Když staré souzní s novým

Stavení se stodolou vzniklo v první polovině 20. století, konkrétně kolem roku 1920. Jeho majitelé původně nezamýšleli provádět zvlášť razantní kroky, chtěli pouze přistavět na stávající stodolu patro, které by rozšířilo obytnou plochu objektu. Na poradu přizvali své sousedy a přátele – architekty – Edith a Dietera Borchardtovi a Jürgena Wisniewskiho, kteří však usoudili, že tento dům si zaslouží mnohem víc. „Majitelé dojíždějí za prací do města. Dům je pro ně i z tohoto důvodu místem, které je určeno především k trávení volného času, k odpočinku či setkávání se s přáteli. Požadavky na prostor, který mohl být vyhovující před necelými sto lety, kdy se život v tomto domě řídil a točil kolem hospodářství, se přirozeně změnily,“ říká Jürgen Wisniewski.Z MALÝCH PLÁNŮ VELKÉZ menších plánů se tak rázem staly velké. Stavení po jejich uskutečnění zaznamenalo celou řadu zásadních změn a prošlo přirozeně celkovou modernizací, ale jako celek nepřestalo ctít ráz okolí a dobu svého vzniku, navíc se otevřelo do krásné zahrady a i s ní tvoří harmonický celek. Nemluvě o tom, že v nové podobě mnohem lépe a při vším pohodlí slouží svému účelu – modernímu bydlení, k němuž patří přátelská posezení a také relaxace. „Když jsem dům postupně poznával, bylo stále více patrné, jak nešťastně byl kdysi stavěný. Průchozí místnosti, okna do ulice, do krajiny výhled žádný. I přístup do zahrady, která je krásná a poměrně rozlehlá, byl komplikovaný. Abyste stanuli v sadu, odkud bylo nádherně vidět do okolí, bylo zapotřebí dům obcházet ze zápraží. Podobně složité bylo i jen posedět na zahradě, protože to znamenalo s každou maličkostí, talířem, židlí, kávou, urazit dlouhý kus cesty. Z toho důvodu nebyla zahrada ani příliš využívána, přestože by si to zasloužila,“ popisuje Jürgen Wisniewski původní stav. Po vzájemné přátelské domluvě mezi architekty a majiteli tedy padlo rozhodnutí, že všechno bude trochu, vlastně úplně jinak. ŘEŠENÍ - PŘÍSTAVBAPůvodní plány o nástavbě na stodolu se změnily v plány nové přístavby k obytnému domu – prostorného obytného křídla. To se pravoúhle přimyká k objektu a vyrostlo na základech někdejšího hospodářského stavení (kurníků a králíkáren), které bylo odsouzeno k demolici. Přestože se při pohledu zvenčí zdá nová přístavba malá, na ploše přibližně 44 metrů čtverečních vznikl prostor pro otevřenou společnou kuchyňskou a obývací zónu včetně jídelny. Ložnice zůstala ve staré části domu, původní kuchyňka se proměnila v prostornou koupelnu, v níž je vana i sprchový kout. S úsměvem už dnes vzpomínají majitelka i architektka na řešení kuchyně. Původní požadavek totiž zněl vytvořit „klasickou“ kuchyň situovanou podél stěn. To by ale znamenalo, že při přípravě jídla pro návštěvu bude paní domu stát zády k hostům, a skutečností se proto nakonec stala kuchyň ostrůvková – na ostrůvku je varná deska a dostatečná odkládací plocha.Nová stavba zároveň vyřešila původní problém – špatný přístup z domu do zahrady. Právě z ní se totiž vchází na jednu ze dvou teras. Zatímco první terasa na dvorku je tzv. ranní, protože její orientace je na východní stranu a umožňuje tak posnídat při svitu ranního slunce, tato druhá je situována směrem na jihozápad a zajišťuje „slunečné“ posezení po zbytek dne. „Objekt změnil za celou dobu své existence svůj účel a moderní technologie naštěstí přinášejí východiska pro dříve neřešitelné problémy i potřeby, v tomto případě mimo jiné optické i faktické propojení interiéru a exteriéru. Příjemná atmosféra krásné zahrady i vzdálenější krajiny se tak zapojily přímo do obytného prostředí,“ dodává Jürgen Wisniewski.TŘI FÁZEMajitelé se podle svých slov zásadním změnám, i když vskutku nečekaným, nebránili. Protože znali schopnosti svých přátel – odborníků, souhlasili a tím odstartovali proměnu ve velkém. První fáze uskutečňování projektu spočívala ve vybudování nové přístavby, v druhé linii přišla na řadu prosklená část objektu – chodba spojující starou a novou část objektu, fáze třetí by se mohla nazývat dokončovací. Ta ještě probíhá. „Zahrnuje vybudování další koupelny v patře, nových podlah a nového ústředního topení ve zbytku objektu. V zadní části, nad stodolou, je pak místo pro malý mezonetový pokoj přístupný po schodišti a také jeden apartmán s galerií,“ vypočítává Edith Weiss-Borchardt. HRA SE SKLEMDůležitou roli v novém pojetí domu hraje sklo. Ve vertikálních rovinách jednak zajišťuje optické spojení s exteriérem, v pozicích horizontálních pak vytváří neuvěřitelnou hru světla a stínů a prostor zároveň protepluje. „Nová přístavba má prosklený štít a také nad obývací zónou je místo stropu prosklená plocha. Nejenže vytváří pocit, že právě odpočíváte pod modrým nebem nebo pod hvězdnou oblohou, ale v okamžiku, kdy vyjde slunce, se díky ní celý prostor prosvětlí i zateplí zároveň. Prosklená střecha je také nad dřevěným schodištěm do patra ve spojovací chodbě. Pro dny, kdy je slunce přespříliš ostré, stačí pro dostatečné odvětrání okna a dveře otevřít a vytvořit lehký průvan,“ popisuje Edith Weiss-Borchardt. Prostor přístavby je tedy dostatečně prosvětlený v kteroukoli denní dobu. Místnost totiž sahá až do hřebene, k prosklenému štítu. Přiznaná nosná konstrukce střechy zároveň umocňuje dojem otevřenosti. Svislé skleněné plochy hrají hlavní roli právě při přirozeném přechodu z nově zbudované části do exteriéru - plynule vcházíte z kuchyně do zahrady. „Zajišťují jej velké dveře – francouzské okno - otáčející se na atypických kovových čepech umístěných v jedné třetině. Při jejich otevření se obývací zóna plynule zvětší ještě o terasu,“ vysvětluje Edith Weiss-Borchardt. Ve dveřích i oknech (dřevěných) byla použita dvojskla s nízkou tepelnou propustností.MÍRNÉ PŘEVÝŠENÍZajímavé řešení zvolili architekti pro propojení obou částí objektu – staré a nové. Z přístavby vede do patra zachované původní stavby dřevěné schodiště (které bylo dřív ve staré části), nad nímž je prosklená střecha o malém spádu. Ta, přestože je schodiště na severní straně objektu, vytváří nezaměnitelnou hru světla a stínu a činí tak prostor proměnlivým, zajímavým a jiným v každou denní hodinu. Na jeho konci je pak lehce stoupající rampa vedoucí do jednotlivých místností. „Domek a hospodářská budova nebyly ve stejné úrovni a rušit plochu dalšími schody jsme nepokládali za účelné. Výškový rozdíl podlah mezi starou a novou částí tak vyrovnává mírná podélná rampa. Toto řešení považuji za správné i z funkčního hlediska, neboť je pohodlnější a bezpečnější,“ podotýká Edith Weiss-Borchardt.CITLIVĚ MODERNÍNa mnoha místech je patrné, jak byly promyšleně použity moderní postupy pro zachování nebo ještě větší podtržení původního charakteru obydlí. „Na stěnách i stropech byla aplikována speciální sádrová omítka, matriál, který se používá při sádrokartonové výstavbě pro finální tmelení konstrukcí. Umožnila vytvořit plochy, jaké jsou typické pro zdi a stropy v roubených stavbách – hladké a jemné, i rohy jsou mírně zakulacené,“ upozorňuje Edith Weiss-Borchardt.Podobně chytře – „staronově“ – jsou řešeny také venkovní omítky stěn z opuky, které zůstaly zachovány. „Na staré zdi domu, se jen lehce nanesla jemná omítka, jejíž základ tvoří světlý cement, vápno, vhodný je žlutý písek, směs je možné tónovat podle potřeby pomocí pigmentů. Tato tenká vrstva se před zaschnutím ještě setřela pytlovinou. Z praktického hlediska tak jednak byly uzavřeny spáry, jednak opticky zůstal zachován charakter starého domu. Pod lehkým nástřikem omítky je totiž stále patrná struktura zdi z opuky, která ve své původní barvě navíc na některých místech lehce prosvítá,“ ukazuje architektka.Jürgen Wisniewski a Edith Weiss-Borchardt(Atelier Borchardt & partner)„Jako odpovídající řešení stávající situace jsme zvolili doplnění původního stavení novostavbou. Starou část, objemově převládající, jsme ponechali v co možná autentickém stavu a nově vzniklý prostor jsme jakoby umístili vedle něho. Věděli jsme však, že je potřeba zvolit takovou rovnováhu mezi starým a novým, aby nebyla potlačena původní stavba a aby nová část respektovala souvislosti, přestože se vyjadřuje moderními prostředky. Aby vznikl pomyslný dialog mezi starým a novým, kde budou obě strany svébytně existovat vedle sebe. Rozdílné historické vrstvy sice zůstanou patrné, ale člověk bude vnímat tuto kontinuitu vývoje, aniž by byl rušen nebo maten obecně oblíbeným pseudohistorismem.“Psáno pro časopis Domov.Hnízdo k odpočinku | Lino do ložnice – nezbláznili jste se? | Podařená dostavba | Koberce z přírody | Bydlím s vozíkem... | Odpadky v kovovém | Na samotě u lesa | Rostliny - pohoda domova | Když staré souzní s novým | S architektonickým šarmem | Sklo vám hlídá pohodu | Luxfery v nových rolích | Vrata pro vaši garáž | Květinový ráj s jezírkem a sunjigy | Výlet do harlemské minulosti | Jak vidí svět Alessi