Kde cválal Windischgrätz a natáčela se Marie Terezie. V lesích u Tachova zachránili velkolepou jízdárnu
Jízdárna maršála Windischgrätze byla na spadnutí, městu Tachov se ji však povedlo zachránit. Šlo to pomalu a trvalo dvacet tři let. Úsilí se ale vyplatilo: za příkladnou obnovu získali ocenění v podobě hned dvou cen Národního památkového ústavu.
Eva Klapka Koutová , 21. 1. 2025
Ještě začátkem tohoto milénia to byla ruina. Polorozpadlá, opuštěná a zarostlá stavba stála v lesích u Tachova. Chyběly celé zdi, omítky byly oprýskané, do budovy zatékalo. Když si ji chtěl člověk prohlédnout, zjistil, že chybí schodiště a stropy by mohly každou chvíli spadnout. To ovšem nebránilo některým nenechavcům odnést si cokoliv, co tu ještě zbylo. Všude kolem rostl nálet a vše nasvědčovalo tomu, že i tato stavba zanikne jako mnoho jiných v Sudetech.
Dnes se tomu těžko věří. Kastelán Pavel Voltr nás provází po úspěšně obnovené památce, která návštěvníky vezme zpět do doby své největší slávy.
Dispozičně naprosto promyšleně postavená
Jízdárnu nechal postavit v letech 1858-1861 ve svých 71 letech Windischgrätz, polní maršál, který v revolučním roce 1848 tvrdě potlačoval nepokoje v různých částech mocnářství. Jedním z jeho domácích sídel byl i zámek Tachov a právě zde chtěl po sobě zanechat výrazné dílo. Jízdárna byla určena především pro jeho rodinu, ale jezdili sem i vojáci a přátelé trávit zde volný čas a zabavit se. Windischgrätz si ji užil jen krátce, brzy poté zemřel. Prvním architektem byl Wilhelm Nevenhorst z Hluboké nad Vltavou, ten však po roce a půl z výstavby odstoupil. Vystřídal ho městský architekt Chebu Adam Haberzettl.
Souměrná třípatrová budova měla na každé straně stáje pro dvanáct koní. Petr Voltr vysvětluje, jak fungovala: „Na svoji dobu to bylo výborně promyšlené! Z obou stájí se shazoval hnůj rovnou do sklepních prostor, odkud se rychle vyvážel ven.“
Zvenku zámek, uvnitř sportovní hala
Kompletně celý objekt je pod jednou střechou. Dominantou jízdárny je hala s rozměry přibližně 20 × 40 metrů a vnitřní výškou prostoru 21,1 metrů. Zároveň zde byly sklepní provozně technické místnosti (kovárna, kočárovna, byt kováře), v patře reprezentativní prostory a na půdě sklady sena. Voltr nadšeně pokračuje: „Dům okrasný, ale technicky a dispozičně naprosto propracovaný. Stavitel zde výrazně přemýšlel. Hleděl jak na stránku jezdeckou - sportovní, ale i reprezentativní. Chodby kolem jezdeckého sálu jsou široké, dlouhé a vysoké – uzpůsobené koním s jezdci. Na severní straně byly situované dvě rondelové postrojové místnosti, vhodné právě pro uschování uzd, sedel, jezdeckého oblečení atd.. Naopak na jižní straně byly dvě rondelové místnosti sedlací, kde bylo trochu větší teplo.“
Po obvodě rondely roznáší celkovou váhu do jednotlivých rohů. Zároveň je budova postavená do svahu, což také napomáhá statice. Architekt Jan Soukup, jehož Ateliér Soukup se na obnově památky podílel od počátku až do konce, si myslí, že o celé podobě budovy rozhodoval především maršál.: „Neznám takhle řešenou jízdárnu. Myslím si, že Windischgrätz byl nejen investor, ale i autor koncepce. Bastiony, které držely obrovskou halu, způsobily, že to není ruina. Kdyby tam nebyly, spadlo by to. Když se totiž podívám na díla obou stavitelů, nic podobného nevidím. A ačkoliv je to aristokratická stavba, mně připadá, že je skoro industriální."
Nejen pro sport, ale také pro společenský život
Možnost společensky se setkávat pak nabízelo patro. Na každé straně bylo umístěno pět lóží, ze kterých se dalo dívat na koně v hale, nebo si jednoduše odpočinout po projížďce. Na severní straně pak dominovala generálova tzv. knížecí lóže, se samostatných schodištěm a výhledem do prostoru jezdecké haly i na okolní lóže. Podařilo se zde zrestaurovat dekorativní výzdobu, vnitřní omítky i malířskou výzdobu. Stejně jako unikátní dřevěný strop jízdárny. Knížecí lóže se zalíbila i filmařům ČT, natáčeli zde v roce 2017 minisérii Marie Terezie. V knížecí lóži zde po nich zůstaly těžké okrasné závěsy, které ještě více dokreslují atmosféru.
Čas strávený u koní šlechta prostě milovala
Patro disponovalo také čtyřmi ubytovacími pokoji, které byly nad stájemi. Nad nimi pak byla půda plná sena, které sloužilo také jako izolace. Všechny pokoje byly průchozí, přičemž první sloužil spíše jako vstupní salón a až ty další sloužily k ubytování a noclehu. Teplo zajišťovala ve všech místnostech kachlová kamna. „Noční život tady byl a nemyslím to nijak vulgárně,“ přiznává Voltr. „Postele tu byly tady všudy, vždyť šlo hlavně o ubytování. Tady jsme v lese, to prostě nebylo jako v Praze nebo ve Vídni. Ta budova prostě žila.“ Interiér byl postupně doplněn vybavením, které jízdárna získala buď jako dar, nebo je dokoupila. Také v ubytovacích místnostech je výmalba zrestaurovaná.
Krov
Jednoznačně nejvzácnější část jízdárny je krov. I přes dlouholeté zatékání, dokázal vydržet. Z 90 % je původní. Jedná se o nejzachovalejší krovní konstrukci 19. století v Česku. Výborně zabezpečoval jak přívod světla, tak i potřebné odvětrávání. Nad jeho konstrukcí se pozastavuje i architekt Soukup: „Ačkoliv je jeho konstrukce technicky jednoduchá, nemá žádné vazné trámy, žádné podpěrné sloupky. Kdyby je měl, strop by spadl. Ale tím, že to byly pouze vzájemně se opírající krokve, které se opíraly o zdi, které se nehnuly, pouze kromě několika spadlých částí, tak se udržel. Jeho hodnota je obrovská. Navrchu je ještě světlík, který zatěžuje krokve a mohl způsobit, že ucuknou do boku – ale ony neucukly. Vše se vzájemně podpíralo. Mockrát jsem přemýšlel, s čím bych to dobově srovnal, ale na nic jsem nepřišel.“ přiznává Soukup.
Soudobá historie
Nežilo to tu ale jen za maršála, ale i mezi válkami. O nechvalný návštěvnický rekord se postarali sudetoněmečtí fašisté NSDAP, kteří jízdárnu v roce 1938 při svém sjezdu zcela zaplnili.
Po válce byla jízdárna Windischgrätzům zestátněna. Budova byla dlouhá léta využívána zcela nevhodně, například jako tělocvična pro pohraniční vojáky, cvičila se zde spartakiáda, ale nejdéle sloužila jako sklad obilí a průmyslových hnojiv. Od 70. let ještě více chátrala a začaly se objevovat první vážné havarijní stavy konstrukcí. V roce 1981 byla budova vyškrtnuta ze seznamu architektonických památek a v roce 1985 byl zpracován demoliční výměr. K samotné demolici nakonec nedošlo, veškeré náklady na odstřel byly totiž vyčísleny na 2,5 milionů československých korun.
Po roce 1989 se přístup k jízdárně změnil. Trvalo ale ještě několik let, než se přistoupilo k samotné záchraně a rekonstrukci budovy. Na první setkání s jízdárnou vzpomíná architekt Soukup následovně: „Byl jsem tam tenkrát poprvé až v roce 1991. Předtím jsem to tam neznal, protože za Tachov se nechodilo. Už tenkrát mě zaskočila ta velikost, evidentní kvalita a neobyčejné řešení."
Více k tématu
V roce 1996 koupilo jízdárnu město Tachov. „Podmínkou bylo, že do toho nedá město žádné peníze,“ vzpomíná Jan Soukup. Na konci roku 1996 se stal starostou Ladislav Macák, který začal na opravu shánět dotace a město se přece jen začalo podílet na financování. V roce 2010 byla opět zapsána do seznamu národních kulturních památek.
Náročná obnova celého komplexu trvala 23 let a financovaná byla z Ministerstva kultury ČR, Plzeňského kraje a Městem Tachov. Poslední etapa byla dokončena díky evropské dotaci Integrovaného regionálního operačního programu (IROP) ve výši 61 milionů Kč. Celkové náklady na rekonstrukci dosáhly přibližně 180 milionů Kč.
V roce 2017 dostala rekonstruovaná jízdárna titul Stavba roku Plzeňského kraje. Koncem loňského roku získala Jízdárna Světce ocenění Patrimonia pro futuro za rok 2024 v kategorii Obnova památky a Cenu veřejnosti Památky děkují. Cenu NPÚ získalo město Tachov zastoupené starostou Ing. Petrem Vránou a restaurátoři ak. mal. Jaroslav Šindelář a ak. mal. Pavel Žilák.
- Autoři: Wilhelm Nevenhorst, Adam Haberzettl
- Ateliér: Atelier SOUKUP OPL ŠVEHLA
- Spolupráce: Jaroslav Šindelář, Pavel Žilák
- Země: Česká republika
- Realizace: 1858 – 1861
- Obnova jízdárny: 2000 - 2023
- Rozměry Jízdárny: délka 60,2 m, šířka 53 m, výška 26,3 m
- Stavební sloh: neorománský
- Rozměry hlavního sálu: 40x20 m
