Deník díla Evy Kmentové v Mánesu

Do 27. ledna, EVA KMENTOVÁ. DENÍK DÍLAVýstavní síň Mánes, Masarykovo nábřeží út-ne 10-19www.galeriemanes.czVýstava je monumentální nejen povahou děl, ale rovněž jejich množstvím. Shromážděním výpůjček z devíti galerií, rodiny autorky a soukromých sbírek se povedlo vytvořit velmi reprezentativní přehlídku tvorby Evy Kmentové jak v průběhu doby, tak i podle používaného materiálu. Její dílo je pro veřejnost většinou spjato s objekty ze sádry, takže instalace v Mánesu bude překvapením i pro návštěvníky, kteří ho znají z galerií nebo menších výstav.Evě Kmentové nedopřál osud příliš času, zemřela dvaapadesátiletá v roce 1980. Po střední uměleckoprůmyslové škole, kde její otec vyučoval řezbářství, vystudovala VŠUP. Měla štěstí na silný ročník plný výrazných osobností příštího výtvarného dění: Vladimír a Věra Janouškovi, Zdeněk Palcr, Vladimír Preclík, Zdeněk Šimek a Olbram Zoubek. Stala se členkou skupiny Trasa. Provdala se za Olbrama Zoubka, vychovávala syna Jasana a dceru Polanu, ale umění se nevzdala, a to i přesto, že to byla doba socialistického realismu. První samostatnou výstavu však měla až v roce 1963 - její dílo se tedy rozprostírá v pouhých dvou desetiletích. Tím spíš je pozoruhodné, jaké si svou tvorbou vybudovala v českém umění postavení a důležitost. V roce 1976 jí byla tiše udělena soukromá cena básníka-výtvarníka-disidenta Jiřího Koláře. Oficiálního uznání se však na rozdíl od svých vrstevníků a přátel nedožila. Nohy - Zvěstování, 1975, sololit, textil, pigment v akronexu, latex, Východočeská galerie v PardubicíchPostava na trávě nebo Já, 1971, částečně polychromovaný osinkocement, soukromá sbírkaPrsty, 1974, částečně polychromovaný osinkocement, soukromá sbírka„Obešla se bez soklů, opustila tesání v kameni a jiné silácké rituály. Začalo ji přibývat na radikalitě. Přesvědčila se o tom, že podstatou sochařství je tělesnost v procesu somatických setkávání a že i ta nejabstraktnější stéla se chová jako hmotná figura. Její výzkumy měly metodu. Eva dala přednost onomu z pěti smyslů, s kterým si nejmíň víme rady: hmatu.“ Ludmila Vachtová Na výstavě naleznete některé její rané práce, realizace v betonu, osinkocementu, na papíře a samozřejmě v sádře. Zprvu otiskovala menší běžné předměty, pak části svého těla. Z konce šedesátých let pocházejí díla s motivem rukou a střel, které sice vznikly ještě před okupací, ale v očích veřejnosti jsou nerozlučně spjaty. Jejich působivost to ani dost dobře nedovoluje jinak. Na počátku sedmdesátých let vystavila své dnes již legendární sádrové odlitky chodidel. Kromě „ikon“ její tvorby (z roku 1968 je také její Lidské vejce, o rok starší Krajina z polychromovaného betonu a z roku 1972 laminátový Pupek světa) tu jsou další díla, nad kterými se vám bude tajit dech, ale také věci, které byste s jejím jménem asi jen tak nespojovali. Tím samozřejmě nemluvím o kvalitě, ale o formální stránce. Sedící na bedně, 1957, sádra, soukromá sbírkaSvatá hlava III (sv. Magdaléna), 1967, cín, soukromá sbírkaSyn (Nohy), 1970, patinovaná sádra, soukromá sbírkaMonografii Teď vydalo nakladatelství Arbor vitae. Obsahuje komentovaný životopis, vzpomínky Olbrama Zoubka na společný ateliér a trojílný esej Ludmily Vachtové. Jádrem je kompletní, obrazově dokumentovaný soupis 612 dosažitelných prací z let 1951-79, který zpracovala Polana Bregantová. Součástí je také výběr z textů Evy Kmentové (celý život si psala deník), některé jsou publikované poprvé. Ve více než třísetstránkové monografie je téměř 800 reprodukcí. Ludmila VachtováOlbram Zoubek, Jitka Válová