KŘIŽOVATKA POSTTRANSFORMAČNÍHO MEZINÁRODNÍHO STYLU: EMERGING IDENTITIES – EAST!!

Autoři projektu (pod vedením nové ředitelky centra Kristien Ring) při nastínění svých motivů uvádějí, že Berlín je ideálním místem pro takovou to konfrontaci minimálně ze dvou důvodů: z nedávné minulosti si nese podvojnou politickou zkušenost a ještě nedávno zažíval neopakovatelný stavební růst, na který však současná ekonomická situace Německa přestala stačit. Na rozdíl od Berlína se v zemích, které tvoří východní lem rozšířené EU, stavbařům stále daří a čilý stavební ruch je mimořádnou příležitostí pro mladé architekty. Jenže je masivní nástup architektonického mládí v zemích bývalého východního bloku realitou a je mládí zároveň příslibem invence a kvality?Je to už více než patnáct let, co se zásadním způsobem proměnila politická podoba Evropy. Proměna mapy byla ale rychlejší než proměna mentální. Velká očekávání panovala na obou stranách někdejší železné opony. Prvotní zájem o téma Východu ale postupně ochabl a převaha politických dovedností, ekonomické síly a kulturní vyspělosti ustálila vektor přenosu hodnot, idejí a peněz především ve směru ze Západu na Východ. Nenastal ale dnes už čas, kdy se jistý druh závislosti proměnil ve vztah provázený vzájemným respektem a reciprocitou?V posledních dvou letech se objevily projekty, které se pokoušejí načrtnout stav vzájemné komunikace mezi Východem a Západem nebo postihnout novou situaci v bývalém východním bloku také na poli architektury. Velmi atraktivně a ambiciózně vyhlíží putovní výstava Wonderland, která na každé zastávce své cesty Evropou nabaluje jako sněhová koule další národní vrstvu jedenácti architektonických ateliérů. V současné době výstava hostuje v chorvatském Záhřebu a prezentuje již 88 architektonických týmů. Za zmínku rozhodně stojí i dlouhodobější projekt galerie CCEA nazvaný Young Blood. Po nevalné prezentaci českých mladých architektů, o něco zajímavějším výběru slovenského a posléze slovinského architektonického mládí je v Praze k vidění výběr polského architektonického dorostu. Třetí v řadě je výstavní akce Emerging Identities – East!!, doplněná pro změnu o dvanáct ateliérů z hostitelského města Berlína, který s vystavujícími pojí zkušenost s destruktivní mocí komunistických vlád i následný stavební boom. Čilý stavební ruch je mimořádnou příležitostí pro mladé architekty, kteří mají možnost řešit úkoly, na které už starší kolegové z důvodů odlišných pracovních návyků nebo špatné jazykové vybavenosti nestačí. Jádrem výpovědi o současném stavu architektury u osmi postkomunistických zemí a o spojeném Berlíně jsou výstavní panely s prezentací prací „mladých “ architektů. Mládí je zde v uvozovkách, protože v českém výběru se objevuje i Ivan Kroupa, kterého je vhodnější, vzhledem k roku narození, označit spíše za muže v nejlepších letech. Vyzrálí muži umravňují nespoutané mladí i v dalších národních souborech, např. Ivan Kvasnica v reprezentaci Slovenska. Při probírání se výstavou a katalogem se vkrádají na mysl další nejasnosti ohledně kritérií výběru. Zatímco Litva, Lotyšsko a Slovensko jsou zastoupeny pěti ateliéry, Čechy a Maďary reprezentuje osm kanceláří, Polsko deset, u Estonců je to dokonce čtrnáct architektonických týmů. Oslovení architektů neprobíhalo od stolu z Berlína, ale na pomoc byli přizváni lokální experti. Český výběr pomáhali sestavit Yvette Vašourková a Igor Kovačević, kteří jsou mimo jiné i autory výše uvedeného projektu Young Blood. Zatímco si Mladá krev zaslouží slova uznání, rozkolísané nominaci do Berlína přísluší spíše kritika. Při hledání toho nejzajímavějšího vsadili na ověřenou jistotu a polovinu nominovaných zastupují architekti, kteří jsou už součástí putujícího Wonderlandu a jejichž realizace prošly už dříve několikrát odbornými periodiky bez ztráty bodu. Kromě Ivana Kroupy jsou to 4A architekti (Leigh D’Agostino, Ludvík Seko, Jan Schindler, Peter Hudák), 69 – architekti (Boris Redčenkov, Prokop Tomášek, Jaroslav Wertig), VYŠEHRAD atelier (Jiří Smolík, Zdeněk Rychtařík). Jistotu doplňují LENNOX architekti (Tomáš Starý, Markéta Smrčková, Jindřich Starý). Jediným zajímavým objevem je česko-polské sdružení C+HO_aR +Tomáš Pejpek architectural office (Szymon Rozwalka, Tomáš Pejpek, Pawel Wachnicki), kteří na sebe upozornili projektem rodinného domu, o nějž má být na přání stavebníka nadstaveno opuštěné obilné silo. Nominování sdružení u/s/a [united slovak architects] (Tomáš Amtmann, Róbert Dúbravec, Martin Lukáč, Peter Malaga) je možné brát jako upozornění na problematičnost současného třídění architektonické produkce podle příslušnosti k tomu či onomu státnímu útvaru. Pochybením je pak výběr sdružení GOA_architects (Tomáš Ciesla, Maria Nikolič, Mirek Krátký, Matěj Barla), které se dokázalo prezentovat (stejně jako slovenské sdružení architektů v Praze) pouze projekty, nikoli realizacemi.I když jsem přesvědčen, že česká kolekce mohla vypadat daleko zajímavěji a uceleněji, není tato výhrada podstatná vzhledem k celkovému vyznění mezinárodní konfrontace, protože ve změti výstavních panelů se národní identita zcela vytrácí. Snad to bylo i promyšlenou součástí výstavního konceptu, protože výsledný dojem je ten, že většina z představených realizací je místopisně zaměnitelná. Sportovní centrum v litevském Kaunasu by klidně mohlo stát na teplických Stínadlech. Budova slovinského Ministerstva obchodu a hospodářství v Lublani by mohla zdobit vládní prospekt ve Varšavě. Zaměnitelnost staveb není dána tím, že by architektonický projev podléhal nějaké univerzalistické formě. Právě naopak. Rejstřík je pestrý a obsahuje vše, co se na pomyslné škále ohraničené švýcarskou strohostí a nizozemskou bujarostí tvarů dá objevit. Jednotliví lokální experti se očividně nesnažili o to, aby ve svém výběru postihli svébytné národní klima, spíše chtěli ukázat to nejinternacionálnější, co se v jejich domovině dá nalézt. Ilustruje to obecnější kulturní rys, který je společný všem osmi nejmladším členům Evropské unie bez ohledu na to, v jaké fázi obrody se daná společnost nachází. Vztahovým horizontem není místní stavební tradice, která je navíc bohatě špikovaná komunistickým ideologickým balastem, ale permutace estetických typů, jež jsou stále ustanovovány v západní části Evropy. Drobnou výjimkou byl výběr zastupující Maďarsko, který byl proveden i s ohledem na silnou tradici organické architektury. To, že je v současné době možné vybrat z každé představované země soubor staveb, který má kultivovaný architektonický projev, neznamená, že mezi těmito zeměmi neexistují rozdíly v celkové stavební úrovni. Zplastičtit vystavovaný obraz výsledků národní architektury se ke škodě celé akce nepodařilo ani během dvoudenního běhu příspěvků a diskuzí. Jednoznačně to byla chyba dramaturgie organizátorů, protože valná většina příspěvků zástupců vystavených ateliérů měla sebepropagační náplň. Hlavní slovo bohužel nepatřilo až na výjimky lidem, kteří by byli schopni zprostředkovat kritičtější obecnější pohled. Jen náhodně a mimoděk zazněly i informace o bolestných společenských tématech, o míře podpory architektury státem, o její percepci veřejností, o profesních organizacích nebo o úrovni a úloze odborných a společenských periodik. Mezi nejpřínosnější postřehy patřilo vystoupení už zmíněné dvojice Yvette Vašourkové a Igora Kovačeviće, kteří svůj příspěvek uvedli názvem „Mladí čeští architekti:svěžest versus ztuhlost “. Dalším osamoceným pokusem, který se snažil zvrátit jalovost prezentací, byla precizní přednáška Andora Wesseléniíe-Garaye, redaktora maďarské mutace časopisu Atrium a autora maďarského výběru, zabývající se fenoménem postorganické architektury v Maďarsku. Budu velmi rád, budu-li muset nakonec svá kritická slova korigovat, neboť součástí projektu je několik dalších národně specializovaných přednášek, které postupně zazní v lednu a únoru tohoto roku. O zprostředkování specifické české zkušenosti se pokusí Vladimír Šlapeta a Richard Němec. Přehlídka „posttransformačního mezinárodního stylu“, která byla do 20. 2. 2006 k vidění v Berlíně, jasně promlouvá o tom, že pokud měli autoři výstavy zájem zprostředkovat zajímavé inspirační vzory z východu, pak tento pokus vyšel na prázdno. To ale není ta hlavní zpráva. Hlavní sdělení je mnohem pozitivnější, protože výstava stejně jako prezentační příspěvky jednotlivých ateliérů dokládají, že kultivovaný architektonický projev se stává přítomnou součástí místní stavební produkce, a to i díky bohatšímu výskytu kultivovaných stavebníků. Že nositelem kultivačních snah není shodně státní správa, ale převážně privátní klientela, může nakonec znamenat životnější proces sílení architektonické produkce. Vyživovací roztok, ze kterého architektura nabírá sílu, se nedá programově dávkovat, jeho poměry mají zcela nepředvídatelné důsledky. V co se posttransformační mezinárodní styl v jednotlivých zemích přetaví a jaké budou ty plodné katalyzační faktory, ukáže následující čas. I z toho důvodu bude do budoucna daleko zajímavější sledovat další architektonický vývoj zemí tvořících východní lem Evropské unie. Upozornění na tento fakt je tím nejzávažnějším výsledkem berlínského setkání. Emerging Identities – East!! Berlin – Bratislava – Budapest – Ljubljana – Prague – Riga – Tallinn – Vilnius – WarsawDAZ Deutsches Architektur ZentrumBerlín 24. 11. 2005 – 20. 2. 2006Psáno pro časopis ERA 21.S přibývajícími zaujatými a tendenčními výroky o vzdělávání architektů je zapotřebí oprášit jako jejich protiváhu starodávnou myšlenku nezúčastněnosti. Myšlenka nezúčastněnosti pochází z řeckého slova „autarkia“ a znamená soběstačnost: to, co existuje samo ze sebe a pro sebe. V Aristotelově Etice Nikomachově je autarkie součástí důstojnosti našeho etického života, který je definován myšlenkami štěstí, přátelství, dobra a vznešenosti. Podle Mistra Eckharta není nezúčastněnost lhostejností, jež se projevuje nedostatkem zájmu, ale spíše návykem mysli, který nás uvrhuje do „ctnostné kontemplace“.