Město je jako rozkrojený meloun II.

Město je jako rozkrojený meloun| I.díl | II.díl | III.díl | IV.díl |Územní plánGeometrie bez obsahu…Geometrie nikdy není bez obsahu… Budu ale pokračovat: je nutné chránit „prázdno rastru“ a tomu „plnému“ dát absolutní svobodu. Zároveň to neznamená, že tento rastr je dán navěky. Na jeho změnu musím být ale dostatečně silný ekonomicky a politicky, jako tomu bylo zrovna v 19. století. Na místo toho se poslední dobou k urbanismu chováme tak, že řádově od konce 60.let dvacátého století děláme neustálé dílčí změny přeurčených plánů podle okamžitých potřeb stylem „já na bráchu, brácha na mne“. Přitom by právě stačilo stanovit a udržet rastr, jehož princip by zůstal, jen by na nových místech měl asi větší měřítko. Na druhou stranu, je nutné přiznat, že čím omezenější podmínky jsou, tím většinou vzniká exkluzivnější architektura. Když si vezmeme Benátky, tak zjistíme, že jsou překrásné díky tomu, že tam nikdo neplýtvá prostorem. Elegance města je v jeho plnosti, v jeho nacpanosti; ne v tom, že každý má kolem sebe deset trávníků. To potom není město, ale předměstí. Je podstatou územního plánu objevení potenciálu města? My se snažíme dělat všechny územní plány právě jako hledání potenciálu. Děláme je přeci proto, aby se mohla společnost rozvíjet, nikoli stagnovat! A právě to je pro politiky a úředníky mnohdy nepřijatelné, protože jim tím připravuje povinnosti. Snažíme se dělat liberální územní plány, co nejméně regulativní a na úřadu je, aby rozhodoval, zda ta nebo ta investice a její podoba je správná. Na to slyším: „Jak to mám rozhodnout, když tady mám napsáno převážně.“ Říkám: „Od toho tam jste milý pane, od toho si vás platíme a vy musíte nastudovat a rozhodnout, a ne říkat já nemůžu, tady je něco napsáno“. Dobrých úředníků je bohužel rozhodně míň, než těch alibistických, kteří jsou proškoleni v tom, jak mistrně žonglovat se zákony s cílem najít cestu jak to nejde.Co je nejčastějším motivem zadavatele územního plánu, tzn. města? Bohužel mnohdy pouze povinnost. Například dotace vázané na územní plán. Můžete žádat o peníze, když řeknete, jak je použijete. To je dobrý institut ale špatně používaný, stejně jako většina věcí, které by normálně mohly fungovat, pokud bychom si je my tím „českým“ způsobem nepřizpůsobili. Za patnáct let, po které se věnujeme komunálním zakázkám, jsem se setkal s řadou místních politiků, ale těch, kteří by měli skutečnou vizi a dívali se dopředu, bylo velmi málo. Přitom vize města by měla být tím nejzákladnějším motivem. Obsahují vaše územní plány návody, jaký druh investice by bylo vhodné lokalizovat do dané oblasti, tak aby se čtvrt rozvinula zamýšleným způsobem? Územní plán to obsahuje, ale není to tam přímo vidět, rozhodně to není direktivní. Nepleťme si uzemní plán s plánem strategickým, to jsou dvě rozdílné činnosti. Územní plán je podklad – „hřiště“, je to převážně technický, ale také samozřejmě architektonický, dokument. Podkladem pro územní plán jsou přání a úkoly, plán je potom „vizí obrazu města“. A strategické plánování je politický způsob jak schválený územní plán postupně naplňovat. Můžeme 90. léta minulého století charakterizovat také jako boj o města, kterého se zúčastnili různorodé sociální skupiny: politici, velcí investoři, občanská sdružení, obchodníci, národnostní skupiny, spekulanti, podvodníci, mafiáni? S tím je možné souhlasit, pokud za vítěze označíme „nefunkční“ skupiny a za poražené označíme obyvatele měst. Fatální chybou 90. let bylo to, že sice proběhla revoluce politická, částečně proběhla revoluce ekonomická, ale do dneška neproběhla revoluce územního plánování a krajinné a památkové péče. Navrhované nové znění stavebního zákona je toho jen důkazem. V 90. letech absentovala jakákoliv diskuze o územním plánování; územní plán byl považován za komunistický přežitek. A přitom všichni, kdo zacházejí s penězi, musí plánovat, a dokonce daleko důsledněji než komunističtí plánovači. To naše „žádné plánování“ vedlo k typickému gründerskému způsobu a některým „politikům“ to vyhovovalo, protože mohli ad hoc rozhodovat o osudu města. Potom jsme postupně zase zjistili, že to bez územního plánu nejde a sáhli jsme po variantě, která tu byla „naposledy“ a výsledkem je to, že výklad zpracování a používání územního plánu bude ještě tvrdší a direktivnější. My jsme se vlastně sami sebe lekli, lekli jsme se svobody na kterou jsme nebyli připraveni. A tak strach ze svobody řešíme regulací, místo toho, abychom jej řešili zdravým rozumem. Místo abychom řekli: „Tohle všechno se může“, říkáme: „Tohle všechno se, pro jistotu, nesmí.“Předpokládáte, že po patnácti letech od konce totality jsme schopni rozumně hospodařit s liberální podobou územního plánu? Nic jiného nám nezbyde! Měli bychom se to naučit co nejdříve. Na místo toho ale musíme neustále s něčím „bojovat“. Architekt už ani nemůže přemýšlet o architektuře, protože musí přemýšlet o tom, jak má správně vyhotovit projektovou dokumentaci, „aby prošla“. Úředník není stále ochoten akceptovat to, že je povinen pomáhat. Místo toho má stále zafixováno, že staré je hezké, že peníze jsou podezřelé a že kdo je má a něco staví, je zločinec. Místo toho, aby umožnil co největší počet rozumných investic, a připravil tak obrat peněz, snaží se, aby nic nešlo. A k tomu mu bezvadně pomáhají direktivní územní plány, které svojí podstatou dokonale naplánovaného umělého města jsou většinou mimo život společnosti.Město je jako rozkrojený meloun| I.díl | II.díl | III.díl | IV.díl |Psáno pro časopis ERA 21 5|04Město shromažďuje významy svého okolí. Významy města shromažďuje jeho centrum. V centru se přehrává koncentrát města a jeho života. Soustředěné budovy předávají sdělení o minulosti města i jeho aktuálních ambicích, v možnosti potkávání každého s každým se kondenzuje demokratická podstata města, ritualizovaná instituce korza zviditelňuje hierarchizovanou strukturu městské komunity. Množství dějů přitahuje městské čumily a jejich přítomnost zase přitahuje množství dějů.