Křižovatky architektury | konference, část II. (Praha pulsující či zakonzerovaná)

Nový kontext alternativního rocku je více než důstojným kontrapunktem duchovně-budovatelskému úsilí otce vlasti. Funkcionalismus jako počátek moderní architektury přetrhl určitou estetickou kontinuitu, potřeby města dnes však nejsou stejné s těmi před pěti a půl stoletími. Co přinesla druhá část konference v rámci projektu Křižovatky architektury, se laskavý čtenář dozví v následujících řádcích. A že bylo co poslouchat.

Dne 16. září 2010 se v prostorách vstupní haly fakulty stavební ČVUT konala konference, která se ve dvou blocích dotýkala dvou aktuálních problémů architektury – v prvním bloku se diskutéři věnovali modulární architektuře, ve druhém pak problematice zástavby v historickém prostředí měst. Tento článek se věnuje druhému bloku konference. Mediátorem druhého bloku byl opět JUDr. David Šťáhlavský, se svými příspěvky vystoupilo šest přednášejících včetně belgického hosta Luca Deleu, který se věnuje konceptuální tvorbě a patří mezi průkopníky sochařských děl z lodních a jiných kontejnerů.

Dostavba staroměstské radnice

Prvním, kdo se svým příspěvkem vystoupil, byla Ing. arch. Regina Loukotová, Ph.D., architektka a rektorka soukromé architektonické vysoké školy ARCHIP. Představila historii soutěží na dostavbu Staroměstské radnice, ke škodě věci se však jednalo o suchý výčet dat a ukázek soutěžních projektů, kdo očekával nějakou polemiku, názor, zamyšlení, nebo vlastně jakýkoliv osobní přínos, byl nejspíše trochu zklamán. Z neosobní faktografie však pro posluchače vyplynula dvě zásadní informace: Za prvé, všechny soutěže na dostavbu byly vypsány doslova v předvečer společenských a politických změn, takže než vůbec mohl být úředně nastartován proces dostavby, změna společenské atmosféry další kroky utnula. Za druhé – a to je neméně zajímavým faktem – stavební program jednotlivých soutěží se postupně proměňoval, neboť některé funkce přisuzované radnici v původní soutěži postupně přebíraly jiné stavby (například Novoměstská radnice).

Rozmanitost jako největší hodnota kultury

Doc. PhDr. Josef Štulc, prezident české odnože Mezinárodní rady pro památky a sídla ICOMOS a pracovník NPÚ připomněl význam architektonické diverzity pražské kotliny. Obecenstvo zaujal také postřeh, že Marshallův plán měl za následek zánik více historických budov, než jich měla na svědomí II. světová válka. Na rozdíl od doktora Ryby, který přednášel v prvním bloku, si nemyslí, že kultura je souborem předsudků, ale že největší hodnotou kultury je diverzita. Poté se věnoval problematice vztahu Prahy a organizace UNESCO.

„Praha je legislativně a organizačně problematická“, uvedl docent Štulc další oblast úvah, „bez náhrady zrušila vyhlášku o výstavbě v Městské památkové rezervaci; poté dokonce zrušila úřad hlavního architekta.“ Štulcův vstup se nevyhnul ani problematice výškových budov na území Prahy: „Honba za mrakodrapy upachtěné velikosti by vedla k šanghajizaci Prahy.“

Rumburák, co rozplakal nejen Arafata

Akad. mal. doc. Jiří David patří k výrazným personám českého umění posledních dekád. Proslavil se zejména projektem srdce na Pražském hradě, září nad Rudolfinem a také tím, že Photoshopem rozplakal nejrůznější politické Goliáše. Méně známá je skutečnost, že se narodil v Rumburku, odtud tedy ospravedlnění pro titulek. David přečetl myšlenkově bohatou esej, která však na posluchačovo soustředění kladla nemalé nároky. Z tezí, které měly potenciál utkvět v paměti a donutit k zamyšlení uveďme alespoň dvě jako příkad. S první se dá jistě souhlasit: „Kdyby se utopii podařilo naplnit, umění přestane existovat.“ Druhá vybraná teze je však značně kontroverzní svým vyhroceným pojetím: „Umělec nemá být svědomím národa, ale má rozbíjet kulturní klišé.“ Myšlenka jistě hezká, ale praxe v malém českém rybníčku (Roman Týc, Ztohoven, Rafani, atd…) dává tušit, že pod rozbíjením kulturních klišé si současní mladí artisti představují v první řadě porušování právních norem a vytváření společenské iluze, že pro „umělce“ platí nejen jiné zákony společenské, ale dokonce snad i fyzikální.

V proudu elektrizujících myšlenek by jistě zapadl i nešťastně formulovaný postřeh s velmi moudrým potenciálmem, že „něco můžeme definovat jen tehdy, když o tom nevíme vůbec nic.“ Šťastnější by jistě byla formulace „Nutným předpokladem skutečného poznání je osvobození se ode všech předsudků (tedy dosavadních tradičních hodnocení)."

Pozn.: Autor článku se tímto panu docentu Davidovi omlouvá za to, že o konferenci referuje tak, jako by chtěl přednášejícího opravovat, ale domnívá se, že zásadnost tématu si obsáhlejší komentář zaslouží. Rád se případně pustí do veřejné či neveřejné kultivované debaty/polemiky na toto téma.

Architekt versus a památkář

Vtipy o architektuře jaksi neexistují. Humor je přitom skvělý ventil. Chybějící nadhled pak zpravidla vede ke konfrontačnímu tónu a polarity architekt versus stavař či architekt versus památkář jsou smutným důsledkem, často bohužel oprávněně. Jako svěží vítr proto působil vstup PhDr. Kateřiny Bečkové, která je předsedkyní Klubu za starou Prahu. „Protiklad mezi starým a novým je umělý“, sebrala přednášející vítr z plachet všem, kteří očekávali další z řady ozbrojených konfliktů mezi egem architekta a staromilským památkářem. „Neexistuje důvod, proč by nová architektura nemohla vstupovat do historického kontextu. Problém je v neupřímnosti a pokrytectví, v přístupu k autenticitě, památkám.“

Kateřina Bečková také představila tzv. Princip IKUHO (zkratka slov Identita, Kontinuita, Udržitelnost, Harmonie, Osobitost). „Má smysl zachovávat kontext, ctít ho, a nebo vytvořit nový?“, položila řečnickou otázku obecenstvu. „Architektura, která neurazí, není hodná historického kontextu.“

Nová architektura ve starém městě

Doc. Ing. arch. Jakub Cígler z Cigler-Marani Architects patří k úspěšným osobnostem současné české architektury. Realizované stavby, pod nimiž je podepsán, působí sebevědomě, ale přitom ne arogantně. Je spoluautorem vítězného návrhu na revitalizaci Václavského náměstí a nebo Copa Centra na Národní třídě (přesněji nad výstupem z metra Národní třída, v ulici Spálená). Právě tato stavba je katalyzátorem častých diskusí o tom, zda a jak výrazně má současná architektura vstupovat do kontextu historických budov.

Pro leckoho tedy mohlo být překvapením, že Jakub Cígler působil během svého výstupu nenápadně až plaše, v každém případě však s přemýšlivou kultivovaností. První projekt, který představil, je téměř neznámý, skvěle zapadl do mozaiky odpoledního bloku, a udivil radikálním vtipem – jednalo se o studentský projekt na dostavbu Staroměstské radnice. Ohromná lesklá kapka, v níž se odráží celé panorama Staroměstského náměstí, dala vzpomenout na slavnější a (pravděpodobně) pozdější realizace Anishe Kapoora (např. v Parku Milénia od Franka O. Gehryho) či soutěžní návrh na dostavbu Národní knihovny od studia HŠH. Následnou diskusi ale spustil projekt revitalizace Václavského náměstí.

Luc Deleu

Těžko slovem představovat hosta, kterého jsme již představili v textu věnovanému prvnímu bloku konference, a který sám sebe představuje prostřednictvím své tvorby. Poznamenejme přesto, že Luc Deleu se neomezuje jen na lodní kontejnery. Velmi působivý byl například jeho projekt „horizontálního jeřábu“, tedy klasického zdvihacího zařízení, které ale nechal v tovární hale položit. Člověk tak najednou vnímal jeřáb ze zcela jiné perspektivy, doslova se mohl dotknout jeřábnické kabiny. I další představené projekty upoutaly silou invence, ač mohly na první pohled působit banálně. To je ovšem odvěký úděl umění – hledat hranice mezi banalitou a objevností, mezi uhrančivostí a kýčem.