Kvalita města spočívá v možnosti volby
Rozhovor s architektem Pavlem Hniličkou přineslo dubnové číslo časopisu Architekt.
Michal Janata , 20. 4. 2009
Howardovský koncept zahradního města uskutečněný v předměstích tvoří asi nejpříkřejší kontrast k dnešním suburbiím. Co zůstalo jako nosný motiv z tohoto konceptu do budoucnosti? Je otázkou, co lze považovat za nosné, ale musíme uznat, že Howardova koncepce byla na svou dobu geniální. Do tehdejších měst se stěhovaly davy lidí, kteří bydleli v nuzných podmínkách. Rozvíjející se průmysl poháněný parou znamenal hluk a špínu. Přesto ale lákala města další a další přistěhovalce pracovními příležitostmi a jinými výhodami. Ebenezer Howard byl parlamentní stenograf, který jaksi bokem získal podrobnou znalost tehdejších bytových poměrů, a velice ho to trápilo. A tak hledal řešení krizových poměrů sám na vlastní pěst. Hledal cestu, jak příliv obyvatel do měst nejen zastavit, ale jak dokonce stávající obyvatele vytáhnout z měst ven na čistý vzduch „zdravého“ venkova. A tak vymyslel nový pojem: „město-venkov“. No, a nakonec jsou to sídla, v nichž dnes převážně žijeme! Uvědomme si ale, že ani jedno z Howardových vizionářských měst zítřka se nerealizovalo. Navzdory tomu, že Howardova kniha Zahradní města zítřka obsahuje velké množství dat včetně různých ekonomických propočtů – tedy jakýsi podrobný praktický návod, jak nová města vystavět. Jeho následovníci dokázali vytvořit či prosadit jenom některá předměstí. Jenom výsek jeho konceptu. Přesto jsou ale svou kvalitou často nedostižným vzorem pro dnešní zbrkle vystavěná suburbia. Zvláštní je, že Howard proti městům bojoval, protože se domníval, že zdravější je bydlet na venkově. Howard plánoval hustotu osídlení zhruba 80 osob na hektar, a to vlastně nejsou ani města, spíše řadová zástavba rodinnými domky. Vzhledem ke špíně a emisím, které produkovala průmyslová společnost, je ovšem tehdejší touha po dýchatelném vzduchu pochopitelná. Athénská charta z roku 1933 postuluje podobné požadavky – město rozvolnit, roztáhnout, klade důraz na hygienu. Dnes jsme se ale dostali do situace, kdy je rozšiřování sídel už nesmyslné. Někdejší kvalita je už negativem – nedostupnost, závislost na autě, nedostatek veřejných prostorů. Kvalita života, resp. bydlení, nespočívá v tom, jestli mě obklopují stromy, ale také v dostupnosti služeb. William J. Mitchell říká ve své e-topia, že křemík je nová ocel a internet nová železnice. Nevytváří se díky elektronickým sítím nový typ dostupnosti? To je do určité míry chiméra. Existují studie dokazující, že většina našich e-mailů se týká toho, kde se s kým sejdeme. Internet sice řadu věcí ulehčuje, ale na druhé straně se náš život komplikuje v jiných směrech. Jenom kolik je třeba povolení k jednomu projektu a o kolik víc se i jinde „papíruje“. Některé věci se dají zařídit prostřednictvím e-mailu, ale osobní setkávání je pořád nutné. To se ukazuje i na tom, jak dramaticky narůstá počet ujetých kilometrů v autech. Řadové domy mají zejména v ČR malé historické zázemí, nebo spíš jako typ chybí. Co by mohlo změnit přístup k tomuto prostorově úspornému, a přesto atraktivnímu typu bydlení? Mám pocit, že u nás lidé znají jenom tři typy bydlení. Činžovní dům ve staré zástavbě, panelové sídliště a pak samostatný rodinný dům. Ale málokdo u nás vnímá řadu mezistupňů mezi těmito formami bydlení. Řadové domy nebo nájemní vily třeba o čtyřech bytech se dnes skoro neobjevují. U nás se hodně preferuje samostatně stojící dům, protože se dá k němu podle libosti přistavovat, dá se chápat jako investice, je tu velká míra soukromí, někdy i pěkná zahrada. Rodinný dům také poskytuje pocit vyššího sociálního statusu. To je ovšem už otázka společenská. Například bohatý švýcarský bankéř se klidně nastěhuje do krásného bytu ve vile, kde je takových bytů třeba deset. U nás by to podobně společensky postavený člověk asi považoval za společenskou degradaci. Možná je to také otázka nabídky. Kdyby se stavělo víc kvalitních nájemních vil nebo řadových domů, možná by se po čase klientela rozrostla a bylo by to víc chic. Lze roli viníka rozvolnění zástavby přisuzovat dopravním stavbám? Za jakých podmínek mohou být dopravní stavby městotvorné? Dopravní stavba rozhodně není viník, je to důsledek potřeby přesouvat se z místa na místo. Městotvorná je taková dopravní stavba, která slouží všem a po níž se můžete volně a svobodně pohybovat. To je například bulvár, po němž se můžete vypravit autem, pěšky na kole i na bruslích. To se dá ovšem těžko realizovat u města, které zabírá velkou plochu, protože pak potřebujete rychlostní komunikaci. Čím je město plošně rozlehlejší, tím víc vzniká takových bariér. Ty pak město fragmentují. Platí tedy teze, že automobily město rozbíjejí? Platí, ale záleží na tom, jak se dopravní stavby dělají. Důležitá je svoboda volby. Nemám nic proti autům, naopak, ale mám i potřebu chodit pěšky. Donedávna se automobily hodně upřednostňovaly a zapomínalo se na ty, kteří třeba automobil nemají, nebo na ty, kteří jezdí na kole nebo s kočárkem. Kvalita města spočívá v možnosti volby. Nemá amorfní stavění ve volné přírodě ekonomické důvody? Jistě, protože stát platí výstavbu komunikací, a tím pádem i nese část nákladů, které jsou pro konečného obyvatele sídelní kaše levnější. Jenže v konečném součtu si je platíme všichni z daní. Celkově je tento typ zástavby pro město daleko dražší než kompaktní, zahuštěný způsob stavění. A já se domnívám, že by se mělo stavět úsporně. To má dopad i na životní prostředí, protože čím více celkově ušetřím prostředků a energie, tím více se chovám ekologicky. Myslím, že nastal čas vidět v souvislostech důsledky této expanze zástavby do krajiny. Vzniká nám drahé a zároveň i z řady důvodů nekvalitní bydlení, tak proč v tom pokračovat? Dilema nezní zrušit suburbia a stavět mrakodrapy, ale jde o to, využít daleko intenzivněji celou škálu bydlení mezi těmito póly a lépe využívat již zastavěná území. Jestliže podle Rolanda Rainera se od čtvrtého patra výše zvyšuje nutnost větší odstupové vzdálenosti, a tím dochází k menší hustotě zastavění, jaká je optimální hustota zastavění? Nejvyšší hustota osídlení, pokud se dodržují odstupové vzdálenosti, se dá pořídit právě v podlažnosti okolo čtyř nebo pěti pater. Nižší domy se dají provozovat bez výtahu a mohou mít živý parter s obchody a kavárnami a mohou tam vznikat hřiště, kde si mohou hrát děti. Zároveň zde není tolik lidí, takže tu nemusí být tak hustá doprava. Fungují sociální vazby a kontakty. Přímý výhled na ulici z oken okolních domů také zlepšuje její kontrolu a bezpečnost. Do jaké míry je optimální hustota závislá na typu území? Máte nějaké srovnání ve způsobu zastavování u nás a v okolní Evropě? U nás se do roku 1989 skoro nestavělo nebo se stavěla panelová sídliště. Dnes je aktuální otázka, jestli jsme schopni reflektovat chyby v zastavování v západní Evropě. Připadá mi, že řadu chyb opakujeme. Nevím, jestli je to daň vývoji, ale je škoda, že stále sledujeme vzory, které jsou třeba v Německu dávno passé. Hartmut Häußermann napsal studii o bydlení, kde mimo jiné píše, že v 60. letech minulého století dokonce převažovalo mínění, že kdo má vlastní dům, je lepším občanem. U nás bohužel tento názor převládá dodnes. Proces rozlézání do krajiny je u nás zatím na začátku a není tak pokročilý, až na enklávy kolem Prahy a Brna. Máme tu sice už extrémy, jako například Jesenici u Prahy, která už zastavila skoro celý svůj katastr a logicky si tím způsobila vážné problémy. Během několika let se ztrojnásobil počet jejích obyvatel a Jesenice stojí před obrovskými dopravními a infrastrukturními problémy. Na druhou stranu existují i výjimky, jako v Dolních Břežanech, kde se starosta snaží o to, aby se nejprve dobře a účelně využil střed obce. Ale spoustu toho může udělat stát minimálně tím, že trend zabírání volné krajiny nebude podporovat, jak se to prostřednictvím mnoha předpisů děje. Důsledky rozmachu sídelní kaše jsou stále málo známé a diskutované.
Dá se ale klást rovnítko mezi suburbanizaci, která může probíhat úplně jiným způsobem, a sídelní kaší?
Považuji oba pojmy za totožné. Pojem sídelní kaše jsem myslím poprvé zaznamenal u Václava Cílka. Je to doslovný překlad německého Siedlungsbrei. Je to provokativní označení, které upozorňuje, že je něco v nepořádku, a přesně vystihuje podstatu věci. Označuje rozvolněnou zástavbu, která je překvapivě stejnorodá. Když dáte do hrnce různé ingredience a rozvaříte je na úplnou kaši, pak ani nepoznáte, co je co. V sídelní kaši se ztrácíte, protože vše se sobě podobá a chybí místa s charakterem, schází výrazné městotvorné prvky. Sub-urbium, tedy něco, co se staví „pod“ městem ve smyslu bezprostřední blízkosti, je de facto předměstím. Jenže dnešní předměstí v sobě nemají nic městského a jsou až na výjimky právě onou rozvařenou sídelní kaší.
Existují ale předměstí, která mají veřejné prostory a jasně definovanou strukturu. Navíc mohou v jistých fázích vývoje městu ulehčovat, či dokonce vytvářet další městské centrum. Praha má řadu kvalitních oblastí, které dříve vznikaly jako předměstí a dnes už je chápeme spíše jako část města. Na druhou stranu je v Praze hodně volného místa. Nedávno jsem psal oponentní posudky na dva diplomní projekty z ateliéru Romana Kouckého, kde diplomanti Annamaria Bohuniczky a Matej Zahatňanský porovnávali zastavěnou plochu města a zjistili, že máme v Praze osmkrát více neměstské struktury než městské. V jejich terminologii tvoří vnitřní město asi 5 % katastru, i s předměstími to dá dohromady jen asi 15 % plochy! To je velmi málo. Zbytek je periferie (30 %) a krajina (55 %). To znamená, že úplně odpadá důvod okupovat další volnou krajinu, nebo dokonce rozšiřovat katastr města. Dřívější model, kdy se nějaké sídlo rozšiřovalo s nárůstem obyvatel, byl obvyklý. Pro každého starostu bylo ctí rozšířit město o další území, ale dnes jsme v jiné situaci. Je načase zabývat se kvalitou, a ne kvantitou.
Není exploatace volné krajiny také výrazem bezradnosti?
Myslím, že například Praha nemá žádnou strategickou vizi. Snadno se mně to kritizuje a doufám, že se tím nikoho nedotknu, ale v demokratických zemích existují města, která koncepce mají a velmi dobře vědí, proč je potřebují. Když se města staví a přeměňují, tak by měla existovat vize. Například Mnichov chce být urbánní, kompaktní a zelený (urban, compact, green). Snaží se okolo sebe udržet zelený prstenec parků a podporuje veřejnou dopravu. Münster má úžasnou koncepci zeleně, dokonce tři okruhy parků, systémy cyklostezek a pěších tras. A co je důležité, že si dělají pro dílčí území zastavovací plány, bez nichž nesmí vzniknout žádná novostavba. On i samotný název tohoto užitečného nástroje Bebauungsplan (zastavovací plán) evokuje, že se něco vytváří, regulační plán působí bohužel dojmem, že se něco omezuje.
Kdybyste srovnal svoje studium u Šrámkové a Lábuse se studiem u Dietmara Eberleho, existují nějaké výrazné odlišnosti, které by se promítaly i do architektonické a urbanistické praxe? Dokáže se český urbanismus vyrovnávat s tím, co se na tomto poli děje v ostatní Evropě a světě?
Obou škol si vážím a nemůžu je plně srovnávat, protože na ETH (Eidgenössische Technische Hochschule) v Zürichu jsem byl jen na postgraduálním studiu. Celková úroveň departementu architektury i celé ETH je na světové úrovni a připadal jsem si tam jako v říši snů. Asi nejvýraznější rozdíl je na poli výzkumu. U prof. Dietmara Eberleho je výzkumné oddělení Wohnforum, prof. Vittorio Magnago Lampugnani založil uskupení NSL (Netzwerk für Stadt und Landschaft), které se zabývá sídelní kaší, a jsou tam mnohé další. Na škole vycházejí odborné publikace, pořádají se výstavy, přednášky, konference, škola má vysoký společenský status. Na druhou část vaší otázky mohu jen konstatovat to, že urbanismus je u nás na pokraji zájmu.
Jaký je rozdíl mezi chápáním bydlení u nás a ve Švýcarsku?
Měl jsem pocit, že markantní rozdíl je v postavení architekta. Ve Švýcarsku se více zajímají o kvalitu než o kvantitu jako u nás. Investor chce mít stavbu dobrou, protože švýcarská společnost je schopná si kupovat kvalitní věci. Architektura tam zaujímá významnější místo. U nás lidé mají povědomí o tom, co dělá zubař nebo truhlář, ale co obnáší architektura, moc lidí u nás neví. Kvalitní stavba vznikne, když je poptávka po kvalitním projektu, což u nás zatím nijak zaběhnuté není.
Do jaké míry je terasový dům v Košířích nebo bytový dům Barrandov ztělesněním vašeho pohledu na urbanismus a architekturu?
Zatím jsme stavěli malé stavby. V Košířích stál na pozemku menší domek, který jsme zbourali a nahradili větší stavbou. To vnímáme pozitivně z hlediska zahušťování. Bytový dům Barrandov také vznikl na místě původního rodinného domku. Místo jednoho bytu jsme nabídli byty čtyři s vlastním vstupem a vlastní malou zahradou. V podstatě se jedná o řadové rodinné domy. Pro mě osobně je velkou výzvou hledat řešení pro tolik žádané rodinné domy a nezabírat přitom volnou krajinu.
Do jaké míry je úbytek veřejných prostor způsoben typem ekonomiky a společnosti „konečných spotřebitelů sebe samých“, jak to nazval Peter Sloterdijk?
Společnost má takové veřejné prostory, jaká je sama. Rozvolnění města znamená automaticky úbytek veřejných prostor. To je daň za vůli roztahovat se do krajiny, za zákazy stavět kompaktně, za dělení ploch podle funkcí a koneckonců za přesvědčení, že veřejné prostory ovlivňovat nelze. Úbytek veřejných prostor je daň za slabost měst a nezájem společnosti.
Je zdrojem ztráty diverzity místa moderna, nebo zde hrály roli i jiné historicky vzniklé okolnosti?
Příčin je rozhodně vícero a vzájemně spolu souvisejí. Nicméně snaha z počátku minulého století vymanit se z města, rozbít ulice a stavět domy v jakémsi všeobjímajícím prostoru způsobila, že společnost přestala vnímat prostor, a tudíž se ho ani nemůže snažit vytvářet. Dnes se bere dům jako samostatný objekt, ke kterému se přivede cesta, stejně jako třeba voda nebo plyn. A to, co zbude okolo za prostor, je jen odpad po výstavbě domu – solitéru. Pokud se v tomto ohledu naše vnímání nezmění, nemůžeme očekávat žádné zlepšení.
V zastavovacích plánech vesnic spatřujete inspirační zdroj pro předměstskou zástavbu, ale jak je to u nás s nimi samotnými? Nejsou postiženy ztrátou venkovského charakteru natolik, že už vymizel typ rurálního prostoru?
Významné jsou proto, že jsou důkazem, že lze při nízké hustotě zastavění vytvářet kvalitní veřejná prostranství. A to je myslím velmi podstatné sdělení. Zásadní je způsob lokace parcel, způsob, jak se domy na parcelách chovají a jak se chovají k veřejnému prostoru. To je něco, co nestárne a co můžeme dnes využít, protože je to skvělé. Samozřejmě se současnou architekturou domů přece nemusíme dělat malá okýnka a suché záchody. Lokační plán území má z principu daleko větší životnost než dům a ten má zase daleko větší životnost než jeho interiér. To není nic nového, jen se na to dnes zapomnělo.
