Industriální stopy (v České republice)

English version - VESTIGES OF INDUSTRY IN THE CZECH REPUBLICPamátkovou ochranu objektu i technologického zařízení se podařilo prosadit až v roce 1991. Bylo vlastně štěstím a věcí náhody, že představy plánovačů ani ctižádostivé projekty nikdo nestačil realizovat, na areálu se nepodepsalo ani jinde tak obvyklé řemeslnické bastlířství uplynulých desetiletí. Nezaniklo to nejcennější –autentická atmosféra a dnes až nostalgicky vnímané poselství technických ambicích a síly stavitelského umu. Jsme svědky v mnohém paradoxní, pro vývoj názorů na průmyslové dědictví charakteristické situace.Jistě i tento fakt přispěl k volbě tématu i místa konání 2. bienále Industriální stopy v bývalé pražské čistírně odpadních vod koncem června letošního roku (24. –28. června 2003). Téměř týdenní akce byla věnována především tématům síly autenticity, proměny hodnotových kritérií a technických a ekonomických limitů záchrany a nového využití industriálních stop v postindustriálním světě.Obdobně zaměřené mezioborové setkání památkářů, architektů, stavebních inženýrů (letos i divadelníků a studentů architektury) se v Praze uskutečnilo už podruhé (poprvé v roce 2001), tentokrát ale s většími ambicemi, mezinárodní účastí a vícevrstevnatým, mezioborově a mezigeneračně koncipovaným programem. Pořadatelem byly pod záštitou ministra kultury ČR nově založené Výzkumné centrum průmyslového dědictví Českého vysokého učení technického v Praze, Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků a Český svaz stavebních inženýrů, ve spolupráci s Národním památkovým ústavem a Sekcí ochrany průmyslového dědictví Národního technického muzea v Praze.V prostředí bývalé kanalizační čistírny souběžně proběhlo několik výstav. Ve velké hale to byla především expozice alternativních projektů nového využití industriálních objektů. Šest desítek projektů vzniklo většinou na základě výzvy Výzkumného centra průmyslového dědictví ČVUT, vypracovali je studenti Fakulty architektury a Fakulty stavební ČVUT v Praze, Technické univerzity v Liberci, Fakulty architektury VUT Brno a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (z toho bylo patnáct projektů od zahraničních studentů). Prostřednictvím příkladů ohrožených industriálních objektů (zčásti soustředěných ve sborníku, který Výzkumné centrum průmyslového dědictví vydalo k bienále: bývalá Akciová ledárna v Braníku, pivovar v Postoloprtech, První pražská sladovna v Praze Podbabě, Jižní nádraží v Plzni, průmyslové areály Ostravy, železárny v Kladně, ale také přečerpávací stanice v Braníku od Jana Kotěry, Karlín – Šaldova ulice, pivovar Broumov, Pacoldova vápenka v Chuchli, Moravan Brno, průmyslový areál ve Forbachu, Obuvnické závody ve Zlíně, pivovar v Kostelci nad Černými lesy, kotelna v Hostinném atd.)hledají projekty cestu k ohroženým hodnotám, vypovídají víceznačném vztahu obsahu a funkce nově využívaných staveb, problémech kontextu a „ceny stáří “. Nabízejí alternativu k jejich neutěšenému stavu.Přehlídka projektů a modelů měla do značné míry charakter otevřeného workshopu. Bezesporu představovala nejvýznamnější část bienále, i když až na výjimky přinášela poselství spoléhající na elegantní architektonická či developerská gesta.Další, svým způsobem také aktuální výstava (alespoň zčásti) zpřístupnila historické plány a modely technických děl a průmyslových staveb ze sbírek Národního technického muzea v Praze, zachráněné a restaurované po ničivé povodni v roce 2002. Záměrem bylo – ve srovnání s novými projekty a realizacemi – navodit úvahy o nedoceněném významu autentického sdělení historických plánů a archivních dokumentů při hledání nové funkce. Dosud jsou vnímány spíš jako „pěkné“ obrázky či kuriozity, méně jako respektovaná výpověď o dobové industriální architektuře, o kompozičním záměru a typologii, stylové vyváženosti, prostorových vztazích a hmotovém uspořádání, původních stavebních detailech, které zubem času a nedostatečnou údržbou zašly a nyní si zaslouží poučenější přístup, často rehabilitaci, zatímco u současných konverzí stále převládá devastující zjednodušování a kolážové trumfování novotvary bez vědomí likvidovaných hodnot.Výstavy tvořily rámec odborného vyústění bienále, dvoudenní mezinárodní konference pořádané s podporou Visegradského fondu. Část příspěvků je součástí vydání časopisu Era 21. Zazněla ale i vystoupení proměně názorů na využití opuštěných průmyslových objektů a odbourávání psychologických předsudků v Maďarsku (Csaba Holló a Adrienn Lepel z Maďarské inženýrské komory), o problémových adaptacích bývalých průmyslových objektů v Polsku (Zygmunt Rawicki a Stanislaw Karczmarczyk z Polské inženýrské komory – PIIB), rozeznávání hodnot slovenského fondu průmyslového dědictví (Vladimír Husák ze Slovenské komory stavebních inženýrů). Rizika konverzí zmínil technicky pojatý a pro vstup do Evropské unie bezesporu užitečný příspěvek Michaela Rische ze Spolku poradních inženýrů Německa (VBI), člena Saské inženýrské komory.Tato část bienále nesporně reflektovala obdobnou zkušenost s průmyslovým dědictvím v zemích za bývalou železnou oponou. Zkušenost kvalitativně nevyváženou, legislativně nezakotvenou, poznamenanou až amatérstvím, majetkovými nejasnostmi a tápáním při hledání praktických východisek.Přednášené příspěvky i kuloárové řeči v syrové atmosféře „černého “ přednáškového sálu čistírny (po skončení konference a během divadelních performancí se pohotově měnil v industriální bar) stvrzovaly, že téma je sice laickou i odbornou veřejností vnímáno se zájmem, ale jakoby paralelně, bez vzájemné komunikace bylo možné zaslechnout monology památkářů (ne vždy důsledných, kteří u průmyslového dědictví teprve nesměle aplikují metodiku již běžně uplatňovanou u jiných památek) a architektů (jejichž dosavadní profesionální praxe a vzdělání stále ještě ospravedlňuje víc siláctví, metodu kontrastu a konfrontace, nedocenění vrstvení významů, autenticitu estetické a existenciální zkušenosti). Zahledění do vlastních světů bohužel v našem prostředí (a bylo t mu tak i na bienále) zamlžuje, co už léta naopak akceleruje zájem průmyslové dědictví v mnoha evropských zemích. Konverze industriálních objektů a areálů nemá být zjednodušeným střetem památkových hledisek a architektonických ambicí. Je obecnějším problémem, zahrnuje zřetele sociální, ekonomické, kulturní, vyjadřuje styl života, kdy alternativa návratu či nového využití je nejen významovým zakotvením, ale také dosažitelnou formou recyklace ve světě omezených zdrojů. Vzniklou nejistotu pokaždé někdo zneužije. Taková je současná situace industriálních stop nejen v České republice.Obdobné akce patrně vždy provází dilema, kde je hranice, za níž by se už zvoleném tématu konference nemělo hovořit, ale měl se naplňovat obsah slov. Odpověď se nabízí v osobním zážitku z nově cíleně i nekonvenčně pro bienále využité průmyslové stavby. Po celý týden každý z dnů vyústil v podzemí bývalé čistírny odpadních vod v „site-specific“ divadelní představení. Latimérie na druhém bienále technických památkách a konverzi industriální architektury živila prostory klenutého lapače písku a smyslu autenticity industriálních stop přesvědčovala i ty, kteří by k nim jindy (snad i díky předsudkům a neinformovanosti) jen obtížně hledali vztah.Třetí, závěrečné bienále možnostech a příkladech nového využití a záchrany industriálních staveb a areálů by mělo proběhnout v roce 2005, opět především jako příležitost ke generování odborných, ale i kulturních a společenských aktivit v prostředí opuštěných industriálních objektů. Předběžně se uvažuje prostoru bývalé Vojtěšské hutě v Kladně u Prahy. Průběžné informace naleznete na internetové adrese http://vcpd.cvut.cz.PhDr.Benjamin Fragner,*1945,ředitel Výzkumného centra průmyslového dědictví ČVUT v Praze,člen Stálé komise Ministerstva kultury ČR pro hodnocení návrhů na prohlášení věci za kulturní památku a předseda Komise pro průmyslové dědictví Ministerstva kultury ČR.Toto mimořádné rozšíření časopisu Era 21,které prezentuje 2.bienále Industriální stopy 2003,bylo možné s podporou těchto partnerů: ČKAIT a International Visegrad Fund.Foto: Benjamin Fragner