Desetiletí tvořivosti - Španělské umění 50. let

Přesto na konci čtyřicátých let začala obnova, jejímž protagonistům se (s úsilím a bez odpovídajících platforem) podařilo navázat spojení s mezinárodními iniciativami a položit některé ze základů španělské kultury tak, jak přetrvala až do začátku sedmdesátých let.Expozice v kostceVýstava se snaží přiblížit veřejnosti tvorbu nejrůznějších okruhů španělského umění z let 1950 - 1960. Je proto strukturována na základě výběru z uměleckých oblastí, jako malířství: Antoni Tŕpies, Antonio Saura, Manuel Millares, Luis Feito, Eusebio Sempere, Palazuelo, Rafael Canogar..., sochařství: Eduardo Chillida, Martín Chirino, Andreu Alfaro, Jorge Oteiza..., užité umění: Manolo Prieto, Ricard Giralt Miracle, fotografie: Gabriel Cualladó, Ramón Masats, Xavier Miserachs, Ricard Terré, Francesc Catalá-Roca... a architektura: Oriol Bohigas, José Antonio Coderch, Fernández Alba, Alejandro de la Sota, Francisco Javier Sáenz de Oiza... Dále byl sestaven výběr filmových sekvencí a prvních vydání takových spisovatelů jako Camilo José Cela nebo Sánchez Ferlosio, kteří svou literární kariéru tehdy začínali.Madrid a Barcelona: dvě střediska španělské architektury 50. letPo občanské válce se architektonické návrhy soustředily na oživení ducha starých tradic, jejichž vzorem se stal klášter El Escorial, symbol a nositel imperiálních hodnot. Nicméně určitá otevřenost frankistického režimu dovolila jisté oživení předválečných avantgard. Zaujetí kořeny a obnova tradic se sjednotily v hledání čistých a strukturovaných forem. V tomto desetiletí existovala dvě hlavní centra soustředěná kolem dvou velkých škol: Madrid a Barcelona.V katalánském prostředí to byla skupina Grupo R, která vyjádřila své odmítnutí akademické architektury čtyřmi výstavami (1952 -1958) a usměrnila moderní teorie, jež dávaly přednost přechodu od regionalismu k funkcionalismu. Její představitelé byli opravdovými kulturními agitátory: José Antonio Coderch, jenž vystavěl mnoho domů, se distancoval od technicistické rétoriky a přikláněl se k architektuře domácí, zatímco Oriol Bohigas vytvořil stavby učilišti počínaje a rodinnými domy konče.V Madridu byly mnohé zakázky spojeny s bouřlivou obnovou země. Výchozí bod byl podobný jako v případě katalánských architektů: v podstatě lidové projekty, které se pokoušely přiblížit moderním formulacím. Frankistický režim zavedl nový plán experimentálních bytů, které by představovaly nejreprezentativnější obraz nové madridské architektury: nové čtvrti, které pohltily nouzové kolonie (jako např. projekt Entrevías vypracovaný architekty Alvearem, Oizou a Sierrou v r. 1957), obydlí pro sociálně slabé tzv. “poblados dirigidos”, nová urbanistická centra a typizované čtvrti. Jako nejavantgardnější se uplatnily dlouhé řady domů a budov s dvorními trakty.V roce 1957 Alejandro de la Sota dokončil budovu pro Městskou správu v Tarragoně, jejíž čisté objemy připomínaly italskou architekturu třicátých let. V následujícím roce se prosadili na mezinárodní architektonické scéně architekti José Antonio Corrales a Ramón Vázquez Molezún Španělským pavilonem pro Světovou výstavu v Bruselu. Průkopnická struktura šestihranného modulu umožnila přizpůsobení se terénu, začlenění vegetace do interiéru a velkou flexibilitu. K nejzapálenějším architektům madridského prostředí patřil Francisco Javier Sáenz de Oiza, jehož neomylně moderní dílo bylo založeno na modulaci. Miguel Fisac, Javier Carvajal nebo Rafael de la Hoz byli další architekti napojení na Madridskou školu, kteří přispěli k vytvoření moderního obrazu španělské architektury. Fisac se stal díky různorodosti a šíři svého díla představitelem skupiny jak v oblasti architektury, tak v oblasti designu. Svoboda projevu jako frankistická absurditaI když ideje, které se dotkly malířství a sochařství, ale také architektury, užitého umění fotografie, hudby, kinematografie a literatury, nebyly dostatečně prostudovány jako celek a dokonce byl někdy snižován i jejich význam, faktem zůstává, že vzbudily za hranicemi Španělska zájem. Důkazem toho jsou dvě výstavy, New Spanish Painting and Sculpture (MoMa) a Before Picasso After Miró (Solomon R. Guggenheim Museum), konané v roce 1960, kupodivu s vládní podporou, v New Yorku. Odrážely renesanci španělské avantgardy a znamenaly její návrat na mezinárodní scénu. Přece však je třeba vyzdvihnout, že tento moderní rozkvět neodpovídal strnulosti frankistického režimu, který potřeboval vytvářet obraz Španělska jako svobodné země, kde umělci a intelektuálové mohou tvořit bez jakýchkoliv problémů, což poněkud neodpovídalo sociální tísni některých umělců prohlášených za odpůrce režimu. Skutečnost, že ideje vznikly v době vrcholu frankistického režimu, možná způsobila, že není uznávána nebo dostatečně doceňována jejich jedinečnost proti setrvávající nabídce kultury, o kterou byl malý nebo téměř žádný zájmem.Tento umělecký fenomén, který se aniž by se kdy stal uměleckým proudem zabýval realismem a abstrakcí, a který na konci padesátých let dokázal beze vší pochybnosti navázat nový dialog na stejné úrovni s tehdejší mezinárodní scénou, tak byl někdy označován za anekdotický.Výstavu, jejímž cílem je zlepšit povědomí o španělském historickém dědictví, doprovází malý česko-anglický katalog.Místo konání: Národní galerie, Veletržní palác,Dukelských hrdinů 47, 170 00 Praha 7Termín akce: 15. říjen 2004 - 9. leden 2005Kurátoři výstavy: Juan Manuel Bonet, Carlos PérezKurátorka za Národní galerii: Olga UhrováArchitektonické řešení výstavy: Aurora HerreraArchitektonické řešení výstavy za Národní galerii: Stanislav KolíbalOtevřeno: denně kromě pondělí od 10.00 do 18.00 hodinVstupné: plné 80 Kč, snížené 40 Kč, rodinné 120 Kč