Maurice Nio | architekt překvapení
S Larsem Spuybroekem spoluzakládal legendární atelier NOX. Pracoval na rozsáhlých projektech pro BDG Architekten Ingenieurs. Od roku 2000 pracuje ve vlastním studiu NIO Architekten. Píše a vydává knihy. Odmítá učit na architektonických a uměleckých školách, ale přednáší po celém světě. Je autorem největší syntetické struktury na světě - zastávky v Hoofddorpu, která připomíná oranžovou velrybu. Realizoval spalovnu „Hulk“ za 7,5 mld. Kč. A 28.5.2007 bude v rámci cyklu Digital Architect přednášet v Praze.
Dominik Herzán , 24. 5. 2007
Maurice Nio se narodil v roce 1959 a absolvoval TU v Delftu, kde v roce 1988 zakončil studia s vyznamenáním. V roce 1991 založil s Larsem Spuybroekem (1959) studio NOX, které má na svědomí např. soutěžní projekt Fahrenheit 451, ale především řadu realizací v Holandsku, Německu a Rakousku či Velké Británii. V současnosti NOX připravuje projekt Centre Pompidou pro francouzské Méty, což vzhledem k tomu, jakým logem se stalo pařížské centrum dvojice Piano-Rogers, jistě mluví za vše. V letech 1991-96 se Maurice Nio podílel na rozsáhlých projektech pro BDG Architekten Ingenieurs. Následující dva roky (1997-99) pracoval v atelieru VHP, který se vedle architektury zabývá především urbanismem a krajinotvorbou. Kromě toho působil také jako redaktor časopisu Mediamatic Magazine. Podílel se na grafickém designu několika knih, je autorem několika videoprodukcí a publikoval desítky statí o architektuře, různých médiích (video, film, televize, fotografie), tanci a kultuře obecně. V roce 1998 vyšla Niovi kniha You Have The Right To Remain Silent (Právo mlčet)Vedle výše zmíněného je Maurice Nio členem Rotterdamské nadace pro architekturu a umění.S příchodem nového Milénia tedy 1.1.2000, založil vlastní atelier NIO Architekten, pod jehož hlavičkou vznikla i jedna z nejznámějších autobusových zastávek na světě – „oranžová velryba“, která stála necelých 30 mil. Kč. Vedle Niovy přednášky v hlavním městě nás může těšit také to, že i Praha bude mít brzy barevné zvířátko – zelenou chobotnici.Ad NOXNa charakteristiku tvorboy atelieru NOX je možné narazit například v článku Oldřicha Ševčíka Matrix, technokultura a virtuální architektura V, kde prof. Ševčík píše v souvislosti s kultovním cyberpunkovým filmem o tom, že virtuální realita se již realitou stala. Pavilon vody – freshH2O eXPO z let 1993-97 se nachází nedaleko Rotterdamu na uměle vytvořeném ostrůvku Neeltje Jans. NOX (Kas Oosterhuiss, Lars Spuybrock, Maurice Nio), zde vytvořila interaktivní paralelní svět: Po vstupu hned zjistíme, že jsme se ocitli v prostředí, které reaguje interaktivně na návštěvníky tohoto vodního pavilónu a sice prostřednictvím celé řady senzorů, které registrují a zajišťují reakce prostředí na pohyb. Architekt Lars Spuybrock charakterizuje realizovaný projekt jako „metastabilní agregát architektury a informace.Studio NOX dále vydává stejnojmenné periodikum, ve kterém vychází mezi stěžejními pracemi vychází překlady filosofa virtuality Baudrillarda, ale věnuje se také videu a instalacím, které stejně jako architektura uplatňují neeukleidovské prostor a směřují k principu fluid forms.NOX: Soft office (Warwickshire, Velká Británie, 2000- 2005). Nejde jen o trans-moderní estetiku objektu, ale o nové zhodnocení role a podstaty architektury. Soft office zahrnuje nejen kanceláře, ale i interaktivní prostor pro děti.NIO ArchitektenVzhledem k tomu, že nejdůležitější informace o Maurici Niovi a jeho studiu NIO Architekten je možné nalézt v pozvánce na přednášku, omezíme se v této části na výčet staveb atelieru a knih, které Maurice Nio publikoval:Realizace: 2007 – Hadí prostor – putovní výstava o technickém prostoru, Florencie, Miláno, Cosenza, Taranto, Palermo, IT, Rotterdam, NL2007 – Muzeum současného umění Luigi Pecci, Prato, IT2007 – The Aquarians, s´ Hertogenbosch, NL2007 – Obchodní dům Betty Blue v Roemondu, NL2007 – Ráj pro dva (pavilon / 2005 a dům / 2007), Botshol, NL 2006 – Vodotisky (Vatermarks), výstava, Lancaster, UK2005 – Jedenáctý dům (33 domů u Schiedamu, NL2005 – Hausbót Point Zero, Amsterdam, NL2004 – TwoFace – 198 apartmánů, Almere-Stad, NL2004 – Tunel Dotyk ďábla, Pijnacker, NL2004 – tunel Měsíční rytíř (Moon Knight), Amstelveen, NL2004 – Dům pro Brada Pitta (studie)2003 – Úžasná velrybí čelist, Hoofddorp, NL (nejrozsáhlejší syntetická struktura na světě)2003 – David a Hulk – kancelářská budova, Hengelo, NL2002 – Heaven and Hell (Nebe a peklo) – lifestylový obchod, Voorburg, NL2002 – Flower Power – tangenciální autobusová dráha, Schiphol-Haarlemmermeer-Haarlem, NL2001 – Kyklopové – 12 domů v protihlukové stěně, Hilversum, NL1998 – Black Mothafucka, servisní středisko, Rotterdam, NL1997 – The Hulk – ekologická spalovna v Hengelo, NLKnihy: 2004 – Unseen I Slipped Away (Zmizet po Francouzsku) 1998 – You Have the Right to Remain Silent (Právo mlčet)Nio – teoretik architekturyVe svém teoretickém díle se Maurice Nio mimo jiné zabývá krizí moderny a tím, jaká východiska nabízí postmoderna. Jeho sloh je zvláštní. Ve svých esejích nás Nio občas zcela úmyslně nechá bezmocné a tápající, aby pak přinesl někdy překvapivý, někdy důvěrně známý argument. Stěžejní místo v jeho úvahách má vyprázdněnost centra a moment překvapení. Zajímavou zkušeností je konceptuální výlet do Tokia, který Nio podniká s Rolandem Barthesem konceptuální výlet do Tokia, aby mohl načrtnout paralelu s italskou Sienou – co obě města spojuje je překvapivé anti-centrum – v Tokiu, jednom z nejrušnějších měst světa, je středobodem klidný císařský palác uprostřed rozsáhlých zahrad, Siena se zase proslavila pořádáním koňských závodů na náměstí – tedy činností, která do centra, jak jej automaticky vnímáme, prostě nepatří: Nikdy jsme nebyli schopni nevrhnout cokoliv jako palio, něco, co ignoruje funkci náměstí, a umožňuje jeho přeměnu na prostor slavností. Aby centrum ožilo, musí překvapit porušením tradičního pohledu. V tomto ohledu lze mluvit o určité paralele s Luigim Snozzim, který taktéž nevnímá architekturu jako rutinní naplňování pravidel, ale spíše ji považuje za hledání vhodného celkového řešení i za tu cenu, že jednotlivé části nebudou splňovat na ně kladené požadavky. Na jednu stranu je Maurice Nio tišším kritikem, na druhou stranu jsou však jeho závěry oproti Snozzimu často dramatičtější. Ideální architekt je ten, kdo nevyhoví konceptu smysluplného prostoru, ale dá přednost anti-konceptu.V každém případě mu nelze upřít bravurní styl, jež je čtenáři dobrým průvodcem po Niových názorech a postřezích, který jak čtenáře, tak posluchače udrží pozorně naslouchat. Ač někdy objeví již objevené, je proces seznamování se s Niovými myšlenkami zážitkem nejen pro architekty.