Českou architektonickou scénu opustil přední krajinářský architekt Ivar Otruba, autor výjimečných parků, zahrad i hřbitovů
Dne 31. srpna 2022 zemřel ve věku 89 let Ivar Otruba, profesor krajinářské architektury oceněný poctou České komory architektů. Imaginativní architektonické pojetí jeho děl bylo výjimečné v českém i světovém kontextu.
Tomáš Popelínský , 20. 10. 2022
Ivar Otruba se narodil 18. srpna 1933 v Kyjově. Pocházel z rodiny s dlouhou zahradnickou tradicí a po absolvování Vysoké školy zemědělské se začal věnovat projektování zahrad, parků a dalších veřejných prostranství. Za svůj život vytvořil mimořádné dílo, které čítá stovky položek a za které získal četná ocenění, kromě Pocty České komory architektů to byla Cenu P. J. Lenné v Berlíně, Cena města Brna za architekturu a urbanismus nebo zlaté medaile a čestná uznání za řešení výstavních expozic ve Vídni, Stuttgartu nebo na Floře Olomouc.
Největší inspirací mu vždy byla krajina, ta rodná na Slovácku, horské lesy a rašeliniště Jeseníků, kopce Vysočiny, bílé útesy Středomoří. Přírodu ale nekopíroval, vždy ji stylizoval, abstrahoval a odkrýval tak Genia loci. Říkával, že „prvním architektonickým projevem člověka byla cesta, vyšlapaná lesem, stepí, krajinou“.
Více k tématu
Z jeho děl můžeme připomenout botanické zahrady v Brně (zahradu Mendelovy i Masarykovy univerzity), ve Štramberku, v Košicích, v Olomouci, Průhonicích nebo Prostějově. Zabýval se lázeňskými areály v Karlově Studánce, Bardejovských Kúpelích, Velkých Losinách, Piešťanech a Luhačovicích. Jeho rukopis nesou také četné parky: Lužánky a Tyršův sad v Brně, Městský park v Chomutově či lesopark Skalky v Novém Jičíně. Reprezentativní podobu vtiskl historickým zahradám v Třeboni, Mikulově, Myslibořicích, Blansku nebo ve Veselí nad Moravou. Hřbitovy, slovy Ivara Otruby „zahrady posledního bytí, které mají podpořit meditaci těch, kteří se teprve připravují“, navrhl pro Most, Chomutov nebo Luhačovice.
Ve svém profesním životě spolupracoval s mnoha osobnostmi architektury a výtvarného umění: s Bohuslavem Fuchsem na rekonstrukci Paláce šlechtičen v Brně, s Pavlem Krchňákem na návrhu brněnských sídlišť Juliánov a Řečkovice, na mnoha dílech se Zdeňkem Řihákem nebo s Ivanem Rullerem – např. na soutěžním návrhu Nového egyptologického muzea v Káhiře. Z umělců k jeho blízkým spolupracovníkům patřili Konrád Babraj, Jiří Marek, Vojtěch Štolfa, Jan Šimek či Pavel Kostrhun.
Kromě projektování se Ivar Otruba věnoval i akademické práci. Nejprve nakrátko do roku 1968, kdy mu bylo nakonec zakázáno učit, aby tzv. nevnášel západní metody. Z katedry byl přeložen na pozici odborného pracovníka botanické zahrady. Nikdy toho ale nelitoval. „Kdybych byl na škole, tak jsem uzemněný,“ říkal. Měl svobodu tvořit a navrhnout nadčasové architektonické pojetí svého životního díla (samizdatu ve formě zahrady) – Botanické zahrady a arboreta Mendelovy univerzity v Brně.
Na fakultu se vrátil po roce 1990 a koncipoval zde výuku tehdy jediné školy krajinářské architektury v České republice. Ivar Otruba byl aktivní i v oborových organizacích. Patřil k zakládajícím členům České komory architektů a Společnosti pro zahradní a krajinářskou tvorbu. Věnoval se také publikační činnosti. Byl autorem knih odborných i určených pro širší veřejnost.
Sochař a teoretik umění Pavel Kostrhun o Otrubově díle napsal: „Uznáme-li, že architektura je uměním všem ostatním nadřazeným, protože architektonická díla jsou skutečností sama o sobě, pak o zahradách Ivara Otruby to platí bezezbytku. Jsou uměním ryzí tvorby a svobodné imaginace, aniž by však nerespektovaly 'materiál', s nímž jejich tvůrce zachází.“
