Jak se sázely kameny
Při vstupu na zahradu máte pocit, že jste se ocitli v malém skalním městě. Z kamenů různých tvarů, velikostí v rozmanitých tónech šedé barvy vyrůstá dům, který přírodní scenérii ani v nejmenším neubližuje. Naopak. Lidský příbytek a zahrada vytvářejí organický, vzájemně se doplňující celek.
Alena Vondráková , 13. 5. 2008
Všechno však bylo jinak, než se může na prvý pohled zdát. V místech, kde se dnes nachází zmíněné skalní město, byl ještě před dvěma roky travnatý kopec. Zelený koberec na něm vyrůstal z pískového podloží. Kamenná zahrada představuje druhý díl splněného snu, o kterém píšeme na stranách 6 až 13. Najít však zahradního architekta, jehož základním stavebním materiálem nejsou stromy, keře, květiny, ale kámen, nebylo snadné. Kdo hledá, najde
Nakonec pomohla, jak to v životě často bývá, náhoda. „O panu Špoulovi jsem se dozvěděl v jednom lomě, kam jsem se zajel poohlédnout po vhodném kameni,“ vzpomíná investor. V lomu dostal telefonní číslo na zahradního architekta, který pracuje s kamenem. Kontaktoval ho a netrvalo dlouho a slovo dalo slovo. Všechno však neprobíhalo tak, jak si investor zpočátku představoval. Původně si přál, aby mu Stanislav Špoula navrhl a udělal přesně takovou zahradu, jakou měl dům v Německu, podle kterého si nechal postavit vlastní domov. Tento záměr mu však architekt rozmluvil. Ale následovala další překvapení. Majitel pozemku očekával, že mu architekt podobu zahrady přiblíží pomocí dnes běžně používaných vizualizací. Ten mu však místo nich přinesl sérii skic. „Dělat s kamenem bez jasného záměru nejde, jde o architekturu! Člověk ale zároveň potřebuje volnou ruku. Vždyť se nepracuje s cihlami, ale s kamenem. Ten jsme hledali po lomech i ve volné přírodě. Na místě jsme pak zkoušeli, jak jednotlivé kameny sednou. Musí se improvizovat,“ vysvětluje Stanislav Špoula a dodává: „Myslím, že si majitel tenkrát pomyslel: Ten člověk je buď blázen, nebo naopak něco umí. Pro mě ale bylo důležité, že mi řekl: Já vás tedy nechám být, ale trošku se kroťte!“ První a nejhorší etapa
To, že architekt získal důvěru a s ní související „volnou ruku“, sice představovalo vítězství, po kterém ale následovala nejhorší etapa stavby. Terén u domu byl rozježděný těžkou mechanizací, hromadily se zde haldy kamení – na zahradu jich bylo spotřebováno téměř 1 000 tun - a ve vzduchu byla přece jen cítit značná nervozita investorů. Není divu – vždyť jestliže bylo něco v této etapě jisté, tak to nebyl výsledek, ale vysoká finanční náročnost celé stavby. Její autor říká: „Stavím výhradně z kamenů. Ty jsou sice cenově náročnější než beton, ale mnohem hezčí a trvanlivější A vůbec - myslím si, že kamen si betonem nerozumí.“ Stavební materiál
Práce s kamenem nebyla snadná. Nešlo o oblázky. Nejtěžší kusy kamene vážily okolo sedmnácti tun. Běžný jeřáb by je neunesl, převrátil by se. Musel proto přijet silnější „vzpěrač“ ze vzdáleného města. Práce s metrákovými kameny byla naprostou samozřejmostí. Co se týče druhu stavebního materiálu, většinou se jedná o čedič, který v případě velkých kamenů doplňuje jeho příbuzný, tefrit. Má geometrické tvary (šestistěn, pětistěn), vynikající skladebnost a příčnou štěpnost. Kameny mají nejrůznější podoby. Čedičové srostlice připomínají výběžky Prachovských skal, takzvané „čedičové koule“ zase náboje středověkých děl. „Jejich vznik se vysvětluje tím, že došlo k výbuchu podmořské sopky a tyto koule jsou kapkami ztuhlé lávy,“ krčí rameny Stanislav Špoula. Zajímavý stavební materiál představuje na příjezdové komunikaci dlažba z tefritu o atypickém rozměru 10 x 20 cm. Další důležitou komponentou jsou oblázky, kterými je zahrada na některých místech jednoduše vysypána, a nebo je z nich udělána dlažba. Namodralé valouny se vozily až od Frýdku-Místku z Ostravice. Ne, že by na severu Čech nebyly. Byly, ale měly nažloutlou barvy, která by neladila se šedým komplexem. Ale kamen použitý na zahradě má řadu dalších podob. Na zídky se používal štípaný tefrit, jinou podobu má kámen použitý na schody, nášlapy... Na zahradě s výjimkou zimních měsíců pracovali tři lidé, kterým v létě pomáhali brigádníci. „Dřív jsem úpravu terénu považoval za nutné zlo a těšil jsem se na fázi sázení. Dnes je tomu naopak,“ říká architekt. Společně s osazováním kamenů se pamatovalo i na vodu, které připadá v celkové kompozici zahrady rovněž důležitá role. Má zde podobu malé, ale hluboké tůně za domem a jezírka s vodopádem o rozloze přibližně 50 metrů čtverečních, do kterého spadají dva vodopády. Pohyb vody zajišťuje oběhové čerpadlo. Koncert trav a borovic
Zahrada se samozřejmě neobešla bez rostlin, i když hlavní role v ní přece jen připadá kameni. Její autor volil takovou flóru, v jejichž případě nehrozilo, že kamennou kompozici časem zaroste, pohltí. Z jehličnanů vysadil na zahradě především nejrůznější kultivary zakrslých borovic. „Dnes již pracuji s celkem sedmnácti typy borovic. Jsou mezi nimi takové, které mění na zimu barvu – žloutnou, a na jaře se zase zazelenají,“ říká. Na zahradě jsou vysázeny i zakrslé smrky. Z ostatní vegetace jsou zde hlavně nejrůznější druhy rododendronů, azalek, plazivé japonské vrby a rozmanité druhy keřů. Na zahradě jsou bohatě zastoupeny různé druhy vřesů a trav. Těch zde Stanislav Špoula vysadil více než dvacet druhů. Je mezi nimi tráva, která byla vypěstovaná na Pálavě, ale i tráva, která pochází z vrcholků Pyrenejí. Ta tvoří hustý koberec, který je natolik pichlavý, že si na něm nemohou pochutnat ovce a nepřejdete po něm bosou nohou. Od jara do podzimu mezi kameny vykvete velké množství nejrůznějších skalniček. Veškerá vegetace je vybírána s ohledem celkovou barevnou harmonii, v níž se počítá jak s barvou květů, tak i listí. Zahradu však netvoří pouze skalní město. Na to směrem k lesu navazuje travnatá část, kde je vysázeno kanadské borůvčí a ostružiní. Ohlédnutí s úsměvem
Zahrada dokonale doplňuje samotný dům. Jedna zídka ze štípaného a řezaného tefritu vstupuje zvenčí do interiéru, a tak zdůrazňuje jeho propojenost s přírodou. Na počáteční rozpaky dnes vzpomíná s úsměvem jak investor, tak i architekt. A skici? Ty nejenže připomínají nelehké začátky, ale zároveň se v zarámované podobě podílejí na výzdobě interiéru. Majitel na otázku, kdy je zahrada nejkrásnější, nedokázal odpovědět, neboť o její kouzlo ji nedokáže připravit žádné roční období. To ostatně dosvědčuje i fakt, že použité fotografie byly pořízeny v dušičkovém čase – listopadu. Stanislav Špoula, zahradní architekt
„Od samého počátku mi učaroval kámen, nejdříve jako drobný doplněk zahradního zákoutí, kdy byl ozvláštňujícím detailem kompozice, jakýmsi přírodním šperkem. Později – zároveň se zvětšujícími se plochami řešených zahrad – přibývala velikost i množství kamenů, které se postupně stávaly páteří kompozice. Velmi důležitá je příprava terénu. Sám objíždím vhodné lokality a každý kámen vybírám jednotlivě. Rozmístěmí a usazení kamenů, stejně jako tvorba všech zahradních komponent je nemyslitelná bez mé účasti. Teprve tehdy vzniká zahrada s rysy autorského díla.“ Foto: Lubomír Fuxa
Psáno pro časopis DOMOV 4 | 2008
