David Adjaye | jeho kořeny, vzdělání, inspirace, osobní život a zkušenost

David Adjaye | jeho kořeny, vzdělání, inspirace, osobní život a zkušenost seminární práce sat 1 | soudobá architektonická tvorba FA ČVUT v Praze

Barbora Kadlecová | šk.rok 2007/2008

odborný garant předmětu | Ing. arch. Petr Vorlík PhD.

Ráda bych se v této práci zamyslela nad tím, zda-li byl úspěch Davida Adjaye zčásti ovlivněn jeho africkými kořeny či dětstvím stráveným v arabském světě. Jak ho ovlivňila či ovlivňuje jeho zajímavá minulost a jak se staví ke svým kořenům. Doufám, že se mi to i přes absenci materiálů dostupných v českém jazyce, podaří.

Životopisné údaje

David Adjaye se narodil roku 1966 v Dar – Es – Salamu v Tanzánii v rodině ghanského diplomata. Jako dítě s rodinou bydleli kvůli otcově povolání ve slavných městech arabského světa jako jsou Bejrút, Káhira a Džidda. Roku 1979 se celá rodina přestěhovala do Londýna poté, co se otec rozhodl odejít na odpočinek, aby se mohl starat o postiženého Davidova bratra. Adjaye nejdříve navštěvoval státní střední školu, v letech 1985 – 1986 pak pokračoval Middlesex University obor Umění a design. Sám říká, že ale původně nechtěl být ani umělcem, ani architektem. Rozhodl se však v pubertě, kdy byl jeho bratr umístěn do ústavu, který se nacházel ve starém nevyhovujícím viktoriánském domě. Zdejší podmínky a nevyhovoující prostředí pro daný účel Davida natolik ovlivnily, že se začal zajímat o utváření prostoru a o architekturu. V roce 1990 dokončil první bakalářský titul v oboru architektura na South Bank University. Tématem jeho disertační práce bylo: Shiban, město v poušti, Jemen. To dokládá, že se již v té době zajímal o architekturu různých kultur, což mu vydrželo do dnešních dní, kdy se o své otevřené inspiraci africkou architekturou velmi často zmiňuje.

V této době byl Adjaye vyznamenám Královským institutem britských architektů prestižní Bronzovou medailí, která se uděluje studentským projektům na úrovni našich bakalářských prací. V roce 1991 pracoval Adjaye v ateliérech u Davida Chipperfielda a Eduarda Souto de Moura.

V roce 1993 dokončil architektonické vzdělání titulem na prestižní Royal College of Art. Tentokrát bylo tématem jeho disertační práce posvátná místa a čajové obřady Japonska, kam také odjel a nějaký čas toto téma studoval. Dva měsíce čistil a zaměřoval čajový chrám postavený ze dřeva břízy, papíru a rohoží a navštěvoval lekce budhistické filosofie. Tento pobyt mu v něm vybudoval velkou úctu k použití jednotlivých materiálů, jejich využití v určitém prostředí a respekt k jejich vzájemné kombinaci. Mnoho kritiků mu v pozdějších dobách vyčítalo, že použití určitých materiálů téměř až podřizuje funkčnost a technické řešení některých svých staveb. Jeho úcta k tomuto prvku architektury je dodnes patrná v jeho díle.

V roce 1994 David Adjaye začal spolupracovat s Williamem Russellem. Jednou z jejich prvních realizací byl Soba Noodle Bar v Soho v Londýně. V roce 2000 se spolupráce formace Adjaye & Russell rozpadla a David Adjaye založil svoji vlastní architektonickou kancelář s názvem Adjaye/Associates, která má v současné době pobočky v Londýně, Berlíně a New Yorku. Od roku 1993 do roku 2002 Adjaye také vyučoval na South Bank University, v letech 1998 až 2002 na Royal Colleage of Art a v letech 2003-2005 v Architectural Assosiation.

Spolupracuje také s BBC a to například v pořadu Dreamspaces v dílech o moderní architektuře. V roce 2004 vedl radiový rozhovor s Oscarem Niemeyerem na BBC Radio4.

Architektonické počátky, rodinné domy

Velkou inspirací pro Davida Adjaye byl již jeho pobyt na Royal College of Art. Sám říká, že na tuto školu šel, aby si v sobě vypěstoval a podpořil umělecký náhled na architekturu a zjistil, jaké to je, když umění dostane v architektuře přednost před pouhou užitností. Zde také získal okruh přátel, který se sdružil v umělecký spolek YBS – Young British Artists, který byl později velmi úspěšný. Z řady těchto přátel později vyšli i první Adjayeho zákazníci, kteří mu díky svému bohemskéhu pojetí života umožnili realizovat velmi vyhraněné a odvážné domy. Tím na sebe mohl Adjaye upozornit již jako velmi mladý architekt.

David Adjaye odstartoval svoji kariéru hned ve dvou slavných architektonických kancelářích. Praxe u jednoho z nejslavnějších architektů Velké Británie dnešních dní mu jistě přinesla mnoho zkušeností a lze se jen dohadovat, zda-li by byl tak úspěšný, pokud by na začátku své kariéry neokusil atmosféru ateliéru Davida Chipperfielda. David Chipperfield Architects‘ je architektonickou praxí s velkým počtem ocenění. Můžeme jmenovat The Scotish 2008 RIBA Award, 2007 RIBA Europian Award a téhož roku nejvyšší britské ocenění pro architekta RIBA Stirling Prize za Muzeum moderní literatury v Marbachu. Pokud bychom se snažili vyhledat možné shodné rysy, kterými se mohl Adjaye u Chipperfielda inspirovat, pak by to mohlo být striktně minimalistické vyznění budov obou architektů a obdiv k jednoduchým snadno čitelným tvarům a materiálům. Setkání s podobným pojetím architektury se mu dostalo také v ateliéru Eduarda Souto de Moura, známého portugalského architekta.

Souhra všech těchto výše uvedených inspirací, vlivů a osobností, pak umožnila vzestup velice mladého a úspěšného architekta, který se osamostatnil a sebevědomě začal dávat najevo, že je třeba brát vážně jeho názory o tom, že je konceptuálním architektem, což podle něj znamená, že může používat cokoliv, aby vyjádřil své představy. Idea je podle něj tím nejdůležitějším návrhem celé konstrukce, vše ostatní je až do dokončení pouhým úmyslem.

Tento názor mu však vynesl řadu oponentů nejen z řad tradičněji uvažujících architektů, kterým se tento přístup zdál jako přílič povrchní a egoistický. Adjaye o uznání v určitých kruzích britské architektury musí bojovat dodnes i přes to, že byla jeho práce již mnohokrát oceněna.

Adjayeho prvním slavnějším počinem byl dům Elektra v londýnské čtvrti Whitechapel, který navrhl pro pár konceptuálních umělců na místě staré jednopatrové dílny. Budova popírá představy o tradičním rodinném domku se šikmou střechou, komínem a okny prolomenými fasádami. Adjaye zde zvolil netradiční přístup k budově, jako obrovské krabici plné světla, která nemá tradiční okna, ale pouze střešní okna a jednu velkou prosklenou stěnu, jež umožňuje jediný výhled z domu z vrcholu schodiště. Do ulice se budova obrací stěnou obloženou černými dřevěnými panely impregnovanými pryskyřicí.

Sám Adjaye přiznává, že budova přitahuje pozornost svého okolí, že nutí kolemjdoucí, aby se dotkli fasády, zareagovali na ni. A právě po tom architekt touží, chce, aby jeho budovy v lidech vyvolávaly reakce, aby jeho budovy byly „emotivní“ architekturou. Zároveň přiznává, že jeho budovy nejsou prvoplánově krásné, že může být náročné je pochopit, zalíbit si je.

Dům Elektra nicméně vzbudil obrovské emoce ať již obdivné nebo pobouřené. Sám Adjaye k tomuto domu říká, že bychom měli stavět domy k uspokojení jednotlivců, ne kilometry stejných věcí vedle sebe. Marcu Binneymu v London Times řekl, že by chtěl, aby lidé měli domy, které vyhovují jejich způsobu života, a ne pouhé řady pokojů. Domy již nemusí být pouze funkční, mohou a měly by své obyvatele také těšit.

Právě u domu Elektra bych pak hledal inspiraci Blízkým východem, kde Adjaye prožil své mládí. Způsob, jakým se dům odvrací od vnějšího okolí a vytváří vlastní vnitřní svět, připomíná fungování arabských domácností, které navenek prezentují jen malou část svého privátního života, uvnitř jsou však labyritem, který otvírá množství navazujících prostorů a vytváří neopakovatelnou atmosféru odvrácenou od vnějšího prostředí.

Po vile Electra následovaly další návrhy na soukromé rezidence. Mezi Adjayeho zákazníky patří i taková jména jako herec Ewan McGregor, módní fotograf Juergen Teller, Jake Chapman, Alexander McQueen či umělec Chris Ofili.

Chris Ofili hraje důležitou roli v Adjeyho profesním zaujetí pro umělecký výraz architektury. Jejich setkání a vzájemná spolupráce na Ofiliho domě, dala vniknout poutavému přátelství a spolupráci umělce a architekta, která později vykristalizovala i ve spolupráci na Ofiliho instalacích a formě prezentace jeho děl.

V Ofiliho domě se Adjaye musel vypořádat s úkolem, jak propojit obytnou funkci domu s místem každodenní práce – umělcovým ateliérem. A to v situaci, kdy Ofili doslova zazářil na poli britského moderního umění a zájem o jeho osobu nesnášel příliš dobře, snažil se proto uzavřít, co nejvíce před svým okolím, aby měl čas a klid na práci. Hledal místo, kde se mu bude dobře žít a zároveň bez potřeby vycházet příliš mnoho ven i pracovat. Adjaye tento nezáviděníhodný úkol vyřešil tak, že umístil ateliér do sklepních prostor, které osvětlit srosklenými luxfery , které tvořily celý strop ateliérua zároveň pochozí terasu na zahradě o úroveň výše . Ložnici naopak umístil co nejdále od pracoviště – rovnou pod střechu, aby umělec mohl volně dýchat a měl spojení i s venkovním světem. Snad můžeme považovat za důkaz toho, že architekt uspěl fakt, že Ofili v tomto ateliéru později vytvořil svá nejzásadnější díla, ikdyž v dnešní době již ateliér nepoužívá a tento prostor i celý dům jsou v současnosti přizpůspbovány novým nárokům, jež s sebou nese fakt, že si Chris Ofili pořídil rodinu.

Hlubší výčet Adjayeho realizací rodinných domů by vydal na samostatnou práci, proto již nebudu hlouběji rozepisovat další stavby. Výše uvedené realizace by měly naznačit architektův přístup k problému rodinného bydlení a k jeho prvním zakázkám.

přílohy

seminární práce David Adjaye | jeho kořeny, vzdělání, inspirace, osobní život a zkušenost  

Občanské stavby

Svou prací pro tak známé klienty si David Adjaye vysloužil nálepku architekta pro slavné lidi, který byl svými kolegy podceňován. Jeho nominace na Stirling price v roce 2006 vzbudila velké emoce mezi členy RIBA, v jejímž magazínu se dokonce objevil komentář, který Adjayemu vyčítal nedostatek znalosti architektonického kumštu a poctivého řemesla. Objevily se názory, že Adjaye tvoří pouze na efekt a pro slavné. Na tato obvinění reaguje sám architekt mezi jinými rozhovory také v članku pro online verzi denníku Guardian, kdy říká, že vlastně nemůže nic dělat. Říká, že ho udivuje a mrzí, že někteří lidé vnímají jeho architekturu jako neupřímnou a obhajuje se, že jeho klienti v době, kdy mu zadávali zakázky, nebyli jestě tak slavnými jako jsou nyní. „Byli to prostě lidé ze stejného prostředí jako já“, říká.

Možná i to byl jeden z důvodů proč se Adjaye začal důkladněji věnovat navrhování občanských budov. Mnohé překvapilo, že se tento architekt, který se do té doby věnoval na míru šitým zakázkám začíná věnovat tématu tak odlišnému než byly jeho dosavadní realizace. V rodinných domech se věnoval především texturám, tvoření kvalitního prostorového schématu a vjemové efektivnosti, které byly občas opravdu upředňostnovány nad kvalitním technickým řešením stavby a dispozic. O občanských budovách říká, že jsou pro něj univerzálními nositely estetiky určité země nebo kultury, něco jako telefonní budky, a to jej fascinuje. Možnost navrhnout něco, co bude nositelem určité funkce, doplňkem veřejného prostoru, službou pro veřejnost. Toto téma pro něj vyvrcholilo několika velice zajímavými zakázkami, výstavou a vydáním knihy s názvem Making Public Buildings. Z budov můžeme jmenovat Centrum Nobelovy ceny v Oslo, moderní knihovnu Whitechapel Idea Store v Londýně a Muzeum současného umění v Denveru.

Já bych se ale chtěla rozepsat zejména o dvou jeho nedávno dokončených budovách na území Londýna, které mají společnou snahu o propojení etnicky odlišných komunit a občanů Londýna a které byly v souvislosti s faktem, že je Adjaye architekt černé pleti, avšak s lehce kontroverzním přístupem, s napětím očekávány. Sám Adjaye k tomu říká, že to pro něj byla obrovská výzva, protože bylo na něm, aby dokázal zprostředkovat veřejné služby v neotřelé formě a snažil se zavést dialog mezi světem afrických a islámských tradic a londýnských konvencí. 

První z těchto budov se jmenuje Bernie Grant Arts Centre v Tottenhamu na severu Londýna. Adjaye se zde pokouší o nové uchopení definice občanské budovy a veřejného prostoru. Centrum bylo postaveno na památku poslance Bernie Granta, který se bojoval za zrovnocení práv a příležitostí etnicky odlišných obyvatel Londýna. Jde vlastně o jednu z prvních budov podporovanou z veřejných prostředků, která se snaží rozvíjet vzájemný vztah britsko-africké kulturu. Komplex tvoří multikulturní centrum s auditoriem s 300 sedadly a sálem pro 70 diváku, kavárnou a multimediálními dílnami. Vzhledem k tomu, že přední fasáda s viktoriánským vstupem je památkově chráněná, nemohla být odstraněna. Adjaye se musel vyrovnat se zasazením tohoto prvku klasické architektury do svých návrhů, což se mu podařilo. Z jeho řešení je cítit nadsázka, možná až trochu zesměšnění upjatosti s jakou se vstupní část staví na obdiv, ale cítíme zde i respekt k tradičním hodnotám. Vše se zdá být na hraně, ale stále ještě neztrácí svou rovnováhu. K této vstupní části Adjaye připojil moderní, černě obloženou hmotu stejných proporcí, zatímco auditorium s 300 místy k sezení tvoří samostatnou budovu. Adjaye jedinečný rukopis se zde opět projevuje v použití velice jednoduchých, ale efektních materiálů a v jednoduchosti kompozice a účelnosti celé stavby.

Adjayeho občanskou stavbou, které se zatím dostalo asi nejvíce pozornosti je Stephen Lawrence Center. Jde o vzdělávací centrum, které by mělo pomoci mladým lidem z problemových čtvrtí Londýna a s nedostatečným zázemím s výběrem profese a přípravou na budoucí studium či zaměstnání a rekvalifikací. Stavba byla pojmenována po mladém černošském chlapci Stephenu Lawrencovi, který byl zavražděn v rasovém útoku na autobusové zastávce v roce 1993 v době, kdy se připravoval na studium architektury. Před Adjayem stál obrovský úkol, protože centrum by mělo být památníkem tomuto nešťastně přerušenému snu mladého člověka a mělo by podporovat studium mladých lidí, kteří se cítí dnešní společností znevýhodněni kvůli svému sociálnímu statusu či barvě pleti. Jde o komplex budov, které se odlišují od ostatních Adjayeho staveb velmi ostrými trojúhelníkovými tvary, které vzešly z projektu jako reakce na šikmé ulice, které budovy obklopují.

Hmoty byly definovány také faktem, že část pozemku je nezastavitelná kvůli potrubí procházejícímu pod povrchem a blízkosti řeky. Budovy jsou obloženy mohutnými ocelovými panely, které doplňují velké plochy oken, které jsou dekorativně potištěny. Tento vzor byl navržen Chrisem Ofilim a jde o jeho plošně největší úmělecké dílo. Potisk má zdůrazňovat okolní prostředí centra, vyzdvihovat efekty blízko tekoucí vody a listí stromů pohybujících se ve větru. Původní představou, kterou architekt použil při navrhování byla idea krásné zlatá krabice, proto bylo k obložení fasády použito laminátu eloxovaného hliníku.

Adjaye se v souvislosti s myšlenkou zlaté krychle či krabice odkazuje na Ghanské vlivy, nikde však blíže nespecifikuje co tím má na mysli. Tuto realizaci proto můžeme vnímat jako pokus architekta vzdát hold mládí a talentu, upozornit na vlivy míst odkud černošská menšina pochází a zároveň jim pomoci s pochopením a přijetím hodnot a principů britské společnosti. Jde o pomyslné africké jádro zabalené do forem britské estetiky a kultury.

Další občanskou budovou, kterou Adjaye navrh je Rivington Place v Shoreditchi. Jedná se o moderní budovu umístěnou na malém pozemku, která však navenek působí překvapivě monumentálně. Rivington Palace, je od roku 1968 první galerií v Londýně postavenou z veřejných prostředků, jedná se o dvě instituce, z nichž jedna se specializuje na vizuální umění a druhá na fotografii. Inspirací pro výraz této budovy byly pro architekta masky sowie ze Sierra Leone. Budova má pět podláží, avšak na venkovní fasádě předstírá 8 úrovní oken. Dvojsmyslnost se skrývá i v materiálech fasád. Dvě hlavní fasády jsou tvořeny rastrem, jež je kombinací betonových bloků, matně černých hliníkových panelů a oken, z nichz některá jsou zapuštěná a jiná naopak lícují s fasádou. Ve dne hliníhové panely odrážejí světlo stejně jako okna, v noci naopak tmavě splývají s okolním betonovým obložením. Tím Adjaye rozehrává plastickou hru jednotlivých elementů fasády a odkazuje tím na umění, které se nachází v útrobách této budovy. Střechu budovy pak zdobí mohutné zuby světlíků. V této budově bych hledala odkaz spíše na islámskou architekturu a to ve formě jakou se dům otevírá do společného foyer, které se tyčí přes první tři patra budovy. Z britských elementů, je nejpatrnější odkaz na poměr 50:50 (okna:zeď), který se důkladně dodržoval u viktoriánských staveb a to i v reakci na měnící se světlou výšku podlaží.

Všechny tři výše zmíněné občanské budovy nesou alespoň malý odkaz na africké kořeny, neboť jsou spojeny s problematikou propojení různých etnik a vrstev Londýna. V Stephen Lawrence Centru můžeme najít dvojici zlatých krabic, jimiž se Adjaye odvolává na Ghanskou kulturu, maska ze Sierra Leone byla umístěna do Rivington Place a v Bernie Grant Centru najdeme vzorovanou Rwandskou rohož. Sám Adjaye říká, že jeho Africké dědictví je jako ostří o dvou stranách. Obzvláště, když tyto budovy měly pomoci překonat problémy britsko-afrického soužití.

přílohy

seminární práce David Adjaye | jeho kořeny, vzdělání, inspirace, osobní život a zkušenost  

Principy Adjayeho tvorby, africké kořeny

Zkušenost ze studia čajových obřadů a chrámů v Japonsku ovlivnila Adjeyho přístup k vnímání . Způsob, jakým byl u japonských chrámů formován prostor pomocí velmi primitivních materiálů, ale přesně tak, jak bylo zapotřebí, Adjayeho velmi oslovil. V této zkušenosti bych hledala původ jeho otevřeného přístupu ke všem materiálům. V jednom z rozhovorůch uskutečněných v roce 2004 Adjaye přiznává, že ho oslovil přístup, který se zříkal konvenčního porozumění zhmotnění prostoru pouze na základě způsobu použitých materiálů. Nezáleží pouze na tom, jakým způsobem a jaké použijeme materiály, abychom dosáhli kýženého výsledku, ale jde především o schopnost nashromáždit určité předpoklady dohromady, abychom mohli utvořit prostorovou představu, formovat myšlenku. A další náležitosti se pak vyvíjejí z této nosné mnyšlenky. Tento odkaz je velmi zřetelný v jeho pozdějších realizacích.

Peter Allison ve své stati o Davidu Adjaye nazvané Living in ruins vysvětluje základní modul Adjeyho obytných staveb na příkladu stanu pro dvě osoby. Zvenčí se stan zdá být velký tak akorát pro jednoho, avšak jakmile nahlédneme dovnitř, zdá se nám, že by se tam vešly až tři osoby. Stejně jako u stanu, podlaha v Davidových domech může být z odlišného materiálu než ostatní povrchy, ty jsou však všechny stejné úpravy a barvy, netušíme ale jak drží v prostoru. Tyto principy vystihují Adjayeho stavby bez ohledu na jejich jednoduchost či složitost, objem či měřítko. Často se zdá, že bychom mohli interiér zaměnit s exteriérem. Výsledkem je jakasi prostorová manipulace, jež nám umožňuje rozšířit fyzická omezení daná velikostí a tvarem pozemku a dosáhnout výsledků, které prostor nejen obohatí, ale vyvolá u nás také určité příjemné napětí, často až pocit překvapení. Dalším prostředkem, kterým tento architekt dosahuje svých cílů je manipulace světlem. Adjaye ve svých domech vyvolává záměrné napětí mezi extrémy, které spoluvytváří atmosféru každého domu. Napětí mezi novým a starým, vnějším a vnitřním, soukromým a veřejným, to vše vytváří dojem určitého pohybu, dění, které je součástí našeho každodenního životního snu, vzpomínek a myšlenek, které jsou nám takto neustale připomínány.

Adjayeův vztah k Africe můžeme nahlížet ve dvou rovinách. Ten první bych charakterizovala jako čistě inspirační. Pokus najít sebe sama, dobrat se svých kořenů, hledání způsobu jak se identifikovat se svým původem. Tato inspirace je patrná zejména v použití materiálů, v inspiraci africkými stavbami z hlíny, oblibou v určitých ,v architektuře neobvyklých, barvách.

„Moje kořeny jsou v Africe, proto je moje estetika ovlivněna Afrikou stejně, jako je ovlivněna vzděláním v Británii a znalostmi, které jsem získal po světě. Je to otázka volby. Mám obrovský zájem o africký kontinent jako o projekt, kterým se budu zabývat celý život.“ David Adjaye

Druhou rovinou je vztah Davida Adjaye k budoucnosti afrických měst a směrům, jakými se začínají ubírat. Je to rovina urbanistického navrhování, pojetí města jako celku. Velké zaujetí pro toto téma dokazuje fakt, že Adjaye vytvořil pro BBC dokument s názvem Building Africa, the Architecture of the Continenta připravuje knihu fotografií mapující všech 53 hlavních měst afrického kontinentu. Neměla by to být kniha o architektonických stylech, ale o tom, jak jsou jednotlivé budovy využívány a jakým způsobem město funguje. Adjaye se zamýšlí nad tím, jak je možné, že ani studenti architektury toho příliš nevědí o afrických městech, když města například jižní Ameriky či Asie jim zas tak cizí nejsou. Chce proto změnit tento pohled, který je často formován pouze přes obrázky či dokumenty o chudinských čtvrtích a slumech a poukázat na fakt, že v Africe jsou města, která se nadechují k velkému rozpuku . Adjaye vyjadřuje obavu, že tato města se budou pouze snažit okopírovat ikony jako je například Los Angeles i s chybami, které tato slavná města skrývají. Apeluje na to, aby se Afrika vydala svojí vlastní cestou, kdy se zohlední potřeby a priority města , kde se státníci poučí z chyb, které byly napáchány při stavbě měst v minulosti. Ve výše zmíněném dokumentu je architekt fascinován tradičními africkými technikami, jako je stavba Velké mešity v Djenné, která je považována za největší hliněnou stavbu na světě či Muzeem Apartheidu v Jižní Africe, keré naznačuje jakou cestou by se mohla vydat moderni architektura tohoto kontinentu. Důkazem, že tyto své myšlenky a teorie myslí Adjaye vážně, budiž stavba jeho vlastního domu v Ghaně, která je velmi moderni avšak využívá tradičních postupů a bude také hliněná.

Čím by se podle Adjaye mohl západní svět nechat od Afriky inspirovat, je přístup k veřejnému prostoru. Velmi intenzivní dění na úrovni veřejného života, způsob, jakým fungují africké trhy, to, jak lidé využívaji prostor před svými obydlími a fakt, že v samotném domě traví uzavřeni před okolím jen minimum času, by podle Adjaye mohl být velmi silným impulzem.

Je těžké zvážit, zda-li se Adjaye obrací ke svým africkým kořenům na základě rodinných hodnot a výchovy, či spíše ze zvědavosti nad tím, o co v mládí, kdy hodně cestoval, přišel a co naopak nalezl. S jistotou však mohu konstatovat, že všechny elementy, které ho během dětství a dospívání ovlivnili, v něm zanechali ohromnou touhu ukázat světu, že architektura afrického kontinentu stojí za pozornost, že se z ní všichni můžeme poučit, odnést si bohatou inspiraci, která je v kontrastu se stereotypním náhledem na život v podání západního světa.

Závěr

Pro architekta může být velmi rozmanité prostředí z něhož vychází obrovskou výhodou, ale i nebezpečím, že nebude schopen najít svůj vlastní výraz, že všechny ty inspirace a nápady zahltí původní ideu a účel. Úspěch Davida Adjaye naznačuje, že se mu podařilo povznést se nad vlastní pochybnosti o svém původu a dokazuje, že umí citlivě zúročit všechny vlivy, kterým byl vystaven.

Jak on sám říká, nechtěně se stal mluvčím etnické menšiny, což vnímá jako obrovskou čest, ale také jako fakt, který ho zavedl do pozice, kde je často souzen již pro to kým je a ne pro to co dělá. Začínal jako mladý architekt plný nápádů s nevšedním přístupem k prostorovým řešením a nyní je zástupcem černého etnika v britské architektuře. Myslím, že David Adjaye se s touto situací vyrovnává s nadhledem a humorem a snaží si z toho brát jen to dobré. Proto bych tuto práci ukončila citátem o jeho vztahu k Africe, kde naznačuje, že si váží svých afrických kořenů, zároveň má ale touhu objevovat inspirace i v jiných kulturách a je si vědom faktu, že jeho vzdělání je postaveno na tradičních britských či chceme-li evropských hodnotách, které mají své kvality.

Literatura

knihy: - ALLISON, P. David Adjaye houses. London: Thames & Hudson, 2006

časopisy: - Nindi, P. Bigwigs and significant buildings. Black history month, 08 / 2007, s. 10-12

internet: - www.nymag.com/arts/architecture - www.dwell.com/peopleplaces/profiles - www.guardian.co.uk - www.answers.com/topic/david-adjaye - www.timeout.com/newyork/articles/art - www.nytimes.com - www.threesixtyrecords.wordpress.com - www.adjaye.com - www.danda.be - www.bdonline.co.uk - www.stephenlawrence.org.uk - www.rivingtonplace.org - www.berniegrantcentre.co.uk - cs.wikipedia.org

zvukové a video záznamy: - www.tate.org.uk/onlineevents/webcasts/david_adjaye - www.bbc.co.uk/radio3/architecture/risingstars - http://www.youtube.com/watch?v= OxMHrJkYy_g

přílohy

seminární práce David Adjaye | jeho kořeny, vzdělání, inspirace, osobní život a zkušenost