Město je jako rozkrojený meloun III.

Město je jako rozkrojený meloun| I.díl | II.díl | III.díl | IV.díl |Melounový efekt Nebylo by jednou z variant řešení přestat se zajímat o umrtvující centrum a soustředit se na místa, kde investice plynou zcela přirozeně a spontánně? Připustit existenci nákupních center a vzít je za základ nového živoucího jádra, ke kterému se přidružují další funkce?Já hovořím o melounovém efektu, jehož myšlenku bych chtěl, pokud se mně to podaří, dál propracovat. Jde o to, že to červené uprostřed melounu je centrum, které je tabu kvůli přístupu památkářů, to zelené na melounu, ta největší plocha, je krajina, kterou není možné dalším růstem města zatěžovat. Zbývá to bílé, které je jediným místem pro normální život, a my máme dvě možnosti: buď změníme přístup památkářů, a dostaneme větší bílé místo, nebo se hold musíme vejít do toho, co zbývá. Tím bílým místem ale není periferie s plechovými boudami, tím bílým mám na mysli normální předměstí. Přitom jsem ochoten i respektovat existenci nějaké plošné ochrany, pokud nebude tak direktivní, jako je nyní, protože i když „stáří není zásluha“, tak fakt, že něco na nějakém místě přetrvává nějakou dobu, je hodnota, kterou je vhodné respektovat. Ale pak musí existovat ten bílý pruh, který musí být opravdu svobodný. Naším úkolem je domluvit se s tím červeným a zeleným a vymezit tak svobodný bílý pruh – takovým bílím pruhem je pro Prahu Pankrácká pláň. A ve chvíli, kdy to dokážeme, tak dokážeme přesněji definovat i centrum, dokážeme mu přiznat jeho nadřazenost a dokážeme si vymyslet, jak se v něm máme chovat, protože budeme vědět, že to okolo je svobodné. Dokážeme si definovat, že centrum města je nízké a že periferie, která se skládá z rozlézajících se plechových bud a domků, je také nízká. Ale musíme připustit, že to mezitím může být vysoké. Vysoký prstenec kolem centra je můj obecný model „evropských“ měst, na rozdíl od amerických nebo asijských měst, u kterých je nejvyšší vždy střed. Nejhorší je, když všechno skončí u diskuze, zda smí být v Praze budova vyšší než chrám svatého Víta. Nestavět v Praze vysoké domy kvůli tomu, že jsou od někud vidět, je naprosto absurdní. Pokud bychom byli schopni se dohodnout, že ten bílý okruh smí být svobodný, tak já věřím tomu, že město začne zase fungovat jako celek, protože v tu chvíli si vytvoří centrum jinou důležitost, jiné funkce a to, co je dnes rozlezlé po kraji, bude najednou zbytečně daleko a bude daleko snazší využívat plochy blíže k centru. Na druhou stranu se bojím toho, že to, co říkám, je zase jen umělý konstrukt intelektuálního charakteru, který nemusí v tom normálním životě města třeba fungovat.Patří do vašeho konceptu i to, co se odehrává dejme tomu v Holešovicích nebo v Karlíně?Samozřejmě. Zcela ukázkovou lokalitou je pak Smíchov, protože je nepředstavitelné, co tam, z dnešního pohledu, maličký a nevýznamný Anděl udělal. Nesmírně si cením erudice investora zosobněnou Paulem Kochem, který se zkušenostmi z Rotterdamu věděl, že nemá smysl hledat místo v centru a že investici nejefektivněji zhodnotí právě na tom „bílém“ místě. Věděl, že potřebují dobrého architekta a Nouvel jim postavil excelentní dům, který je pro mě daleko zajímavější než třeba populární Tančící dům. Tím, že se ING a Nouvelovi podařilo realizovat Anděla, zcela jasně řekli: „To je to místo, tady to jde“. Stejně tak si cením toho, že se DA studiu podařilo místo továrny postavit ohromný čtyřpatrový obchodní dům, který výborně funguje i přes ty nešťastné interiéry. Ty snad někdo někdy vyhází, to je už jedno. Podstatné je, že dokázali prosadit, že supermarket nemusí být jen v přízemí, že nemusí být jen na rovině, že může mít parkování pod sebou, že může být uprostřed města a že může fungovat ještě čtvrté podlaží, kam si zajdu do kina. Lidé pochopili, že nemusí jezdit někam na Zličín, a to místo nebývale prospívá a vydělává. Negativní ponaučení, které ten barák generuje je to, že všichni jsou vevnitř a nikdo na ulici. Venku nejsou krámy, tak tam nejsou lidi. Nepomůže ani marná snaha radních Prahy 5 zřídit zde pěší zónu, protože, když tam nic není, tak co by tam kdo dělal. Místo toho, aby tam nechali auta, částečně umrtvili kousek města. To jen dokazuje, jak je v mnoha ohledech architektura na život krátká. Znamená to, že bílý prstenec může naznačit model, který je uplatnitelný v centru?Ne, to ne. To bílé, které bychom si měli dokázat definovat, není modelem pro červené, ale způsobem, jak to červené osvobodit, protože dokážu věci důležité pro život přivést tak blízko k centru, že za nimi nebudu jezdit ven. Mnozí mně podsouvají, že to chci provést tak, že postavím mrakodrapy na Srarém městě, nebo že zničím památkovou rezervaci. Já hledám způsob, jak to udělat tak, abych na „starém“ městě nic takového stavět nemusel. To je úplně jiný princip. Může bílý prstenec svojí aktivitou vyprovokovat centrum k tomu, aby redefinovalo svůj vlastní význam?Ano a přitom nejde o nic víc, než o zanesení iniciační bodů do struktury města právě na bezprostředním okraji centra. Jedná se urbanistické postupy, které jsou už dobře prozkoumány, pouze v Česku je nikdo nepoužívá. Někteří zastupitelé se na mně obrací: „Tak to navrhněte, jak se to navrhuje venku, ať jsme pokrokoví.“ Ale když jim nakonec řeknete, jak to má být, tak se dozvíte, že „To neprojde, to nemůžeme“. Jak politikům vysvětlit, že to má být jinak, než „jak se to dnes v Čechách dělá“, to opravdu nevím.Město je jako rozkrojený meloun| I.díl | II.díl | III.díl | IV.díl |Psáno pro časopis ERA 21 5|04Město shromažďuje významy svého okolí. Významy města shromažďuje jeho centrum. V centru se přehrává koncentrát města a jeho života. Soustředěné budovy předávají sdělení o minulosti města i jeho aktuálních ambicích, v možnosti potkávání každého s každým se kondenzuje demokratická podstata města, ritualizovaná instituce korza zviditelňuje hierarchizovanou strukturu městské komunity. Množství dějů přitahuje městské čumily a jejich přítomnost zase přitahuje množství dějů.