Konec „králikáren“. Jak se v 90. letech stavěly poslední paneláky
Je to přesně 35 let od dne, kdy Václav Havel nazval panelové domy „králikárnami“- zaznělo to v projevu z 25. února 1990. I přes tuto nelichotivou nálepku však panelová výstavba ještě několik let držela zdejší stavebnictví nad vodou. O posledních panelácích (a nejen o nich) píše historička architektury Karolina Jirkalová v knize Čeká architektura v mezičase: Od perestrojky k novým pořádkům. Přinášíme ukázku.
Karolina Jirkalová , 25. 2. 2025
Snad žádný ze stavebních typů nebyl po roce 1989 tak ostře odmítán jako ztělesnění všech nešvarů předchozího režimu jako panelák, v urbanistickém pohledu pak modernistické sídliště. Měly k tomu všechny předpoklady ‒ ideově vyrostly na myšlenkách levicové avantgardy, staly se synonymem zastaralé industrializace, centrálního plánování i rovnostářské péče socialistického státu. Zároveň v různých podobách provázely téměř celé období státního socialismu: První paneláky si oblékly historizující fasády socialistického realismu, které zas poté urychleně odhodily. V šedesátých letech se sídliště stala těžištěm snah o humanisticky pojaté, komplexní prostředí socialistického člověka. Po roce 1968 se masivní produktivistická výstavba bytů stala nástrojem konsolidace režimu, v druhé polovině osmdesátých let však stát svou neschopností zlepšit kvalitu budovaných sídlišť legitimitu naopak ztrácel.
Ukončit éru panelové výstavby, „jednu z nejsmutnějších kapitol naší historie“, jak ji v roce 1990 označila skupina mladých architektů, ale nešlo tak rychle. První ministr kultury Milan Lukeš sice výstavbu panelových domů prohlásil za „odstrašující“ a Ministerstvo stavebnictví deklarovalo, že již nebude pokračovat ve financování rekonstrukcí paneláren, nicméně ucelené části rozestavěné k 31. prosinci 1990 se měly v následujících letech postupně dokončit.
Také pražský magistrát se rozhodl, že od roku 1993 už žádné paneláky v hlavním městě stavět nebude, ale realita byla nakonec odlišná. Přinejmenším ještě v roce 1994 se nejen v Praze z panelů stavělo. Za tímto zdržením stál především nedostatek peněz ‒ na financování dostavby sídlišť měly být od roku 1992 dokonce využity státní dluhopisy.
Dokončování sídlišť se však vleklo i z jiných důvodů, jak dobře ukazuje příklad sídliště Flóra v pražských Kunraticích, těsně přiléhajícího k Jižnímu Městu. Projekt týmu Jana Zeleného z pražského PPÚ získal stavební povolení 13. 11. 1989 („čtyři dny před Listopadem,“ zdůrazňuje autor článku v časopise Architekt), velmi záhy se však proti jeho realizaci zvedla vlna odporu nové místní samosprávy. Snaha kunratických radikálně změnit plány a prosadit alternativní variantu jiných architektů však ani přes opakovaná jednání s magistrátem a jeho investičním odborem nebyla úspěšná. Magistrátní zastupitelé v roce 1992 rozhodli, navzdory vlastnímu odboru výstavby, že se zrealizuje zredukovaná varianta projektu PPÚ z panelové soustavy VVÚ-ETA. Za panely ovšem bojovali i zástupci družstva, které investovalo část plánovaných bytů ‒ důvodem byla státní dotace, kterou mohlo družstvo využít jen za podmínky, že při výstavbě využije doporučené panelové soustavy.
Kam se vytratili investoři?
Zcela jasno však měla vláda v tom, kdo má bytovou výstavbu nadále platit – investorem už nebude stát, ale především obce a soukromníci. „[P]latí nyní zásada, že o byt se musí postarat především ten, kdo ho potřebuje,“ shrnuje postoj vlády náměstek Ministerstva životního prostředí ČR (pod které tehdy spadalo i územní plánování) Martin Říha, původní profesí architekt.
Větší sociální citlivost prosazoval poslanec České národní rady Jan Sapák, další architekt v tehdejší politice. Připouští sice, že stát přestane byty stavět, „[n]ení však možné, aby tak závažný proces hmotně zcela neovlivňoval. Bytová otázka je nesmírně sociálně citlivá“. Podle něj musí stát vytvořit instituce, které se budou tuto problematiku řešit, jako je mají „všechny státy, s nimiž se chceme rovnat, i ty s nejliberálnějším hospodářstvím“.
KOMA MODULAR s. r. o.
Jak ukázala anketa mezi primátory velkých měst, financovat výstavbu nebylo na počátku devadesátých let v jejich silách, počítali spíš s tím, že lidé, kteří mají na vyšší standard, se z komunálních bytů odstěhují a města je tak budou moci využít jako sociální byty. Tento předpoklad se však nenaplnil, lidé se svých výhodných nájemních smluv jen tak nevzdali, brzy se navíc na obzoru objevila naděje na jejich odkoupení. Jen co to v roce 1994 umožnila legislativa, spustila města privatizaci bytů do rukou jejich nájemníků ‒ nutně potřebovala získat prostředky na opravu alespoň těch bytů, které si rozhodla ponechat pro sociální účely.
Vedle státu byla od šedesátých let důležitým stavebníkem také bytová družstva. Počátkem let devadesátých však jejich zástupci mají pocit, že se na ně v nové době „pohlíží jako na něco spojeného s minulým režimem, a tedy určeného k blízkému zániku“, přestože sami považují družstevní formu rovnoprávnou se státním i soukromým vlastnictvím. „Družstevní výstavba je v našem uvažování však již neodmyslitelně spojena se sídlišti a byty v panelácích pokleslého československého typu,“ píše v roce 1990 redaktorka Architekta Eva Poláčková. Jiří Přibyl z vedení svazu bytových družstev se však brání, že za panelovou technologii nemůžou, nikdy neměli na výběr, z čeho stavět. Družstevním bytovým domům (stejně jako ostatní bytové výstavbě) skutečně dominovaly panely, jedním z důvodů bylo i to, že podle již zmiňované vyhlášky, která platila až do roku 1992, mohla družstva při použití konkrétních panelových soustav získat zvláštní příspěvky. Nemalou část družstevní výstavby ovšem především v sedmdesátých letech tvořily také skupinové rodinné domy (řadové, atriové či terasové), a to především na těžko zastavitelných, například svažitých parcelách.
Pohled na statistiky z prvních porevolučních let ukazuje, že počty dokončených bytů na tisíc obyvatel se ještě v letech 1990‒1993 držely jen mírně pod úrovní druhé poloviny osmdesátých let (3‒4 byty), v roce 1994 nastává prudký pokles (mezi lety 1994‒1997 se drží kolem úrovně 1,5 bytu na tisíc obyvatel). Tak málo bytů se naposledy stavělo v roce 1948.
Překvapivý je pak onen zlom po roce 1993 ‒ útlum komunální výstavby se do něj sice částečně promítl, ale hlavním důvodem enormního poklesu celkového počtu dokončených bytů bylo v podstatě úplné zastavení družstevní výstavby mezi lety 1994‒1995. Ještě v roce 1991 postavila družstva rekordních 46 % všech bytů, v roce 1996 to už bylo jen 2,6 %. Do družstevnictví fatálně zasáhl tzv. transformační zákon (č. 42/1992 Sb.) z roku 1992, na jehož základě byly družstevní byty se splacenou anuitou převedeny do osobního vlastnictví a stavební aktivita družstev utichla. V roce 1994 ovšem zároveň na polovinu poklesl počet dokončených rodinných domů.
Zkrátka, z bytové výstavby se postupně vytratily všechny typy investorů, což stavebnímu kolosu přineslo nemalé obtíže. Ministr hospodářství Karel Dyba tak spoléhal na to, že stavební odvětví přežije díky zakázkám na dokončování komplexní bytové výstavby a zateplování starších paneláků. Přinejmenším v letech 1990‒1994 tak hrála protahovaná panelová výstavba, ať už státní nebo družstevní, důležitou roli v udržení alespoň části stavebnictví a jeho zaměstnanců nad vodou. Zároveň bylo obtížné odepřít dokončení bytů (byť panelákových) těm, kteří na ně čekali. Svou sociální a politicky stabilizační roli tak panelová výstavba hrála ještě několik let.
Více k tématu
Její ukončení však rozhodně neznamenalo úplné zastavení finančních toků směrem k panelovým sídlištím. Od druhé poloviny devadesátých let (především v souvislosti se vznikem Ministerstva pro místní rozvoj v roce 1996) se objevují nejrůznější cílené dotační programy na opravy vad panelové bytové výstavby, regenerace panelových sídlišť nebo komplexní opravy bytových domů.
Do výstavby bytů se nicméně v prvních letech nehrnul vůbec nikdo a navzdory citelné krizi bydlení (alespoň v Praze), zůstala bytová výstavba po většinu devadesátých let také mimo zájem politiků. Nové byty se začínají znovu stavět až na úplném konci dekády, objevují se první investoři a developeři a rychle rostou i počty nových rodinných domů. Komunální výstavba, v tomto období již městská a obecní, stejně jako ta družstevní, však i nadále stagnuje.
Knihu je možné zakoupit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v galerii UM anebo zde.
