Měď v architektuře: Měděná brána

Nosnou architektonickou úlohu sehrává vstupní brána do Institutu živé vědy. Tvoří ji přibližně 15 metrů vysoký svislý element a v úrovni střechy ještě příčný spojovací element. Jádro konstrukce je nepravidelně členěné a bylo vyrobeno z armovaného betonu, který je zakryt předpatinovaným zeleným měděným oplechováním, které je zvýrazněno svislými a vodorovnými propojenými spoji. Měděný plech instalován drážkováním. Rastr horizontálních a vertikálních drážek je velmi funkční nejen tím, že fyzicky spojuje plechy, ale i tím, že dodává proporcionální rozměr vizuálnímu dojmu celého objektu.

V minulosti bylo použití měděných plechů spojováno v architektuře spíše s historickými budovami než s moderním architektonickým prostředím. Existují však silné náznaky toho, že tento materiál objevila i moderní architektura. Díky rostoucímu zájmu bylo udělování anglického Ocenění za měď v architektuře (Copper in Architecture Award), které bylo donedávna udělované pouze britským objektům, od roku 2005 rozšířeno i na ostatní evropské objekty. Debrecínská brána se umístila v konkurenci mnoha velmi kvalitních současných architektonických projektů mezi prvními šesti.

Brána Jánose Megyika je pilířem celoživotního díla tohoto umělce. Ústředním motivem je perspektivní a projektivní geometrie. Pole rytmicky rozčleněných linií je propojeno využitím výsledků analýzy perspektivy a projektivní geometrie Megyikovy kresby (Stůl se stoličkou), která je považována za pilíř tvorby umělce. Výsledné dílo je propletené strukturovanou změtí geometrických linií. Vertikální švy jsou připomínkou dřívějších umělcových děl, u nichž tuto metodu aplikoval na dřevěné modely jiných konstrukcí rozličných imaginárních prostorů na podkladu architektonických plánů (například Santa Maria Novella ve Florencii, 1980-81), znázorňující stvoření paralelou obrazu a architektonického modelu.

Dá se říci, že Debrecínská brána jednoznačně představuje i propojení s nejnovějšími díly tohoto umělce, ze kterých si pro stavbu propůjčil perforované povrchy, pozitivní a negativní formy a povrchové prořezy spolu s vytvořením více středů, plynoucí z měnících se úhlů pohledu. Ve svých nových dílech promlouvá Megyik zároveň o formě a jejím prostřednictvím o vytváření formy, o umění a jeho absenci, posunuje těžiště objektů a hledá nové rovnováhy a nová těžiště. Z tohoto pohledu tvoří geometrický základ Debrecínské brány obří umělecké dílo vytvářející napětí mezi moderním střihem budovy a osobitým spletencem povrchových linií, čímž se oddálí a přesune význam puristického prostoru, který vytváří komplex budov. Stěna, kterou brána představuje v podstatě propojuje skleněné stěny obou budov a vertikální otvory přímo vybízejí k pohledu vzhůru k obloze. Jednou z hlavních funkcí brány je tedy odpoutání, hledání a přesouvání těžišť. Přímo z přístupového chodníku vás brána upoutá, otočíte se k ní čelem a při průchodu se zastavíte a budete zkoumat příčné linie, rytmiku štěrbin, čímž se oživí i vnitřní duch geometrie budovy.

Institut živé vědy a Knihovna v Debrecínu projektovaný Jánosem Goldou a Gáborem Szenderffym spolu s bránou navrženou Jánosem Megyikem evokuje důležité otázky na různých úrovních. Osud budovy byl diskutován v urbanistických záměrech a prošel od úplné demolice až po překomponování základních prvků městského plánování.