Dynamický investor, variabilita funkcí
Areál tiskárny AF BKK v Praze – Vysočanech patří mezi nemnoho případů konverzí průmyslových objektů, jež se vyznačují zjevnou snahou investora vytvořit jednak kvalitní prostředí pro provoz a pro práci zaměstnanců, jednak naplnit koncept esteticky působivého prostoru. Záměrem investora je postavit dobrou architekturu, která ctí prostředí, z něhož vzešla, ale zároveň splňuje veškeré nároky na moderní provoz.
EARCH.CZ , 13. 11. 2009
Dalším specifickým požadavkem investora, který vyplývá z neustále se proměňujících potřeb dynamicky se vyvíjející firmy, je maximální variabilita využití objektu. Do stávající struktury někdejších průmyslových staveb jsou – vedle rozšířeného provozu tiskárny – vtěleny funkce administrativy, služeb a drobné výroby.
Komplex staveb AF BKK vymezený ulicemi Poděbradská, Podkovářská a V Předním Hloubětíně se nachází v té části Vysočan, v níž donedávna převažovala výrobní funkce spjatá především s areálem bývalého ČKD. Po zániku tohoto rozsáhlého souboru průmyslových budov, který se rozkládal v lokalitě ohraničené ulicemi Kolbenova, Freyova, Poděbradská a Kbelská, bylo území definováno jako rozvojové. Územní plán zde počítá s kombinací několika urbánních funkcí – od rezidenční přes administrativní a maloobchodní až po volnočasovou a rekreační a předpokládá rovněž zachování funkce průmyslové pro provozy s drobnou nerušící výrobou. Průmyslové funkce se ve Vysočanech masivně rozbíhají již od konce 19. století. Kvalitní – a pro dané území charakteristická výstavba však pochází hlavně z 20. a 30. let minulého století, což platí i pro areál tiskárny AF BKK rozkládající se na východ od pozemku bývalé provozně i architektonicky hodnotné Pražské spalovny odpadů, jež byla uvedena do provozu v roce 1934. V současnosti je tato parcela zaplněna monstrózním obytným komplexem Nová Harfa.
Na místě stávajícího areálu tiskárny se původně nacházely průmyslové objekty plzeňské továrny na barviva Weissberger a spol. z roku 1932. Nejdříve zde bylo postaveno podélné patrové skladiště zakončené administrativní částí s charakteristickým zaobleným nárožím, ke kterému náležela menší samostatná dílna na výrobu obalů. Na tento objekt následně navázala čtyřpodlažní budova v podobě úzkého hranolu z roku 1934 (výrobna tiskařských barev)1, jež tvoří východní hranici pozemku. Rekonstrukce této stavby byla zkolaudována v roce 2008 v rámci druhé etapy obnovy areálu AF BKK, který je již od roku 2003 postupně – za provozu – renovován a opravován architekty z ateliéru caraa.cz pod vedením Martiny Buřičové a Štěpána Kubíčka.
Budova tvoří architektonickou dominantu celého areálu. Projekt rekonstrukce maximálně respektuje původní ráz stavby, zdaleka se však nejedná o mechanický návrat ke stavu z třicátých let. Architekti invenčně využívají kontrastu mezi původní nosnou konstrukcí železobetonového trámečkového skeletu, která je čitelná v interiéru každého ze čtyř původních podlaží určených pro provoz, služby a administrativu, a ocelovou nosnou konstrukcí nástavby v pátém nadzemním podlaží, kterou Martina Buřičová nazývá „konstrukcí naruby“. Zmíněná konstrukce je totiž naopak čitelná pouze z exteriéru: jasně deklaruje, že se jedná o novotvar a zároveň vyjadřuje odlišnou funkci nástavby – jedná se o ateliér, který se nachází v severní polovině střechy a který je určen pro reprezentativní, administrativní, ale i soukromé využití investora. Podobná univerzálnost funkcí je podle slov architektky Buřičové příznačná pro celou koncepci obnovy areálu: jednotlivé prostory nemají primárně určenou funkci, jejich využití se odvíjí od aktuálních potřeb podniku.
Železobetonová konstrukce původního objektu je ukončena průběžnou římsou, jejíž výšková úroveň je zachována po celém jeho obvodu. Prodloužením centrální věže, v níž probíhá hlavní vertikální komunikace schodiště, byla protažena do úrovně do úrovně nástavby a rozdělila tak budovu na severní a jižní polovinu. Vizuálně je toto rozdělení ještě podpořeno tmavě šedou barvou fasády věže. V jižní polovině střechy se rozkládá terasa, na niž navazuje plocha příležitostného sportoviště – basketbalového hřiště, završená transparentní konstrukcí klece. Dvě různé nástavby – ocelová konstrukce ateliéru opláštěná vlnitým plechem a vzdušná konstrukce klece nad hřištěm – představují vyvrcholení nové interpretace bývalé průmyslové stavby.
Industriální výraz stavby z třicátých let pak podtrhuje použití kopií charakteristických továrních tabulkových oken, jejichž výroba je technicky i finančně velmi náročná. Investor se přesto rozhodl pro nákladnější – avšak působivější – řešení: v nových ocelových rámech, rozměrově i členěním odpovídajících rámům původním, jsou osazena dvojskla, která splňují současné tepelně technické parametry a zajišťují ochranu interiéru před slunečním zářením. Nová okna jsou navíc zasazena v obdobné vzdálenosti od povrchu obnovené fasády jako okna původní, což rovněž přispívá k zachování typicky průmyslové podoby objektu.
Podobně jako celý areál byla i tato budova až do devadesátých let v užívání – za socialismu sloužila jako zkušebna Státního výzkumného ústavu barev a laků a následně jako sídlo výrobny chemikálií a nátěrových látek Lavis. Uživatelé objekt přizpůsobovali svým potřebám, takže zde vznikla řada nešetrných stavebních zásahů. Jedním z důležitých cílů rekonstrukce se tedy stalo odstranění veškerých – často zcela neorganizovaných – dostaveb, přístaveb a technologií a zdůraznění kvality původní struktury i genia loci místa. Střídmost v rozvržení hmot i použitých materiálů jako jsou pozinkovaný plech nebo beton a střízlivá barevnost ve škále šedé, černé a bílé, přispívají k úspěšnému naplnění těchto záměrů.
Můžeme jen ocenit, že díky rekonstrukci z dílny Martiny Buřičové a Štěpána Kubíčka areál tiskárny AF BKK obohacuje prozatím nepříliš bohatě zastoupenou množinu firem, jejichž majitelé vedle dobrých hospodářských výsledků myslí i na kvalitu architektury. Z dalších výjimečných případů jmenujme například provozy a administrativní zázemí firmy Sipral (D. A. Studio: Martin Rajniš, Stanislav Fiala, Tomáš Prouza a Jaroslav Zima, 1996), provozní budovy společnosti Hranipex (OK Plan, 2002), vstupní objekt firmy Sporten (ellement: Jitka Ressová, Hana Maršíková, Helena Víšková, Jan Pavézka, 2002) nebo provozní budovy společnosti Podzimek a synové (D3A: Stanislav Fiala a Daniela Polubědovová, 2004).
Slovo uživatele
Areál výrobních dílen a továrních objektů ve Vysočanech jsme si pronajali pro potřeby tiskárny brzy po revoluci. Neměli jsme zprvu záměr provádět zde větší rekonstrukce, přesto jsme pro případ rozvoje naší firmy koupili nevyužívanou budovu bývalé vývojové základny firmy Barvy a laky. Budova, postavená ve funkcionalistickém stylu v roce 1934, nesla jasné znaky té doby, ale byla značně zdevastovaná všemožnými zásahy socialistického podniku. Zajímám se o architekturu a pokoušel jsem si představit, jaký výsledek může přinést konverze této tovární budovy. Konzultoval jsem možnosti s několika architekty a nakonec jsem požádal o studii a projekt mladé tváře – Martinu Buřičovou a Štěpána Kubíčka, s nimiž jsem spolupracoval již při rekonstrukci jedné z budov našeho areálu (viz ARCHITEKT 8/2006).
V přípravné fázi jsme hodiny diskutovali o konceptu i o detailech. Často jsem měnil svoje představy podle toho, jak jsem více pronikal do celého problému. Když jsem na konci 90. let přestavoval svůj dům s architektem Tomášem Novotným, absolvoval jsem přitom jakoby jeden semestr architektury – tolik času se mnou trávil nekonečnými diskuzemi nad projektem. Další semestr tohoto oboru jsem pak absolvoval při debatách o projektu přeměny této továrny s architekty Buřičovou a Kubíčkem.
Mám rád velké, volné prostory, proto při dokončení rekonstrukce továrního traktu mi bylo líto čímkoliv zaplnit nádherný prostor s přiznanou železobetonovou konstrukcí. Nejvíce se mi zde líbí obrazy – máme zde zatím v jednom z pater galerii, ve které pořádáme společenské akce pro naše kolegy, přátele i zákazníky. Umění v tomto průmyslovém prostoru vytváří ojedinělý zážitek. Ostatní patra slouží k polygrafické výrobě a sídlí zde i naše grafické studio.
Realizace nástavby posledního patra, kde vznikl univerzální prostor sloužící k jednání s obchodními partnery, je z mého pohledu velmi zdařilý. Zvláště pak betonové samonosné schodiště, které tuto nástavbu spojuje se třetím podlažím, je technicky unikátní a svým designem vytváří v prostoru úžasný objekt působící jako socha.
Na části rovné střechy vzniklo víceúčelové hřiště, kde se hraje hlavně basketbal. Hřiště využívají zaměstnanci i naši významní klienti. Rozsáhlá rekonstrukce celého továrního objektu, která byla uskutečněna na základě projektu architektonického ateliéru Caraa.cz s.r.o., naplnila má náročná očekávání a s celkovou realizací jsem osobně velmi spokojen.
psáno pro Architekt 10/2009