Jiří Sopko v Rudolfinu

JIŘÍ SOPKO6.9. - 18.11.2007Galerie RudolfinumAlšovo nábřeží 12, Praha 1www.galerierudolfinum.czPo výstavě shrnující tři desetiletí malířovy tvorby v roce 1995 v Městské knihovně měla veřejnost možnost navštívit další velkou výstavu - před pěti lety v Jízdárně Pražského hradu, což rozhodně není závratná doba na další velkou samostatnou výstavu. Její opodstatnění spočívá ve vydání obsáhlé monografie (430 stran), navíc finančně poměrně dostupné, vydané díky péči agentury Gema Art. Autory textů jsou Pavla Pěčinková a Dušan Brozman. Kromě toho, co má reprezentativní monografie obsahovat – texty o autorově díle, biografii, zastoupení, bibliografii a obsáhlý katalog děl, zde naleznete zajímavá srovnání s jinými autory, českými i světovými výtvarníky. Otázkou zůstává, zda jsou všechny ty příměry nutné. Sopkova tvorba je autonomní, prioritou jsou základní malířské prostředky, nikoliv vyjadřovaný příběh, názor. Budka, 2003Plod, 2006Jiřího Sopka (1942) jistě netřeba představovat, v současnosti je to již víceméně klasik, který překročil hranice českého malířství. Začal se prosazovat od sedmdesátých let a kromě vlastní úspěšné kariéry se věnuje i nastupující generaci, vede ateliér malby na AVU. Jeho jméno je spojováno s tzv. českou groteskou. Naleznete zde to, co vás bude bavit: nadhled, břitkou ironii, expresi, střídání cynicky řvavých výjevů s hlavami ponořenými do meditace. Vtip vyjádřený v námětu i materiálu, využití vlastností podkladu nebo barvy. Slunečný den, 2007Smutná krajina, 2007Stejně jako obsah a stylizace výtvarného projevu je však u Sopka důležitá i barevnost. Ačkoliv její rejstřík není nikterak výrazně široký, výsledkem jsou neuvěřitelně působivé barevné kombinace (žlutá a fialová, červená a růžová, zelená a modrá, červená a zelená) a kontrasty, založené právě na několika málo barvách a rovněž jednoduché kompozici. Sopkova tvorba je zejména figurální, jeho postavy se na plátnech zpravidla ve dvojicích, trojicích či osamoceně smějí nebo naopak vyděšeně ječí, pohybují se v leckdy nedefinovatelném prostoru. Jejich chování postrádá přesvědčení nebo důvod, je to konání možná zbytečné, neúplné, stejně jako jejich bezruká těla. Především u maleb z poslední doby pak spolu postavy komunikují bezkonfliktně, jako lidé, kteří si zvykli být součástí své komunity, místa na zemi. Vedle postav je to krajina a zátiší tím, co Sopka zajímá. Těžko by ale šlo tato témata od sebe oddělit. Postavy se někdy mění v zátiší, hlavy ležící v rohu pokoje. Postavy jeho obrazů bloudí až surrealistickou, minimalisticky pojatou „krajinou“. Kolem, 2003Zahrada III, 2006Sníh, 1998Sopkova menší, stejně tak i monumentální plátna vás přimějí zastavit se a nechat na sebe působit samotné barvy, užít si variace, vtipy a nápady. Kromě obrazů, kde si Sopko hraje s plošností a potlačováním prostoru, jsou na výstavě také objekty trojrozměrné, u nichž však platí ta samá „pravidla“. Jsou to variace, barevně silné věci nepostrádající vtip. Běžte si užít fialový sníh…