Langhans | dům, kde se bydlí dál

Několik metrů od zastávky „Václavské náměstí“ ve Vodičkově ulici se loni pro veřejnost znovu otevřel palác Langhans. Dům propojený s tradicí fotografie stejně jako jeho původní majitel – fotograf Jan F. Langhans – zazářil do ulice pečlivě obnovenou secesní fasádou. Pohled nahoru však prozradí, že na rozdíl od jiných nově opravených domů tu nešlo jen o pouhou rutinní rekonstrukci. Namísto původní šikmé střechy vystupuje nad římsou lehká prosklená konstrukce nástavby nových bytů. Zeleně zahalená do měděných žaluzií přijímá atmosféru starých střech stověžaté Prahy, a přitom nenechává nikoho na pochybách, že se tu na vývoji domu trvale podepsala svou architekturou právě naše doba.Stovky Pražanů procházejících denně kolem Langhansu si možná současné proměny ani nepovšimnou, přestože není nevýrazná - natolik přirozeně prolnuly moderní prvky s historií. Domy totiž mívají podobný charakter jako lidé: zdravě sebevědomá architektura se nepotřebuje předvádět. Ví o své kvalitě, která spočívá především někde uvnitř, a navenek se projevuje jen nenápadnou krásou a vstřícností. Mimořádné hodnoty však nemohla přehlédnout odborná porota prestižní soutěže Grand Prix Obce architektů. Palác Langhans získal letošní hlavní cenu Grand Prix a navíc i Čestné uznání pro investora.Obnovená tradice Novorenesanční činžovní dům vyrostl ve Vodičkově ulici roku 1870 podle plánů architekta Františka Tesaře. Dva objekty – uliční a dvorní – byly oddělené dvorkem s pavlačí a reprezentačním schodištěm. V zadní části dlouhé a úzké parcely, táhnoucí se až k Františkánské zahradě, stál v té době ještě další objekt, oddělený od nové stavby druhým dvorkem a elipsovitým schodištěm. Zahrada byla do konce 19. století postupně zastavována přízemními a patrovými stavbami pro potřeby fotografického ateliéru, který tu v roce 1880 založil Jan F. Langhans. Na rozdíl od nastavovaných a přestavovaných dvorních objektů si hlavní novorenesanční budova zachovala až do dnešní doby svoji prostorovou podstatu, novým účelům se přizpůsoboval pouze uliční parter. Zcela jinou tvář získala také uliční fasáda - do secesní podoby ji v roce 1905 změnil architekt Dryák.Po restituci byl dům navrácen potomkům původních majitelů - při stavebních průzkumech pro plánovanou rekonstrukci tu bylo nalezeno na osm tisíc skleněných negativů portrétů osobností našeho kulturního života (dnes jsou vystavené v nově otevřené galerii, bohužel větší část archivu byla po znárodnění zničena a odvezena na skládku). Vnučka Jana F. Langhanse, paní Zuzana Meisnerová-Wismerová, mohla konečně po padesáti letech navrátit domu jeho původní význam. Přestože komerční prostory by tu prosperovaly mnohem výhodněji, palác Langhans navázal na svou tradici, znovu žije bydlením a fotografií. Ve vyšších patrech bylo zadaptováno a nově postaveno 15 bytů, obchodní prostory má v pronájmu obchod Foto Škoda a v zadní části při zdi Františkánské zahrady vznikla z někdejšího ateliéru nezávislá fotografická galerie Langhans. Pro celkovou rekonstrukci paláce si investoři, manželé Wismerovi, vybrali Architektonický ateliér Lábus, jehož realizace získaly - kromě mnoha ocenění – obdiv celé odborné veřejnosti.Intimní velkorysostPůvodním záměrem investorů bylo jen celý komplex objektů zrekonstruovat a nově přestavět přízemí. Tým architektů pod vedením profesora Ladislava Lábuse (Pavla Burešová, Lenka Dvořáková, Zdeněk Heřman, David Mareš) však začal prověřovat i další možnosti, především zvýšení domů o další patra. Jakmile by se definitivně dokončila stavba parteru, pozdější nástavby už by nebyly reálné. Pro myšlenku velkorysejší přestavby se celkem snadno podařilo získat majitelku, mnohem obtížněji se však prosazovala u památkářů. Už první návrhy nástavby – především nad uličním objektem – s nimi autoři konzultovali; městští památkáři nástavbu odmítali v jakékoliv podobě, památkáři z magistrátu projekt podpořili, ale vyžadovali umírněné řešení. Profesor Lábus dnes s časovým odstupem hodnotí zvolený kompromis jako příznivější variantu. Přestože zdlouhavá jednání či konzultace práci na projektu pozdržely, vedly k novým, ještě pečlivějším úvahám. Výsledné řešení jemně navazuje na secesní fasádu, prosklená nástavba obaluje boční štít a ponechává ho vyniknout v původním tvaru i materiálu. V rozích na styku štítu s římsou byly navíc pietně podle dobových snímků doplněny secesní sloupky, vycházející nad římsu z fasády. Ohleduplně se řešení chová také k sousednímu - mnohem nižšímu – objektu. Před rekonstrukcí střecha za štítem pokračovala jako plochá a nad malým domem se zvedala tvrdá monolitická hmota. Křehké nástavby s měděnými lamelami výšku objektů opticky snižují, proříznutí a otevření boční fasády směrem do vlastního dvora celou hmotu navíc i odlehčují. Jako by na nepatrně vyšších blocích seděly průhledné zelené čepice.Přestože se původní objekty zvýšily a na pozemku vyrostl ještě další objekt (kubatura se zvedla o téměř 5500 m³), celý komplex zůstal „provzdušněný“ díky vnitřním dvorkům doplněným terasami, přízemí dokonce získalo dvorek větší, než byl původní (zmenšila se zastavěná plocha). Byty orientované do dvorků tak mají velice intimní charakter, výhledy na spodní terasy opticky snižují skutečnou výšku souboru. Příjemná architekturaPalác Langhans se po svém otevření stal stavbou, kterou navštívily stovky našich i zahraničních architektů. Přestože novorenesanční domy ani secesní fasády nejsou v Praze žádnou výjimečnou atrakcí, nedávná přestavba povýšila Langhans na architektonické dílo vzbuzující mimořádnou pozornost. S velkou pravděpodobností se právě zásahy dnešních autorů jednou samy stanou předmětem ochrany příštích památkářů.Citlivé skloubení dochovaných prvků se současným tvaroslovím překvapuje přirozeností, s jakou historický sloh přijímá přítomnost moderní architektury. Na každém kroku při procházce kterýmkoliv z objektů návštěvník zřetelně odliší části domu oživené z dávné minulosti od nově navržených a přitom vnímá jejich symbiózu jako jedinou výslednou atmosféru. Objevují se před ním nové a nové perfektně zvládnuté detaily, svědčící o práci architektů, která přesáhla rámec běžného přístupu k projektování a ke stavbě.Architekt Lábus nepatří k avantgardním minimalistům, přestože některé jejich principy jsou mu blízké a považuje je v dnešní rozmařilé době za prospěšné. Nejde však do extrémů, dává přednost přirozené podobě věcí, respektuje dané skutečnosti a vychází ze všech souvislostí, které stavbu ovlivňují. Snaží se o to, aby jeho domy byly příjemné pro ty, kdo v nich budou bydlet. Také Langhans je především příjemný, a nejen pro odborníky; je vstřícný i k lidem, kteří se o architekturu příliš nezajímají. Nabízí barevnost, bohatou škálu materiálů. Kromě tendenčně moderních – skla nebo kovu – i klasické: štukové omítky náročné na dokonalé provedení, ušlechtilý přírodní kámen, keramiku. Byty v rekonstruované části mají repasované dveře, okna či podlahy v původních tvarech a materiálech, naopak byty v nástavbě využívají soudobých možností a technologií. Ale hlavně jsou všechny připravené pro normálního člověka: nejsou přehnaně obrovské ani příliš těsné pro potřeby současné rodiny, některé poskytují kontakt s blízkým Václavským náměstím, jiné zázemí klidného dvora nebo atraktivní výhledy na Prahu. Ve spojení takového řešení bytů s obchodním parterem a galerií se Langhans stal kultivovaným příkladem, jak skloubit tradice historické památky s novým životem, jak nepopřít přednosti velkoměsta a vytvořit příjemné bydlení v samotném centru Prahy. Věra KonečnáFoto: Jan Malý, Lubomír Fuxa a Bohumír KráčmarPsáno pro časopis domovwww.langhans.cz