Evropský festival filosofie II. | Přednáška Vlada Miluniće

Související článek:>> Evropský festival filosofie I. | Změna a stálost v architektuřePřednáškaSpoluautor Tančícího domu byl jedním z velkých lákadel EFF a mnoho lidí se na architektonický cyklus přišlo podívat právě kvůli němu, jako to bylo například na workshopu v Pacově. Milunić začal prezentaci ukázek své tvorby domem ve Štefánikově ulici na Smíchově, ale také okomentoval architektonické dění posledních let.Švandovo divadlo je projekt, kterým Vlado – občas připomínaje Dona Quijota – bojuje proti pražské byrokracii už několik let. Objekt se nachází v těsném sousedství Pražské památkové rezervace a je typickým příkladem toho, s čím se architekt ve svém dohadování s památkovým ústavem může setkat. Novější domy v sousedství jsou oproti Švandovu divadlu o několik metrů odsazeny, takže vznikla fasáda orientovaná na jih. Milunićovou několikaletou snahou bylo prosadit to této fasády prolomení oken a opatřit ji balkony. V kontextu památkové péče se to ale jeví jako nemožné. Další navrhovanou úpravou objektu je nástavba, která by měla hostit baletní studio pro děti. V Praze jsou nástavby normální, poukázal Milunić na příklad domu od Pavla Janáka, který se nachází také v těsném sousedství centra, u metra I. P. Pavlova. Památkáři mi ale k projektu na Smíchově řekli, že neexistuje analogie pro nástavbu. Odpověděl jsem jim, že nechci hledat analogie, ale svobodně se vyjadřovat současnými prostředky. Neopomněl také podotknout, že střešní krajina je nedílnou součástí města a také prochází vývojem a změnami s tím, že v historických městech jsou přirozené vikýře, nikoliv střešní okna.Část prezentace se téměř povinně týkala také Tančícího domu, který Milunić vytvořil společně s Frankem Gehrym. Hmota domu vychází z urbanistických souvislostí. Resslova ulice, která vede z Karlova náměstí kolem Tančícího domu, neprobíhá přímo na most, ale navazuje na něj jakousi mírnou šíkanou. Dáváme autům facku, rozesmál Milunić publikum vysvětlením, proč prosklená věž poměrně výrazně vstupuje do ulice.Od jedné z mála pražských porevolučních přetančil Milunić lehkým baletním krokem Vltavu opět na Smíchov, aby si postesknul nad osudem továrny Ringhoffer (později ČKD) místo níž dnes stojí jedna z největších pražských staveb – smíchovský ex-Carefour (dnes Tesco), objekt rozsáhlejší než nechvalně proslulý Pakul (dnes Kongresové centrum). Důvěrně jsem Ringhofferovu fabriku znal, otec tam pracoval jako doktor. Přesto, že byla možná konverze továrny na obchodní centrum, divadla či kluziště, byl areál zbořen. Milunić, hlasitý odpůrce mrakodrapů na Pankráci, neopomněl okomentovat také výškové stavby v Praze. Podle něj nelze paušalizovat a i v hlavním městě jsou místa, kde je možné realizovat výškové stavby. Jako příklad uvedl Holešovice. Pankrác je však podle něj z hlediska panoramatu i urbanismu problematická. Soutěž na revitalizaci pankráckého „pentagonu“ vyhráli Hrůša, Pelčák a Štípek. Pak přišel mimo soutěž Richard Meier se stošedesátimetrovým mrakodrapem. Teď dokonce hrozí mrakodrap ve tvaru písmene „V“. Celá zakázka Pankráce je v hodnotě 20 miliard. Až přestaneš bublat kolem mrakodrapů, tak ti povolíme tu Štefánikovu, naznačil Milunić zákulisní souvislosti. Problém Pankráce je mimo jiné v tom, že věci naproti sobě se přibližují. Pankrác je naproti Hradu, dodal.DiskusePrvní otázka z publika se týkala návrhu nové Národní knihovny od Jana Kaplického a jeho studia Future Systems. Nakonec byla stěžejním bodem celé diskuse. Vlado Milunić má ke Kaplickému osobní vzpomínky, takže jeho odpověď byla velmi osobitá a zajímavá. Kaplický má u mě černý puntík. My jsme měli diapozitivy a on přinesl obrázky struktur. Vytkl nám náš přístup k architektuře a řekl, že to máme dělat jako on. Pak ale přikročil ke konstruktivnímu komentáři vzhledu a provozu knihovny. Automatickému mechanickému systému vyhledávání a podávání knih vytkl, že se může zaseknout, minimálně u vzácnějších svazků by se podle Miluniće mělo zvážit lidštější zacházení. Také zmínil, že například v Německu neexistuje centrální knihovna, ale knihy jsou roztroušeny o univerzitních knihovnách, kromě toho je dnes ohromné množství informací k dispozici na internetu. K designu knihovny pragmaticky poznamenal: Praha ji snese, jsem tolerantní. Ale místo je úplně špatně, mám rád urbanismus „tělo na tělo“. Myslel jsem si, že knihovna by mohla stát třeba na Klárově, mohlo to být naproti Klementinu, v kontaktu se studenty a univerzitami. Dotkl se také poroty: Irene Wiese von Ofenová vůbec není přes UNESCO. Dále zmínil obecně známé vazby porotkyň Evy Jiřičné a Zahy Hadid na pana architekta Kaplického a dodal, že do poroty byl vyzván například autor francouzské Národní knihovny Dominique Perrault, ale odmítl. Vyzváno bylo 17 architektů, ale z vyzvaných se zúčastnil jen Kaplický. Přesto, že Milunić poukázal na několik dalších otazníků, nakonec optimisticky, ale bez emocí dodal: Za sebe bych tam toho Kaplického postavil, ať ho Praha má, ať se ukáže, jestli je to blbost nebo ne.Závěrem osobněVlado Milunić je nejen významný architekt, ale také odvážný a angažovaný kritik poměrů na tomto poli. Jeho odvaha je sympatická a také proto dostala proporčně více prostoru než prezentace jeho mnohdy notoricky známých realizací.V příštím a posledním připomenutí Evropského filosofického festivalu se budeme věnovat přednáškám Václava Babky, Davida Prudíka a Lubomíra Rychtára.