Jsme tady! Výstava upozorňuje na opomíjené ženy v designu od roku 1900 po současnost

V současné době tvoří téměř polovinu studentů designu ženy. Ženy také stály v čele mnoha zcela nových oblastí designu. Výstava Jsme tady! Ženy v designu od roku 1900 po současnost sleduje práci a pracovní podmínky žen v designu od raného modernismu po současnost a k tomu využívá bohaté přehlídky fascinujících exponátů. Od ikonických předmětů vytvořených Eileen Gray po málo známé nové objevy, soudobé aktivistické sítě a výzkum v oblasti feministického designu. Výsledkem je jasný postoj vůči zásadnímu společenskému tématu a představení moderního designu v novém světle.

Výstava má čtyři části a provede návštěvníka posledními sto dvaceti lety dějin designu. První část se zaměřuje na rozvoj designu v Evropě a v Severní Americe kolem roku 1900, kdy se design stával samostatným povoláním. Byla to zároveň doba zesilujícího se boje za volební právo žen a tato snaha o rovnoprávnost se odráží v designu z té doby, například na práci sociálních reformátorek Jane Addams a Louise Brigham, která by v dnešní době byla označovaná za sociální design. V New Yorku pomáhala Elsie de Wolfe vytvářet novou odbornou oblast interiérového designu a návrhářky studovaly a učily na Bauhausu, na ruské vysoké škole umění VKHUTEMAS a na německé Deutsche Werkstätten v Drážďanech-Hellerau. Na příkladech jejich činnosti výstava ukazuje, že lepší vzdělání možná přineslo větší odbornost, ale ženy byly přesto pobízeny, aby zůstávaly ve svých tradičních rolích.

Druhá část výstavy se zaměřuje na období mezi dvacátými a padesátými lety, tedy na dobu, kdy si designérky navzdory přetrvávajícím patriarchálním vzorcům začínaly budovat mezinárodní jméno. Vedle Charlotte Perriand, Eileen Gray, a Clary Porset představuje výstava Jeanne Toussaint, uměleckou ředitelku Cartieru. Ta měla po mnoho desítek let na starosti jejich sbírky šperků a patří mezi hlavní postavy pařížského průmyslu s luxusním zbožím. Některé z návrhářek představovaných v této části úzce spolupracovaly se svými partnery. Patří mezi ně Ray Eames se svým manželem Charlesem, Aino Aalto s Alvarem. Byly sice svými mužskými protějšky často zastíněny, ale jejich podíl na společné práci byl mnohdy daleko významnější, než se dříve předpokládalo. Nejznámějším příkladem je v této souvislosti Charlotte Perriand, jejíž podíl na legendárních návrzích nábytku, které vytvořila společně se svým slavným kolegou Le Corbusierem, se v posledních letech od základu přehodnocuje. Na výstavě jsou také představeny návrhářky, které celý život pracovaly nezávisle. Například keramička Eva Zeisel, která poprvé vystavovala samostatně už v roce 1946 v MOMě.

Třetí část výstavy se věnuje období od padesátých do osmdesátých let. V šedesátých letech přišla druhá vlna feminismu, která se vymezovala proti konzervativní poválečné mentalitě zjevné například na švýcarské Výstavě ženské práce z roku 1958. Ženskou prací byla stále chápána práce v domácnosti; domov byl stále vnímán jako ženská sféra. I přes tento omezený pohled na jejich činnost bylo mnoho žen mimořádně kreativních a produktivních. Rozpolcenost a dramatické změny této doby se projevují jak v jasných barvách designu Marimekko ze sedmdesátých let, tak v některých velkolepých postmoderních předmětech vytvořených takovými italskými návrhářkami jako Nanda Vigo, Gae Aulenti nebo Cini Boeri.

Čtvrtá část výstavy nás přivádí do současnosti. Ukázky prací uznávaných mezinárodních návrhářek, jakými jsou Matali Crasset, Patricia Urquiola či Hella Jongerius, jsou důkazem toho, že v dnešní době mohou mít úspěšnou kariéru v designu ženy stejně jako muži. Některé návrhářky posouvají hranice své disciplíny a zásadně přispívají k redefinování významu designu jako takového. Sem patří Julia Lohmann, jejíž výzkum mořských řas slibuje vývoj nových, udržitelných materiálů, nebo Christien Meindertsma se svým kritickým zkoumáním výrobního procesu. Tato část výstavy také představuje řadu nedávných iniciativ, které ukazují, jak feministický diskurz ve světle konceptů diverzity a intersekcionality může zpochybnit vzorce autorství, vzdělávání a uznání v designu a v architektuře. Například v práci, vytvořené zvlášť pro tuto výstavu, Tkaní konstelací identity (Weaving Constellations of Identity) se Matri-Archi(tecture) collective věnuje osobním zkušenostem afrických a černošských návrhářů. Mnohé jiné sítě a publikace se zatím pouštějí do diskuze o zavedeném návrhářském kánonu.

Vzhledem k široké nabídce přehledů nejrůznějších postojů je výstava Jsme tady! Ženy v designu od roku 1900 po současnost právě tak mnohostranná jako debata o feminismu, která v naší společnosti probíhá. Nabízí čerstvý, aktualizovaný pohled na příběh moderního designu, v debatách o těchto tématech vymezuje jasnou pozici a poskytuje mnoho podnětů k přemýšlení o tom, čím by měl být design ve dvacátém prvním století, kdo by ho měl určovat a pro koho vlastně je.

Výstavu doplňuje bohatý program workshopů, on-line přednášek a dalších událostí ve Vitra Campusu.