuje, je, že zůstává na půli cesty. Nemůže se rozhodnout. Udýchaně se zastavuje mezi Alšem-národním pokladem a Alšem-ideologicky znásilněným nacionalistou; mezi rekonstrukcí vytvoření Alšovského mýtu a reprezentativní monografickou výstavou; mezi úzce zaměřeným a revidujícím pohledem a pohledem opředeným klišé. Pokud totiž chceme klišé bořit, musíme dát velký pozor, aby se ono boření samotným klišé nestalo. Největším klišé této výstavy je paradoxně spojení „ideologické nánosy“. Po nich totiž už nic nepřichází.