Dva domy, jedna rodina

V dceřině domě („Mew house“) tvoří schodiště svůj samostatný pokoj, je z obou stran uzavřené a v první polovině má výklenek, místo pro pauzu. Společenská část se soustředí u kuchyně a jídelny. Dva nové krby, z nichž jeden je pro vaření, se staly centrem celého domu. Ostatně, oheň je odjakživa znakem domova. Kouř prochází industriálním komínem, který stoupá přes všechna patra a ovlivňuje dispozici každého z podlaží.

Ačkoli měli rodiče ze stěhování větší strach, architekti jim zaručili, že se v novém domě budou cítit lépe. Rodinný rituál, společná nedělní večeře, se stal ústředním bodem návrhu. Jídelnímu stolu bylo v domě vymezeno skoro až posvátné místo: Odlitý z betonu v podobě oltáře, sděluje svoji důležitost a dominanci každé návštěvě.

Další zvláštnost prostoru se nachází ve zdi za stolem. Do zdiva je zakomponováno 100 identických tzv. Ruskinových cihel, pojmenovaných podle Ruskinovy teorie o stavbě v architektuře. Zedníkovi byla při skládání cihel dána volnost a ty, které dostal, mohl použít v jakékoliv kombinaci, kterou považoval za vhodnou. Výsledná kompozice – náhodný grafický vzorek – znázorňuje proces výstavby a podtrhává hodnotu cihly. Umělecké dílo není zavěšeno na zdi, ale stalo se trvalou součástí konstrukce domu.

Podobný cíl sledoval i dům Mews. Architekti si pohráli se strukturou viktoriánských zdí, kterou fasáda novostavby imituje. Vzniklý vzorek navazuje se starým domem konstrukční kontext. Vystupující cihly vrhají stín v závislosti na intenzitě a poloze slunečního svitu. Fasáda se tak mění nejen v průběhu dne, ale i v závislosti na oblačnosti. Na zadní straně je fasáda pouze mřížkou, kde výsledné díry umožňují patřičné provětrávání.