Grand Paris - projekty

Podle prezidentského rozhodnutí nejsou návrhy „Výjimečný projekt pro metropoli“ určeny k realizaci, ale slouží jako obraz současných názorů na urbanistické scéně. Své vědění nebo mínění tu předvedlo 10 vybraných, ve Francii renomovaných, ateliérů, většinou starší generace. 1 

Většina návrhů vychází ze všeobecně uznávaných pravd, jen málokteré nejsou zcela politicky korektní. Často se jejich inspirace opírá o světové příklady, ověřené časem nebo módním trendem. Závěry, ke kterým jednotlivé ateliéry došly, zahrnují celou škálu měřítek, od velkorysých celoevropských územních plánů (Grumbach) až po místní úpravy (Geipel) nebo téměř anekdotická doporučení. Přehlídka projektů tak svědčí buď o neurčitosti zadání nebo o obtížnosti použít za podobných okolností metody dnes klasického urbanizmu.   Projekty se zabývají s většími nebo menšími detaily příměstským územím v okresech (départements) přilehlých k centru. Výjimkou je projekt ateliéru Grumbach, podle jehož názoru jedinou správnou odpovědí na celosvětové propojení je plánování v evropském měřítku: jeho Grand Paris zasahuje na západ až k přístavu Le Havre v Normandii, který by tak mohl konkurovat Rotterdamu. Ekonomickou osou by byla Seina s plánovaným severním kanálem Seine -Oise.   Ve většině návrhů nacházíme společné body, týkající se zejména dopravy. Všechny ateliéry kladou důraz na nezbytnost účinné hromadné městské a příměstské dopravy. Jedinou výjimkou jsou návrhy nejmladšího účastníka Djamela Klouche (1966), který je jako většina jeho francouzských vrstevníků bytostně svázán s osobním automobilem. Připouští varianty v podobě kolektivních taxi nebo půjčoven, ale logicky nezavrhuje následné rozsáhlé a stále se rozpínající zóny individuelního bydlení.   Dopravní schemata jsou jádrem mnoha projektů, u Jeana Nouvela dokonce jediným jasně rozvedeným parametrem. Řečník Nouvel k němu připojil i vlastní rétoriku, pro a proti všem v podobě Manifestu M: megapol, mutace, mobilita, mísení, mieux vivre.   Projekty zdůrazňují nutnost propojení všech dopravních prostředků do návazných sítí, včetně rychlovlaků. Vybudování nových multifunkčních nádraží by mělo konečně změnit systém pařížských koncových nádraží, již dávno nevyhovujících dálkové dopravě.   Městská doprava má většinou podobu nadzemního metra, vlaku. Často je umístěna v blízkosti nebo přímo nad zastřešeným městským automobilovým okruhem „périph“. Ten se může tak změnit na nový městský zelený bulvár (Winy Mass MDRDV). Nová síť městské dopravy je téměř vždy doplněna na svých uzlech výstavbou center služeb, kanceláří, obchodů atd. Podle jednotlivých projektů se nazývají hotely služeb, městské orientační body, základy nových městských jader, ...   Téměř všechny projekty chtějí omezit rozšiřování hranic aglomerace a zajistit ochranu zemědělské půdy. Mnohé propagují městskou zemědělskou produkci, soběstačnost města v zásobování zeleninou a pod. Městská zeleň není opomenuta v žádném projektu, má podobu městských parků podle vzoru Central Park nebo jako menší rozptýlené každodenně dostupné plochy. Všichni propagují rekultivaci nevyužívaných ploch zalesněním, rozšíření „agroparků“, zazelenění všeho druhu.   Pozornost se věnuje energetické situaci. Mnozí propagují výstavbu pasivního bydlení, proces ve Francii zatím téměř neznámý. Na pořadu dne jsou také obnovitelné zdroje energie, solární panely, větrníky na obvodu metropole. Zajímavou pozici zaujímá v tomto směru ateliér MDRDV, který nemluví o omezeních a úsporách energie, ale o tom, jak ji lépe využívat a získávat.   Zvláštní kapitolou je Seina a její břehy. Téměř všechny projekty počítají s hydraulickou energií elektráren pod hladinou a navrhují renovaci opuštěným břehů mimo střed Paříže. Budují tam atraktivní bydlení, cyklistické stezky, ... Jenom Studio 8 z Milána pamatuje na možnost záplav a plánuje příslušnou úpravu břehů.

Jako ve většině evropských měst i v Paříži jsou předměstí posetá mnohými poválečnými sídlišti. Sociální problémy na sídlištích, v Paříži zvláště vyhraněné, vedly ateliéry k projevům solidarity, návrhům otevřít enklávy sídlišť směrem k městskému prostředí a vytvořit jej na místě, ... Jean Nouvel na př. navrhuje postavit dočasné (okamžité) budovy pro kulturu a sport, které budou posléze nahrazeny trvalou vybaveností.   Podle politického přesvědčeni tvůrců jsou tyto díly návrhů radikální nebo umírněné, vždy plné dobrých úmyslů: Realizovatelné podle místních poměrů ve spolupráci s místními volenými orgány, příp. nutné demolice by byly nahrazeny všemocnou zelení parků. Všechna sídliště jsou si podobná, je nutno zesílit místní identiitu, atd. Sir Rogers na př. navrhuje, aby nové čtvrti byly smíšené, t. zn. měly max 20% sociálního bydlení. Pravděpodobně neví, že to je sice ve Francii zákonem dané minimum, ale naprostá většina obcí raději platí pokuty než aby vůbec dosáhla této hustoty.   Všichni architekti mají jedno společné: brojí proti stávajícím stavebním předpisům a způsobu urbanistického plánování. Požadují jejich uvolnění, možnost zahuštění stávající zástavby zvýšením budov nebo přístavbou teras. Přísné francouzské předpisy datující ze 70. let nedovolují výstavbu malého kolektivního bydlení uprostřed rodinných domků, natož umístění na př. drobné kancelářské budovy. Ve všech návrzích se také objevily hlasy proti zónovému plánování, které právě zabraňuje potřebnému vývoji území.   Projekty jsou k vidění na výstavě Le Grand Pari(s), Cité de l´architecture et du patrimoine, Paris 16. arr od 30. dubna do 22. listopadu 2009.    

1 Christian de Portzamparc (Francie), Jean Nouvel (Francie), Yves Lion (Francie), Roland Castro (Francie), Antoine Grumbach (Francie), Djamel Klouche (Francie), Richard Rogers (Velká Britanie), MVRDV (Holandsko), Finn Geipel (Německo/Francie), Bernardo Secchi (Italie).