Geometrické oxymóron neboli kvadratura kruhu

                <figcaption><span>Foto: eArch </span></figcaption>
            </figure></a>Vstoupíme-li do souboru dosavadních univerzitních budov, vidíme, jak je novotvar NTK skvěle začleněn do dosavadního prostoru. Vytváří novou dominantu, ale velmi nenápadným způsobem, k čemuž přispívá i zakalená barva pláště. Tvar budovy se zdá z různých pohledových perspektiv, jež jsem podstupoval s trpělivostí, s níž jsem před skutečně dávnými lety přehrával na klavíru stupnice, měnit svůj tvar, přitom však na nás působí ten samý půdorys. Z větší vzdálenosti vynikne napětí mezi zakřiveností/rovností fasád. Budova se zdá rotovat v kruhovém či mírně eliptickém pohybu, ale přitom se nabízí oku jako inertně strnulá, k čemuž přispívá i neutrální barva pláště. Interiér budovy naopak vyniká dynamismem ramp i barevností podlah.

  Tedy budova, na níž není co kritizovat, odhlédnu-li od technicko-provozní stránky, kterou jsem zatím blíže nezkoumal? Nikoli, podobně jako u knihovny v Hradci Králové se mi zdá problematické to, co nesouvisí s projektem samotným, ale s výtvarnými intervencemi osob, přizvaných Projektil architekti. Dílo Dana Perjovschiho jistě zaujme svou rudimentárně atavistickou kresebnou linkou, která se však nehodí na betonové plochy knihovny, jejichž strohost ještě podtrhuje. Při vší úctě k němu není to umělec kalibru Keithe Haringa, jehož umění bylo napájeno z bezbřehého umění graffiti. Jistě že klasici street art jako Jean-Michel Basquiat i Keith Haring, jsou mrtvi (fyzicky, nikoli umělecky), ale žije například skvělý graffiti artist Banksy (1974), jehož přítomnost by v NTK byla senzací v tom nejlepším slova smyslu. To nehovořím o tom, že je generačně bližší autorům knihovny než o generaci starší Perjovschi. Do souvislosti výtvarných intervencí, které nejsou k prospěchu stavby samé, bych řadil i nové žluté „kótování“ budovy. Dodatečné „kótování“ totiž ruší vizuálně silný účinek „nekonečné“ jednolitosti pláště, což jsem ještě před umístěním čar i číslic považoval za jednu z velkých předností knihovny. Bezpatkové písmo triviálního tvaru snad mělo evokovat technický obsah knihovního fondu nebo snad corporate identity (když nejde o firmu, ale o kulturní instituci?), ale výsledek je značně rozpačitý. Navíc v zemi, jež bývala typografickou velmocí? „Písmo je determinováno materiálem, ve kterém je provedeno“, jak píše ve svém Eseji o typografii František Štorm4, tak proč propustně nepropustná fasáda nenese, když už musí, písmo, které by bylo reakcí na materiál pláště? Jako by nestačilo, že skutečně úděsná typografie provázela naše předsednictví v Unii. Duchovní či méně nadneseně estetický význam písma jako by se vytratil zcela a tento deficit se usadil na stěnách Národní technické knihovny, což je možná symbolický cejch české typografické krize v době zahlcení počítačově anonymními fonty. Jak říká František Štorm ve svém skvělém eseji: „Cesta za duchovní podstatou písma má několik stupňů, od čtenářského klouzání po povrchu po úzkostné zkoumání. To je další bod, který má Písmo i písmo společný: hrstka zapálených zasvěcenců krmí masy duchovní potravou.“5 Tento typografický degustát bohužel není dobrou ingrediencí na jinak skvělé architektonické lahůdce, jíž by bylo jinak obtížně něco vytýkat.