Digitalizace je odrazem zrychlující se moderní doby

Trendem soudobých výrobních technologií je schopnost podstatně zkrátit dobu od vzniku výkresu po finální výrobek. Uplatňuje se to v mnoha oborech, ať už jde o prototypy automobilů, plastikářský průmysl či modely pro architekty. Zrychlená doba klade vyšší nároky i na přípravu budoucích odborníků. Do popředí studijní náplně vysokých škol se tak stále více tlačí nové a nové pojmy. Nechybí mezi nimi ani pojem „digitální technologie“.

České architektonické školství zřejmě projde transformací, která povýší využití počítačů jako prostředku grafického vyjadřování architektů navíc do polohy přímé tvorby s významnou digitální pomocí. Daná skutečnost vyžaduje od škol, které se věnují výuce architektury, konkrétní reakce, vedoucí k připravenosti na předpokládaný vývoj. Od těchto subjektů se tak očekává postupné vkládání výuky o této tématice do studijních plánů školy v co nejširším rozsahu. V rámci svých aktivit by přitom měly nacházet vhodné inspirace a postupy, které mohou budoucí architekty profesně nejen obohacovat, ale i motivovat v jejich autorské kreativitě. Podobným směrem se snaží kráčet Fakulta architektury ČVUT v Praze. Prubířským kamenem jí přitom má být činnost ateliéru Molab 4D, založeného při škole na přelomu let 2008/9. Jeho „specialitou“ je výuka experimentální tvorby, posouvající podněty původních inspirací do netradičních návrhů. Novátorské projekty většinou bývají vhodným námětem k rozhovorům, „obětí“ tohoto se stal ing. arch. Miloš Kopřiva, vedoucí výuky v ateliéru Molab.   Ateliér Molab 4D je velmi mladý. Můžete objasnit podstatu jeho založení?   Nové tvůrčí procesy mají globální charakter. Na jedné straně tento vývoj pozitivně stírá hranice mezi zeměmi, na straně druhé to může vést k uniformitě architektury vytvářené nadnárodní průmyslovou výrobou stavebních technologií a doplňků staveb. Studenti se naštěstí těmto stereotypům, na rozdíl od mnoha architektů v praxi, brání. To je logické, přesto za východisko nepovažuji tvarový design „za každou cenu“. K tomu často svádí ovládnutí kreativní skupiny programů na PC, které umožní téměř neomezené formování hmoty objektu a jeho konstrukčních systémů. Architektura však vždy byla a bude vnímána svými uživateli také podle kvalit provozního konceptu a v kontextu jejího okolí. Při zadávání studentských prací je proto třeba pro studenty vytvářet invenční prostředí, které jim umožní opustit konvence konzumní společnosti, ale na druhé straně dovolí orientovat se v celé škále alternativních architektonických názorů. To je důvod, proč naše ateliery Molabu experimentují a využívají netradiční pracovní postupy.

Pokud je mi známo, na Fakultě architektury již pojem „Molab“ existuje? Jak do něho zapadá koncepce atelieru Molab 4D?   Současné pracoviště Molabu na Fakultě architektury je orientováno na tři hlavní činnosti. Jako ústav fakulty je Molab zaměřen především na výuku základního užívání digitálního grafického projevu pro všechny studenty fakulty. Stejně tak probíhá i výuka práce na materiálových modelech v dílně Molabu s využitím speciálních digitálních technologií při zpracování architektonických modelů a je určena také pro všechny studenty fakulty. Pro studenty, přihlášené do atelierů Molabu, se nabízí třetí činnost, kterou je architektonická tvorba s možností experimentální tvorby v atelieru. Specifikou experimentální práce se alternativně zabývají pedagogové v obou atelierech Molab.   Kdo se stará o učitelskou náplň v experimentálním atelieru?   Jádro současného pedagogického modelu tvoří „kosmopolitní“ trojice architektů - Henri Achten (odborný asistent: Holandsko, Praha), Pavel Hladík (externí asistent: Londýn, Praha) a já (Praha) - se zajímavým věkovým rozložením. Moje osoba, kterou děkan fakulty postavil do čela projektu, hájí nejstarší generaci. Naopak, mladou krev zastupuje 29letý Pavel, pracující u ARUP Sport v Londýně, kde nasává úžasné zahraniční poznatky. Mně, jako ryzímu praktikovi, tento stav umožňuje využít zkušenosti z 40leté praxe, zejména z působení ve Sportprojektu, kde nacházíme hlavní zdroje konkrétních zadání atelieru Molab 4D - stavby pro volný čas a sport. Víceúčelové stadiony, areály wellness, hybridní architektonická řešení sportovních staveb, plovoucí prvky staveb spolu s netradičními aplikacemi běžně známých prvků architektury se stávají v atelieru předmětem experimentování. Střední věkový proud je pak obsazen Henrim, zvaným též „digitální učitel“. Z pozice pedagoga přednáší v holandském Eidhovenu, kde je jeho profesním „favoritem“ umělá inteligence budov, směřující ke znalostem – i poradenství – v prostředí virtuality. Ač nesportovec, formuje fundament teorie naší výuky speciálně v oblasti přenášení nových výukových metod do ateliérového procesu. Odborné znalosti si podle potřeb vzájemně předáváme a tím si udržujeme potřebný přehled. Dohromady tak představujeme celkem vyvážené trio bez hierarchie. Do pomyslného kvarteta atelier doplňuje asistentka Kateřina Brůhová, zvláště svojí prací v experimentálním atelieru.   Dá se říct, že nabízená výuka prochází napříč Evropou. Jak vlastně probíhá?   V experimentálním atelieru pod vedením Henriho Achtena se studenti zaměřují na jedno téma, které v rámci kolektivu rozpracují individuelně v první fázi a po výběru nejzajímavějšího řešení ho společně dopracovávají do detailů a realizace. Asistenty experimentálního atelieru jsou architekti Brůhová a Kopřiva. Tento typ kolektivní práce, na kterou klademe zvláště důraz, byl aplikován již ve dvou uplynulých semestrech s tématy Interaktivní prvky dětského hřiště a Výstavní stánek. V průběhu ateliérové výuky průběžnou digitální komunikaci mezi studenty i pedagogy zajišťují moderní systémy Moodle, respektive Skype. Návrhová tvorba atelieru Molab 4D probíhá pod mým vedením za asistence Henriho Achtena a Pavla Hladíka. Zapojíme do ní i doktorandy Henriho Achtena, Martina Kaftana a Jirku Pavlíčka. Zadání tohoto atelieru jsou charakteristická svou snahou o iniciování proměn architektury v čase. Experimentální architektonické prvky nabízející změny v čase, které se využitím digitálních procesů aplikují na konkrétní podmínky zadání, umožňují víceúčelové a interaktivní schopnosti výsledného celku v jeho časovém režimu jako reakci na podněty nebo potřebu proměnného využití. Z toho vznikl název atelieru Molab 4 D. Inspirací pro experimentální tvorbu se stávají nejen teoretické práce architektů (Michael Reynolds, Buckminster Fuller nebo Herzog a De Meuron), ale aktuálně také studium materiálů a technologií (tensegrity - membrány, sítě a kupole nebo technologické využití plynů a kapalin).

Kdy mohou studenti navázat součinnost s Molab 4D?

První fázi možné kooperace představují projekty předbakalářské a bakalářské, tj. na konci 3. ročníku, ale jen mimořádně, jde-li o nadané jednotlivce. Úplné těžiště spolupráce spadá do období magisterského studia zakončeného diplomovou prací. Složitost oboru, dle mého názoru, tuto časovou etapu sama tak trochu předurčuje (je tím míněna vyzrálost studenta, tj. až po 3 letech studia). Takto, předchozí výukou, „disponovaní“ studenti jsou schopni s pedagogy lépe komunikovat, neboť již chápou kontinuální souvislost studovaného oboru s praxí samotnou, a zároveň bývají i „digitálně“ zdatnými sparingpartnery.   Daří se vám naplňovat plány ateliéru?   Jak už jsem řekl, vytkli jsme si snahu o určité formování proměnné architektury, která umí reagovat na podněty sama o sobě a, navíc na rozdíl od trojrozměrné architektury, pracuje s časem. Myšlenka navazuje na děkanovy představy, který chce od ateliéru vidět výsledky „digitální“ architektury. Zatím trochu válčíme se setrvačností školy, propagující digitální trendy hlavně pro obecné zobrazování projektů. S takovým pojetím souhlasíme, avšak práci s experimentálními projekty a využitím vyvinutějších softwarových produktů je třeba podněcovat. Tento vývoj nelze brzdit, ale podpora kreativního tvarování musí být vždy podřízena klasickým cílům projekční činnosti. Obě oblasti se dnes už tak prolínají, že výuka pouze ve 2D a 3D prostředí nám prostě nestačí. Naštěstí máme vynikající „šéfovou“ (ing. arch. Dana Matějovská, pozn. autora), která nám, v rámci svých možností, vytváří optimální podmínky pro práci.   V předchozí odpovědi jste se zmínil o „digitální“ architektuře. Jak sám vnímáte tento pojem?   V současnosti se dá již stoprocentně hovořit o pracovních metodách a postupech digitálního věku (mobily, Skype …). Ano, ale to přece nemůže být digitální architektura. O tomto pojmu si dokonce myslím, že ne oprávněně se pod něj zahrnují úkony typu parametrické tvarování apod. Já bych to tak striktně nenazýval. Samozřejmě každá doba svým technickým pokrokem přináší nějaké nové možnosti, ale s digitální architekturou mám jako s pojmem stále problémy. Neumím ji vymezit, např. ve srovnání s historickými architektonickými slohy. Spíš by se mi možná líbil výraz algoritmická architektura, protože algoritmus představuje určitý matematický postup, vedoucí k definování buď tvarů, nebo souvztažností mezi konstrukcí, tvarem a objemem budovy. Tímhle směrem si vývoj současné architektury dovedu představit. My jsme v Molabu nyní ve fázi hledání nových přístupů k zadání studentských prací a pro nejbližší období to je dostatečná motivace. Jak je obecně známo – dobrá zadání a správně položené otázky obvykle generují obdobné kvality odpovědí a návrhů. To je současná ambice atelierů Molab 4D.   Můžete závěrem prozradit, co nového připravuje ateliér Molab 4D?   Pro zimní semestr 2009/10 je hlavním tématem Kreativní architektonické využití odpadů při vytváření nového životního prostředí. Jedná se o záležitost, kterou bychom rádi aplikovali na zařízení pro volný čas. Na stejné období připravujeme i zadání pro celoroční rekreační bruslení na řece, hybridních fotbalových stadionů, kempu v záplavovém území Berounky a plovoucí tribuny v Singapuru. Pro další semestr studenti Molabu 4D rovněž vybudují v zrcadle schodiště Petlinovu věž, která se stane zásobárnou Pet lahví pro realizaci jejich budoucího experimentálního modelu 1:1. V „hledáčku“ máme také projekt plovoucích „elementů“ podél celého pobřeží Vltavy. Jeho snahou bude v parteru přímo u hladiny vytvořit odpočinkové prostory za účelem ušetřit na vltavských ostrovech vysokou zeleň. Opět hozená rukavice pro naši činnost. Té by měla napomoci i osvěta formou přednášek o experimentálních projektech. Nejbližší se chystá na 15. září v prostorách atelieru, a to na téma „Inspirace pro architektonické experimenty“. Jejím cílem je prezentovat na příkladech vztahu mezi inspirací a následným zpracováním do experimentálního architektonického návrhu rozdíl mezi epigonálním pojetím a kreativní přístupem.  Důležitou roli hraje i znalost problematiky ze strany pedagogů. Naše vědomosti si proto chceme rozšířit návštěvou rakouského Grazu skrze Kateřinu Brůhovou, která tam studovala. Osobně bych dal rád dohromady spolupráci s Libercem a Ostravou, rozjezd na více školách by určitě napomohl nastartovanému snažení. Vývoj architektury se totiž neobejde bez hledání a prosazování nových řešení se snahou jejich následného konkrétního uplatnění. Nevyhne se tudíž ani vztahu mezi inspirací (podnětem) a následným experimentováním, neboť každá nová generace architektů obvykle cítí potřebu odmítat tradiční názorové stereotypy a hledá své vlastní cesty, jak se identifikovat.   Děkuji za rozhovor.