Kulturní domy se stavěly v téměř každé obci. Byly mezi nimi obyčejné „kulturáky“ postavené v akci Z, ale také autorská díla podle aktuálních trendů. Na fotografii Dům kultúry v Bratislavě-Ružinově od Mikuláše Brezy a Marián Malovaného.
Foto: Ivan Lužák. Zdroj: Viliam Pokorný, Kultúrne zariadenia na Slovensku, Obzor, Bratislava 1985, s. 41
1/19
Editorky knihy Michaela Janečková a Irena Lehkoživová prozkoumaly stovky kulturních domů, fotografové Oskar Helcl a Martin Netočný je šest let fotografovali. Našli mezi nimi skvosty. Na fotografii Kultúrne centrum v Bojnicích.
Foto: Oskar Helcel, Martin Netočný
2/19
Skvěle zachovaný je také například Jednotný klub pracujících ROH v Semilech od architekta Pavla Švancera (nyní Kulturní centrum Golf). V pátek 3. května od 19 hodin tady proběhne přednáška a prohlídka pro veřejnost.
Foto: Státní okresní archiv Semily, fond Městský národní výbor Semily, fotografie, album č. 2, nezpracováno
3/19
V Semilech se dochovaly také interiéry a umělecká díla. Město Semily, vlastník domu, dokonce stavbu přihlásil k památkové ochraně – ta ale nebyla KD udělena.
Foto: Oskar Helcel, Martin
4/19
Kulturní centrum v Semilech navrhl Pavel Švancer, spolupracovník Karla Hubáčka z libereckého Stavoprojektu.
Foto: Archiv KC Golf v Semilech
5/19
Architekt Švancer byl také spoluautorem Kulturního domu ROH v Liberci (s Pavlem Vaněčkem). Měl být propojený s obchodním domem Ještěd, k tomu však nedošlo. Zůstal razantním solitérem s hojně zastoupenou „švancerovskou“ červenou barvou.
Foto: Oskar Helcel, Martin Netočný
6/19
Kulturní domy se neobjevily až za socialismu. V knize vidíme vývoj od národních domů z počátku 20. století přes stavby první republiky. Na fotografii Masarykův kulturní dům v Mělníku z let 1930–1936. Autoři Jan Bohuslav Zelený, Josef Širc, Bedřich Zeman.
Foto: Státní okresní archiv Mělník, Sbírka fotografií okresu Mělník
7/19
„Zvyšovat hmotnou i kulturní úroveň každého pracujícícho,“ hlásala komunistická vláda v 50. letech. A také dostat pod kontrolu kulturní život. Nastala výstavba kulturních paláců – například Domu kultury pracujících v Ostravě od Jaroslava Fragnera.
Foto: Archiv Ireny Lehkoživové
8/19
V roce 1955 skončila doktrína socialistického realismu. V soutěži na kulturní dům v Jihlavě zvítězili architekti Vladimír Machonin a Věra Machoninová, kteří zvolili rozvolněný půdorys. 60. léta se blížila.
Foto: Oskar Helcel, Martin Netočný
9/19
Dům kultury ROH SONP v Kladně-Sítné od Václava Hilského a Jiřího Náhlíka z let 1960–1973 už naplno využívá modernistické tvarosloví i technické prvky – železobeton a zastřešení z ocelových vazníků.
Foto: Dům kultury ROH SONP Kladno: Nositel Ceny Antonína Zápotockého, Refo, Praha 1975, nestr
10/19
Kulturní dům Crystal v České Lípě z let 1975–1990 od architekta Jiřího Suchomela přinesl řadu inovací, které znamenaly počátek ekologické architektury. Například jižní stěna, kde se kumulovalo teplo, jež se používalo k vytápění.
Foto: Archiv Jiřího Suchomela
11/19
Řadu kulturních domů si stavěli občané sami v rámci akce Z. Ve Zlíně-Kudlově podle projektu mladých architektů Jiřího Gebriana a Karla Havliše vznikla hravá stavba Společenské a kulturní centrum Pindula. Postaveno 1975–1980, v roce 2020 bohužel zbořeno.
Foto: Archiv Jiřího Gebriana
12/19
Po roce 1989 přišla snaha „kulturáky“ komerčně využít. Dosti sporná: „Vznikaly různé agentury, výrobny videoklipu, půjčovny porno-kazet, pořadatelské firmy. Často zakládané spíše podnikavci než podnikateli.“ Fotografie KD Krakov.
Foto: Oskar Helcel, Martin Netočný
13/19
Některé kulturní domy se v 90. a nultých letech rovnou zavřely. To je i případ KD Eden v Praze Vršovicích od Hany a Dalibora Peškových z roku 1980. Zchátral a čeká ho zřejmě demolice, ač se i tady nachází řada hodnotných výtvarných prvků.
Foto: Oskar Helcel, Martin Netočný
14/19
Na Slovensku se kulturní domy stavěly rovněž ve velkém a velkolepě – jako například Dům kultúry ve Velkém Krtíši z let 1956–1974 od týmu Karla Pragera. Největší boom však v SSR nastal později než v ČSR – od konce 60. do poloviny 80. let.
Foto: Leo Redlinger. Zdroj: Viliam Pokorný, Kultúrne zariadenia na Slovensku, Obzor, Bratislava 1985, s. 143
15/19
Istropolis čili Dům odborů techniky a kultury v Bratislavě z let z let 1959 - 1981. Jeden z těch, co nepřežily přechod do nové doby. Přes protesty odborníků i veřejnosti byl zbořen. Navrhli Ferdinand Konček, Iľja Skoček a Ľubomír Titl,
Foto: Rajmund Müller, 1981. Zdroj: Archív Oddelenia architektúry Historického ústavu SAV.
16/19
Kulturní domy byly často obrovské. To je případ Domu kultúry v Trnavě od Jozefa Dandáka. Jeho hrubé brutalistické betony i expresivní fasáda vstoupily do centra města tvrdě. V době dokončení v roce 1988 byl už tento přístup kritizovaný.
Foto: Rajmund Müller. Zdroj: Archív Oddelenia architektúry Historického ústavu SAV
17/19
Kulturní domy se během dekád měnily. V dobách stalinismu byly chápány jako nástroj sovětizace a kontroly. Od 70. let to bylo spíš místo pro taneční, jazykové kurzy a kroužky. Na fotografii KD v Bratislavě-Petržalce.
Foto: Oskar Helcel, Martin Netočný
18/19
Kulturní dům je pro někoho nostalgická vzpomínka na první taneční. Pro někoho „šedivé budovy, které trčí uprostřed každého sídliště“. Někde je zbořili či privatizovali, jinde z nich udělali centrum komunitního života. Na fotografii KD Uherské Hradiště.
Foto: Oskar Helcel, Martin Netočný
19/19
