Matrix, technokultura a virtuální architektura IV

Podívejme se z počátku prvního desítiletí XXI. století na předcházejících padesát let. Je to sice ten nejsnáze dostupný referativní bod, který nevyžaduje velký intelektuální výkon, ale přesto nám poskytne určitý odstup a nadhled.Jestliže očekávání šedesátých let, tedy let opojného technokraticky založeného optimismu se nenaplnila (aspirace měly podobu pouhého prolongování již probíhajících trendů, stačí srovnat co se přehnaně očekávalo pro další desítiletí ve vesmírném výzkumu a co zůstalo nadále nenaplněno, totéž potkalo v architektuře vize skupiny Archigram atd.), tak v osmdesátých a především devadesátých letech probíhala převratná „mutace industrializovaného světa do něčeho, čemu se dá říkat naše techno-kultura“ (J.Baudrillard, ve zprávě pro Radu Evropy se frekventuje pojem „kyberkultura“). Dobu konce moderny („pozdní moderna“ v terminologii historiků a teoretiků architektury H. Klotze, Ch. Jenckse, či „druhá moderna“ a „riziková společnost“ v terminologii sociologa U.Becka a architekta R. Koolhase) a počínající doby „po té“ (post-) necharakterizuje zase jen další příchod něčeho nového, ale spíše to, že to nové, je zde tentokrát jinak, v jiném modu, tj., že změna se týká samotné podstaty technologie. Nejde tedy o další ekonomy a politiky požadované zvyšování efektivity té či oné technologie, to je pouze důležitý projev podstatnější změny toho, že v high technology se prosazuje neinstrumentální model technologie, toho, že esence techniky v high-tech převáží nad instrumentalitou. Svět se změnil a dokonce tak, že dnes „pokulhává kultura architektury za společností, zatímco tomu bylo dříve naopak“? (N.Coates)Matrix je výpověď o subkulturách a o jejich vidění světa konce dvacátého a počátku jednadvacátého století. Matrix je pro počítačové generace prostě ten správný příběh ve správnou chvíli a náležitě ve filmu estetizovaný mýtus, je sui generis signifikantní metaforou pro nastupující věk informační společnosti, v níž se semelou naše naděje i obavy, tušení nových forem útlaku v těch správných dávkách neurčité určitosti. A bude dobré, když po zhlédnutí filmu budeme se subkulturami sdílet také to, co již Jean Baudrillard- filosof „zavraždění reality“- vyslovil zcela jasně: Realita- a zase zdaleka nejen ta ohrožená a zachraňovaná realita ve filmu Matrix, ale ta v našem životě!- „je nakonec spíše sfingou než čubkou“. Ergo: v tom všem „odskutečňování skutečnosti“ a přeměny virtuality ve skutečnost atd. se před námi odkrývá nejen naše moc vůči realitě, ale i naše bezmoc. Skutečnost je sfiga. Takže „osvoboďme svou mysl“, jak nás vyzývá bratrská režizérská dvojice Matrixu a podívejme se jak se zachází s realitou. A ve smyslu filmu Matrix jako metafory pro informační společnost se podívejme na aspiraci i ohrožení, která jsou s virtuální architekturou spjatá. A budeme tvrdit v celém článku, že žijeme v jedinečné - byť řečeno s filosofem J.Habermasem-v „objektivně nepřehledné době“. Budoucnost je sice již na horizontu, ale není jednoznačná, předvádí nám porážky i recyklaci archaického do nového paradigmatu informační společnosti. Máme být optimisty nebo pesimisty? Tradiční otázka z doby industrální moderny se změnila v hloupou otázku (podobně jako „ pravice versus levice“ a pod.) v postnietzcheovském světě, v němž se vytratil předem daný smysl a cíl.V době „post-“ si už ani nemůžeme myslet, že svět má někde volant („zákonitosti vývoje lidské společnosti“) a my s pomocí vědy a techniky budeme tento svět bezpečně řídit směrem ke „šťastným zítřkům“ (vědomě jsme použili zastaralou terminologii). Po vystřízlivění z opojného projektu moderny (byl „spotřebován“, cíle moderny se dílem realizovaly, dílem diskvalifikovaly a část se ukázala jako nenaplnitelá) nám high-technology, zejména pak genetika a informatika, odkrývají nové horizonty a umožňují nám odkrýt zcela nové, neočekávané a jiné perspektivy a tím nám nabízejí možnost, abychom my sami sobě porozuměli jinak, mimo paradigmata industriální epochy. Vrátíme se proto raději k adverbiu „nicméně“-nicméně ve vztahu k možnostem a navzdory všem potencionálním ohrožením, které před námi otvírá expanze technologií, lze říci s patriarchou sci - fi R.Bradburym: „zamyslete se nad tím, čím jste se po celá ta léta krmili. Byla to hostina, nebo hladovka?“ Snadno nahlédneme, že to druhé. I onen „veřejný anonym“, na kterého jsme se v úvodu odvolávali, odsouhlasí to druhé – postačí mu málo, sednout si před počítač, nebo vzít do ruky mobil či digitální fotoaparát. A ve vztahu k architektuře odkazujeme na rezolutní soud renomovaného praktikujícího architekta i teoretika Nigela Coatse: „Chudoba architektury trvala již dost dlouho!“Architektura se zásadně nezmění, nezmění-li zásadně se prostředky. A ty má architektura nyní - od devadesátých let - k dispozici. Pokračování zde