Dvacáté století české společnosti nahlížené přes prizma architektury

Je naplňována prostřednictvím jasné instruktivní skladby tohoto knižního titulu – ke každému roku (1900 až 2000) je přiřazena stavba, jedna stránka informativního textu uvádějící objekt do kontextu jednoho sta let české architektury s jednou nebo dvěmi malými fotografiemi a celostránkový snímek. Mimořádně následuje další snímek přes celou dvoustranu, často s architektonickým detailem, kterému fotograf propůjčil až uhrančivou sílu. A vše je v barvách. Náš přední, vysoce respektovaný fotograf architektury Pavel Frič nezklame (připomínáme nezapomenutelnou monografii Kotalíka, Vávry a Friče „Obrazy z dějin české architektury“, která zaujala místo klenotu dějinách české architektonické fotografie) – jeho fotografie pro nás objevují díla české architektury v jejich jedinečnosti. Rukopis tohoto uměleckého fotografa je nezaměnitelný a mimořádně vhodný pro daný účel: stavby nahlížíme v dokonalém nasvícení, jasně se v chladném severském světle rýsují linie, připoutávají nás k sobě rastry členitých ploch a barvy září. Žádné samoúčelné efekty se stíny, nic nás v toto světě architektonické krásy nerozptyluje – ani auta, ani lidé a pokud ano, tak nám postavy na zadním plánu fotografie nabídnou měřítko. Architektonická díla k nám hovoří vlastní silou sama. Jméno Radomíry Sedlákové garantuje vysokou kvalitu textu, přesto je třeba uvést, že Sedláková předložila nejen fakta a interpretaci architektonických děl – a to čtivě, ale přináší v této na první pohled spíše reprezentativní, řekněme až dárkové publikaci, nová fakta, stačí zalistovat, postačuje začíst se a zjistíme, že zde nalézáme nejen krásné snímky a očekávaný informativní text, ale i nová objevná fakta – již jen tato skutečnost by vyžadovala zvláštní recenzi! A mám pocit, že tato skutečnost se nejednou promítla i do výběru staveb, takže výhrady a připomínky k tomu, které stavby nám tu chybí, musíme vyvažovat tím, co zde máme v objevné síle textu a fotografie takřka poprvé. V tomto ohledu je na místě úcta jak k šíři časového záběru recenzovaného knižního titulu, tak k objevným detailům a kontextům. Nicméně zásada neopakování jmen, neopakování architektů už jednou s dílem uvedených, vede k tomu, že Hubáček zde má jen svoji televizní věž na Ještědu a že marně budeme hledat Hubáčkovo a Masákovo Obchodní centrum Ještěd s jeho u nás bezprecedentním generováním prostoru (což nevyváží skutečnost, že pod rokem 1975 nalezneme obchodní dům Máj - resp. Tesco Masáka s Rajnišem a Eislerem) a rozsáhlé dílo V. Machonina a V. Machoninové, které spoluprofilovalo více než tři desítiletí české architektury, nenalezlo při uplatňování výše uvedeného principu vůbec zastoupení. Úskalí tohoto principu, jeho pozitiv i negativ, komplikací při jeho uplatňování si je erudovaná autorka vědoma a čtenář by si měl úvodní stránky přečíst. Přesto, že se nad takovýmito výše uvedenými skutečnostmi pozastavíme (jmenný a věcný rejstřík zřejmě padl za oběť nadřazenosti principu časového řazení), tak celkový dojem z knížky uplatňující princip „jeden rok reprezentuje jedno architektonické dílo“ zůstává nade vší pochybnost silný a v časové řadě řazení architektonických děl zprostředkovává pro čtenáře až strhující dojem z vývoje české architektury XX. století. A pro toho, kdo studuje na příslušné fakultě historii v celé její šíři a kde se architektura objevuje jen parciálně, příkladově, knížka může být objevem – dějiny tohoto prostoru petrifikované do architektury.Dějiny architektury jsou z podstaty věci víc než pouhá inventarizace staveb – co vše k nám promlouvá z textu a fotografií - autorka tento rozměr publikace posiluje v záhlaví každé stavby uváděnými údaji z techniky, světové architektury, umění, politiky a sportu k příslušnému roku. Dovolím si ještě jednu poznámku, spíše podnět než takzvanou kritiku, která stejně odkazuje kritika do kategorie zoufalců z profese. Autorka se v úvodu rázně přiřadila k těm, pro které jsou dějiny architektury dějinami realizovaných staveb, žádné kdyby zde nemá místo. Dost běžný postup. Autorka se obrátí k projektům jen když jde o tragické roky 1941 až 1944 – zde nebylo zbytí, nešlo to jinak a podobně se řeší „padesátá léta“ přes rok 1954 s projekty k ústředního domu armády v Praze – Dejvicích. Přesto si myslím, že by publikace unesla a nejen to, získala by další rozměr, kdyby se v patřičném grafickém odlišení vřadily nerealizované projekty, přirozeně ne každá soutěž, ale jsou projekty, které dávno po svém zrodu k sobě upoutávají pozornost dalších generací architektů (srv. soutěže k prostoru Staroměstské radnice v Praze), ty projekty, které vešly do povědomí široké a zdaleka nejen odborně vzdělané společnosti! Jestliže mají ve velkých „dějinách realizované architektury“ samozřejmé místo projekty Boulléeho či Benthama, proč si takovýto přístup neotevřít k dějinám české architektury XX. století? A kdo má znalosti a schopnosti to učinit, když ne zde uváděná erudovaná autorka? Vím ze své práce na FAMU velice dobře, že například generace spjaté s rokem 1968 nezapomínají na „architekturu-sochu“, na projekt Památníku obětem fašismu pro Prahu – Pankrác M. Hejného, S. Kolíbala a architekta Z. Rothbauera. Nejen po hanebné demolici cenné architektury, ale i po zapomenutých projektech zůstávají bílá místa. „V našem přežívání ze dne na den jsme se přestěhovali do hybridního světa“, uvádí Peter Cook, „žijeme ve vrstvené zkušenosti“, rozsah vstupu různých virtualit do našeho života narostl a vypracovaný projekt, model, vyhraná soutěž v těžké konkurenci - to je přece více než blogování na webových stránkách! Proč to nezohlednit? Vždyť i v zahraničí se hledají cesty jak architekturu, její dějiny podat mimo i zaběhané postupy.V každém případě tato publikace představuje i v rozsáhlé publikační činnosti R. Sedlákové (od roku 1985 pracuje v Národní galerii v Praze a je kurátorkou tamější sbírky architektury; připomínáme alespoň její monografie věnované dílu F.A. Libry, J. Havlíčka, K. Pragera, L. Lábuse) nesporné „opus magnum“. Ostatně soudím, že tento reprezentativní titul snadno a právem dosáhne úspěšnosti a dalšího vydání.„Dvacáté století české architektury“- maximálně lakonický a maximálně obsažný název definující téma publikace naplnili autorka Radomíra Sedláková i fotograf Martin Frič se záviděníhodnou svrchovaností a originalitou koncepce publikace. Čtenářům předložili fakta, myšlenky i krásu architektury dvou století v českých zemích. Knížka více než zajímavá pro odborníka, krásná a čtivá pro laika. Radomíra Sedláková, Pavel Frič: 20. století české architektury. Praha, Titanic – Grada 2006, 240 str., ISBN 80-247-1940-1