Diego Barajas | Husita mezi architekty

Diega Barajase, spoluzakladatele madridského ateliéru Husos, můžeme bezpochyby nazývat energickým kazatelem architektury. Koncepce jeho architektury nevychází ani tak z potřeby budovat tektonické struktury, jako spíš z úvahy, co by architektura měla splňovat, jakým způsobem by měla sloužit globalizované společnosti a vytvářet vhodnou symbiózu kulturně-historických, ekonomických podmínek a ekosystému. Označení Diega Barajase za reformátora architektury se nabízí právě pro jeho obracení pozornosti k potřebám každého, nikoli privilegovaného, člověka. Jeho architektura je ohleduplná jak k podmíněnostem globalizovaného světa, tak lokálním specifikům. Diego Barajas během své přednášky v pražském Instituto Cervantés dokázal přesvědčit o tom, jak je teoretické zázemí důležité pro využitelnost v praxi. Interdisciplinaritu, prosazovanou v mnohých vědních oborech, přenesl bezpodmínečně do architektury. Nezajímá se o architekturu poplatnou nadnárodním korporacím, ani architekturu jako prostředek ke zhmotnění vlastních nápadů, nýbrž o architekturu jako myšlenkovou strukturu aplikovatelnou v prostředí každodenního života dané společnosti. Kdo jiný by měl sladit kulturní danosti, potřeby společnosti s ekonomickými a ekologickými podmínkami než architekt?

Mohl bys mi v úvodu prosím tě něco prozradit o vašem ateliéru? Studio Husos jsem založil společně se španělským architektem Camilem Garcíem. Jedná se o architektonickou platformu činnou již 7 let. Naším hlavním sídlem je Madrid, ovšem pracujeme též v Kolumbii, v městě Cali. S ateliérem se věnujeme hlavně výzkumné činnosti, přímým zásahům do prostoru i vyučování na školách. Klademe důraz na výzkum možností a limitů architektury, urbanismu i průmyslového designu. Role architektury je pro nás širšího charakteru než jen konstruování tektonických budov, zajímáme se více o sloučení složky týkající se prostředí, sociálního a ekonomického aspektu. Jde nám především o adaptaci života a jeho koexistenci s těmito aspekty architektury.

Na vašich stránkách jsem se dočetla, že Camilo García je Španěl a ty Kolumbijec. Je tomu tak? Ano, já jsem z Kolumbie, vyrůstal jsem v hlavním městě Bogotě, kde jsem dokončil první část studií architektury. Pak jsem odjel studovat do Holandska.

Když jsi architekturu dokončil v Rotterdamu, proč jsi nakonec zakotvil ve Španělsku v Madridu? Nemusí vždy existovat důvody, které jsou spojené pouze s profesním životem a architekturou. Madrid je úžasné místo, každým dnem více kosmopolitní a svobodné. Je to mimo jiné centrum latinskoamerické kultury v Evropě, což je pro mě důležité.

Necítíš se ze situace, že žiješ jinde, než si vyrůstal a studoval, trochu duševně roztříštěný? Samozřejmě je to pro mě těžké. Pocházím z Kolumbie, v Holandsku jsem strávil několik let. Mám tam spoustu kamarádů. Působím zároveň v Kolumbii, ale Madrid se pro mě stal hlavní základnou pro život i práci.

Udržuješ nadále kontakty s Holandskem? Navštěvuji ho docela často. Krom toho se v současné době zabýváme projektem „Belhuis“, španělsky „locutorio“. Jedná se o obří multikulturní telefonickou hovornu v holandském Rotterdamu pro mnoho národnostních komunit. Tato telefonní ústředna by měla být místem pro zprostředkování komunikace, ale též sociálním prostorem, v kterém se můžou odehrávat jiné aktivity. Lidé si zde můžou nechat udělat africký účes, ostříhat se, dojít si na čínské jídlo, půjčit si bollywoodský film, nebo koupit rýži Basmati. Takový dům nebude sloužit pouze jedné kulturní komunitě, jako jsou například Číňané, Indové, Karibičané a Afričané. To proto, že takový Číňan volá své matce brzy ráno, zatímco Afričan v poledne a Karibičan odpoledne. Z toho důvodu by se mělo jednat o globální veřejný prostor, který funguje od ráno do večera. O této věci ostatně hovoří i moje kniha: Dispersion, A Study of Global Mobility and the Dynamics of a Fictional Urbanism.

A předpokládám, že právě pro tyto otázky spojené s globalizací a tvým působením současně v Kolumbii a Španělsku jste zvolili název vašeho ateliéru. (Ve španělštině huso znamená „časové pásmo“ – pozn. redaktora). Krom toho na vašich webových stránkách návštěvník nalezne hodiny ukazující souběžný čas ve Španělsku a v Kolumbii. Souvisí to s tím? Ne tak docela, tento název je více symbolický. Osobně se mi líbí, že obsahuje hned několik významů najednou. Slovo “huso“ samozřejmě může znamenat časové pásmo, stejně tak ale i „kruhovou výseč“ a dětskou hračku „naviják“ či „vřeteno“. Vedle toho ještě existuje jeho fonetická podoba „usos“, což dává prostor další interpretaci. „Usos“ znamená „použití“ či „zvyklosti“. „Časová pásma“ s tím souvisí volněji, ale taky představují důležitou asociaci.

Kolik času tedy působíš ve Španělsku a kolik v Kolumbii? Je to zhruba půl na půl? To ani ne, když tak o tom přemýšlím, více času trávím v Madridu a v Evropě. Do Kolumbie létám jednou za čas. Samozřejmě se to odvíjí podle aktuálních podmínek. Když jsme pracovali na projektu budovy Jardín Hospedero y Nectarifero (Zahrada pohostinnosti a nektaru) - Taller Croquis v městě Cali, trávili jsme tam více času.

Dočetla jsem se, že hodně času věnuješ teorii a výzkumům architektury i urbanismu. Co pro tebe znamená architektura a co je tématem, které vás nejvíce zajímá? Uvažuji o architektuře více jako o sociálním prostoru. Například tato místnost, v které se právě nacházíme, nám poskytuje zastřešení, jistou ochranu, ale je to mimo jiné místo společenského kontaktu, vzájemné interakce lidí. Všechny naše projekty jsou v podstatě laboratoře, jejichž prostřednictvím zkoumáme symbiózu potřeb společnosti, prostředí a ekonomických podmínek. Prostor můžeme vytvářet pomocí zdí, oken a dveří, ale také pomocí knihy, televize atd. Pro nás je architekt více než odborníkem, který konstruuje budovy, specialistou na prostor. Kromě toho architekt se musí stále více potýkat s dopadem globalizace - roztroušeností různých kultur na celém světě, relativitou času, vzrůstající mobilitou prostřednictvím dopravních prostředků, ale i různých komunikačních kanálů. Například, když ti zavolá máma do práce, přesuneš se virtuálně do prostoru tvého osobního života apod.

Považuješ se tedy za člověka, který dokáže spatřovat na globalizaci pozitivní věci? Samozřejmě, globalizace s sebou přináší řadu zajímavých záležitostí, ale má i svou negativní stránku.

Váš ateliér Husos se orientuje kromě na projektování také na výzkum architektury a urbanismu. Pídíte se po různorodosti a limitech architektury. Kdybys měl učinit malé srovnání, kolik času věnuješ teorii a kolik samostatnému projektování? Jakkoli to bude znít neuvěřitelně, je tomu zhruba tak na půl. Myslím, že je důležité o architektuře hlavně přemýšlet. Žijeme v době, kdy není nutné za každou cenu vytvářet tektonické stavby. Spíše je nutné naučit se adekvátně pracovat s určitým prostorem. Ale s tím časem je to vlastně složitější. Zapomněl jsem ještě na vyučování, to mi totiž zabírá minimálně třetinu času. Třetinu času tedy věnuji učení, další třetinu teorii a výzkumu a zbytek času projektování. Navrhování je samozřejmě pro architekta důležité, zvlášť když chce zhmotnit své myšlenky.

Z hlediska toho, že jsi věnoval výzkumu urbanismu tolik času, jaký je tvůj názor na zásahy do historického prostředí měst? To je v naší české kotlině otázka aktuální. Co bys poradil českým architektům v této oblasti? Město je především zásobárnou několika historických epoch. Jedná se o souhrn několika zajímavých vrstev historické architektury. v Praze je hodně baroka, které mu vytváří specifickou tvář, ale jsou tu i gotické památky. Zkrátka jde o určitou spletitost všech těchto historických období, což se týká též architektury 20. století. Když jsem přijel do Prahy, byl jsem nadšen vším, tj. i metrem a socialistickou architekturou, o které si myslím, že ji tady oceňuje pouhá hrstka lidí. To je ovšem škoda! Máte například naprosto úžasné metro. To mě uchvátilo! Nebo budova Nové scény Národního divadla - to je světový unikát! Myslím, že tato stavba předstihla svou dobu zvlášť, když to porovnáš s některými současnými věcmi. Je otázka, nakolik zasahovat do historického prostředí. Připomíná mi to, jak v Paříži zaměstnali jednoho architekta, aby vytvořil novou koncepci pro určité náměstí. Nakonec udělal podrobný průzkum a zjistil, že by to náměstí mělo zůstat tak, jak je. Samozřejmě, že to byl trochu nečekaný počin, ale nakonec za to dostal plný honorář. V té otázce není ani tak důležité, zda stavět něco nového, ale spíš přizpůsobovat užitný prostor. Může to být záležitost týkající se transformace vnitřního prostoru – domů, kaváren, obchodů apod.

Jedna z vašich realizací je právě dokonalým příkladem ohleduplnosti budovy nejen k urbanismu, ale i k historii a ekosystému města. Mám na mysli „motýlí dům“ Taller Croquis s převislou zahradou. Mohl bys mi o něm povědět víc? Dům s převislou zahradou, Jardín Hospedero y Nectarifero, pro manufakturu Croquis, která se specializuje na ruční barvení látek, vznikl v městě Cali v Kolumbii. Realizaci jsme vyhráli na základě úvahy, jakým způsobem bude budova firmy působit na město Cali, a naopak, co přinese město Cali této dílně. Kromě toho jsme stáli před úkolem sloučení privátních a pracovních aktivit. Budova je dílnou a obytným prostorem zároveň. Na základě položení si těchto globálních otázek, jsme nakonec projekt vyhráli. Na počátku jsme naslouchali městu a objevili jsme jeho tři úžasné aspekty. V první řadě jde o vegetaci, bohatý rostlinný a živočišný systém, charakter města jako neřízené tropické zahrady, dále o fenomén vstupních teras domů, parterů, které fungují jako součást obytného prostoru i v exteriéru, a v neposlední řadě o aspekt tradičního motivu starších domů, totiž mříží. Ve spolupráci s biologem jsme osadili na mříže rostliny produkující nektar pro motýly. Dům tak respektuje charakter svého prostředí, slouží jako prostor pro práci v dílně, sociální vztahy i k životu samotnému. Kromě propojení těchto momentů jsme přihlédli také k ekonomické stránce. Budova roste spolu s finančními možnostmi a potřebami majitele. V součastné době jsme ve třetí etapě výstavby. Nezávislost všech částí budovy zaručuje ochoz kolem budovy, mimo jiné stavební záměr vhodný pro klimatické podmínky a proudění vzduchu. Touto realizací jsme dosáhli přímého vztahu budovy a města.

„Motýlí dům“ či „Zahrada pohostinnosti a nektaru“ je Vaší nejznámější prací, jaké jsou však vaše další projekty? Jedním z našich dalších významných projektů je „Produktivní bytová výstavba“ (Viviendas productivas). Tentokrát jde o kolektivní způsob bydlení. Tématu bytové výstavby se věnuje stále více pozornosti, neboť je dost aktuální. Zapomíná se ovšem na jeden důležitý aspekt – sociální chování. V tradičním obydlí byla velice důležitá společenská složka, moment setkávání. Dalším nedostatečně prozkoumaným fenoménem je, že obydlí může zároveň sloužit i k práci. Od matky, která doma šije, přes učitelé, kteří dávají své hodiny doma (např. učitelé jógy), až po lékaře, který má svou domácí ordinaci. Takové obydlí poskytuje alternativu pro sociální skupiny odsunuté víc na okraj společnosti (pro nemobilní staré lidi, matky s dětmi, mladé lidi, co se chtějí postavit na vlastní nohy). Jedná se tedy o fenomén, o kterém se moc nemluví, a přitom má svou skutečnou důležitost. Na základě tohoto výzkumu jsme se studiem Husos vytvořili prototyp osídlení periferie Madridu jako novou alternativu pro rozrůstající se město. Cílem je redukce prostoru díky spojení komerční a obytné sféry. Chceme relativizovat trend megalomanské výstavby v Madridu a zároveň připomenout výhody života propojeného s vykonáváním své profese. Model, kdy tentýž soukromý prostor zároveň sloužil jako pracovní, byl zcela běžný ve středověku. Přerušil ho až rozvoj průmyslu, který striktně oddělil prostor pro život od místa produkce.

Kde to budete realizovat? Zatím to nemá své místo realizace. Je to teoretický projekt ideálního bydlení v symbióze s pracovním prostorem.

Promiň mi potom troufalou otázku: Z čeho žijete, když se tolik věnujete výzkumu? Získal jsi nějaké stipendium? Ach, kéž bych! V podstatě mě živí hlavně učení. Vyučuji architekturu na Univerzitě v Salamance, urbanismus v Institutu podnikatelských studií a průmyslový design na škole v Madridu.

Máte nějakou realizaci přímo v Madridu? Vlastně nemáme, zatím se držíme na úrovni studií a výzkumu, pracuje spíš na efemérních projektech pro interiéry a na koncepcích výstav. Právě nedávno jsme řešili takový jeden projekt, jak vytvořit prostor pomocí zvuku.

Existuje nějaký projekt, který jsi ještě neměl možnost dotáhnout do konce, ale líbilo by se ti ho jednou zrealizovat? Takových projektů je celá řada. Delší dobu už nosím v hlavě projekt, který je postaven na mocné pozici telenovel v latinskoamerickém světě. V Latinské Americe kouká na telenovely většina populace. Lidé jsou jimi ovlivněni a podle nich si zařizují své domy. Téměř 50% lidí vytváří podobu města zcela neřízeným způsobem, pomocí vlastních sil. Myšlenkou je dosáhnout pomocí jistých společenských prostor, „telerozvoden“, pozitivní mise. Jde o to reflektovat jev neřízené výstavby, zvláště v chudých oblastech, využít komunikační prostředek jako je internet či telenovela. Tento projekt proto nazýváme „Realovelas“.

Tvůj komplexní přístup k architektuře je neuvěřitelný. Člověk by si tě mohl splést se sociologem, kulturním antropologem, biologem a atd. Co tě přivedlo k tomu, zkoumat možnosti architektury takto do důsledku? Nevím, to je těžká otázka, patrně za to může fakt, že jsem vyrůstal v Bogotě - v městě plném chaosu, mnoha kultur a vysoké koncentrace lidí.