ČESKÁ PŘÍSNOST | Rozhovor s Rostislavem Šváchou

Rostislav Švácha: Myslím si, že už od začátku 20. století se u nás vytvořila tradice, která nabádá uvažovat o architektonické tvorbě v morálních kategoriích a která vnímá architekturu jako projev určitého morálního postoje. Zároveň se ta tradice spojuje s názorem, že eticky oprávněná forma je taková, která je přísná, strohá nebo střízlivá. Tenhle pohled je patrný už u Kotěry, hlavně u jeho velmi přísných staveb z období kolem roku 1908, jako je Laichterův dům nebo Kotěrova vlastní vila. Ještě mocnějším se tento postoj stal v době, kdy se spojil se sociální kritikou, tedy v okruhu Karla Teigeho a jeho přátel z meziválečné architektonické levice. Kdo netvoří přísně, kdo sází na estetiku nebo na luxus, ten se dopouští vážného asociálního poklesku, amorality. Nepřísná tvorba je vlastně škodlivá pro celou společnost.Je měřítko nemorálnosti – tedy čím okázalejší architektura, čím více architektury, tím nemorálnější – převoditelné i na patnáct let, které ve své knize rekapitulujete?Řekl bych, že to nikdo takhle natvrdo neřekl, ale zároveň si myslím, že ta tradice přísnosti, čili tradice toho morálního a etického uvažování o architektuře, pořád přetrvává. Snažil jsem se vysvětlit, že je tomu tak i díky velkému vlivu Aleny Šrámkové a jejích názorů na architekturu ze 70. nebo 80. let.Padesát staveb obsažených v knize je vybráno podle toho, aby dokumentovaly vaši teorii o české přísnosti, nebo jsou to stavby, o kterých vy si myslíte, že jsou to ty nejzajímavější, které za uplynulých 15 let vznikly? Výběr staveb se neodehrával podle toho, zda dokumentují teorii o české přísnosti, protože idea, že se kniha bude ve větší míře týkat tohoto konceptu, se vlastně vyhranila až během psaní. Šlo mně o to, abych udělal nějaký objektivní a vyvážený obraz současné české architektury, a s paní vydavatelkou Dagmar Vernerovou jsme přemýšleli, na kolika stavbách by se to dalo dokumentovat. Napřed jsme uvažovali o třiceti, ale nakonec jsme se dohodli na padesáti, právě proto, aby ten obraz byl alespoň trochu vyvážený. Kromě toho jsem chtěl, aby někteří architekti, kterých si zvlášť vážím, měli možnost se čtenáři představit na více než jen na jedné stavbě. Přesto, jakým způsobem do vašeho výběru zapadají stavby jako třeba Tančící dům, obytný soubor Hvězda, Československá obchodní banka v Českých Budějovicích, pokud teď pomineme, že to je jakýsi protipól té linie přísnosti, kterou se snažíte naznačit? Zčásti jste už za mě odpověděl – je to takový protiklad, snaha dělat něco jiného, než co je hluboce zakořeněno v tradici české přísnosti. Ale ty stavby se tam dostaly taky proto, že se o nich z hlediska přísnosti debatovalo, že kritici těch staveb používali podvědomě – myslím si, že hlavně podvědomě – kritéria české přísnosti. Zvlášť názorně se to projevilo v debatách kolem Tančícího domu a v kritikách, které napsali Zdeněk Jiran a Michal Kohout.Michal Kohout se také pokoušel charakterizovat nedávnou architektonickou scénu. Stavby, které vybral do ročenky Prostoru 2001 – 2002, rozdělil do několika kategorií a za dominující proud české architektury označil „neofunkcionalismus“ a „crisp modernu“.Obávám se, že Michal Kohout to s tím škatulkováním trošku přehnal. Připadá mi to i trošku komické, protože ze škatulkování se obvykle obviňují historici nebo teoretici architektury. Michal Kohout je v tomto směru překonal. Na druhou stranu je mi na tom sympatické, že jeho škatulkovací tabulka vtahuje do hry čtenáře, kteří pak můžou sami přemýšlet, do jaké přihrádky tu kterou stavbu zařadit. Jeví se mi to jako dobrý didaktický nástroj a vůbec to nezavrhuji. Pokud ale jde o názor, že v české architektuře převažuje neofunkcionalismus, tak s tím nesouhlasím. Převažuje možná právě ten etický postoj, který se kdysi velmi hluboce propojil s funkcionalismem, ale že by přežívaly funkcionalistické formy a že by se nějak ve velké míře citovaly a dál používaly, tak o tom rozhodně nejsem přesvědčen. Ne, že by tento proud neexistoval, jde však o marginální záležitost. Je to tak trochu problém západních kritiků architektury, kteří k nám přijedou. Dnes už něco vědí o meziválečném období u nás a očekávají, že současná česká architektura bude v této tradici pokračovat, a s tímto očekáváním i hodnotí současnou českou architekturu. A vidí tam toho funkcionalismu víc, než ho doopravdy je.Dovolím si tvrdit, že se vám v sousloví „česká přísnost “ podařilo zavést velmi životaschopný termín, ke kterému se jistě bude vyjadřovat velká část architektů i teoretiků a který přejde do slovní zásoby i širší neodborné veřejnosti. Přiléhavě charakterizuje uplynulých patnáct let a řetězí je do velkého příběhu, který začíná Kotěrou a končí v roce 2002 v Novém Městě na Moravě. Hm, velké vyprávění. Já bych položil větší důraz na to, že ona přísnost nemusí znamenat jenom pozitivní věc. Je to koncept, který má i podvratné stránky, nemusí podněcovat jenom k tomu dobrému, ale i ke špatnému. Možná že česká architektura je pod vlivem konceptu přísnosti až příliš střízlivá a možná trošku i nezajímavá pro zahraniční publikumDo jaké míry se tedy může za českou přísností skrývat jakási xenofobie a neochota být originální? Vy jste se snažil představit stavby, které obsahují, jak to říká Alena Šrámková, i riziko tvorby. Ale není kolem těchto staveb ještě spousta dalších, které se pouze obrní jakousi očekávanou českou přísností, aby zakryly neschopnost svých tvůrců? Slovo xenofobie je asi trochu přehnané. Nedůvěra k samostatnému, svéráznému myšlení však u nás jistě existuje. To cítil Ladislav Žák už ve 40. letech, když tvrdil, že v českém prostředí je hluboce zakořeněna nechuť k originalitě: nesmíte být originální, a když jste, tak si to odnesete. Pozitivní stránka přísnosti ale může spočívat i v tom, že si její hlavní znaky dokážou osvojit i průměrní architekti a že toho pak můžou málo zkazit. Nějak tak už ve 30. letech fungoval funkcionalistický styl v produkci průměrných stavitelů.Do jaké míry je teorie pouze reflexí už dokonalých architektonických počinů a do jaké míry je schopna ovlivňovat a inspirovat další směřování architektury? To nevíme. O významu teoretických konceptů pro praktickou tvorbu lze dlouho debatovat a nikdy si nemůžeme být jisti, zdali pro ni opravdu mají nějaký skutečný význam. Když si vzpomeneme, dejme tomu, na české kubisty, tak zjistíme, že pro ně mělo teoretické myšlení obrovskou váhu, že pro ně bylo skoro stejně důležité jako sama architektura. Jsou ale také období, kdy teorie tak velký význam neměla. Taky je rozdíl mezi názory teoretika a teoretizujícího architekta. Když je to významný architekt, tak jeho názory opravdu mohou mít velký vliv. Vzpomeňte si na Sempera, Le Corbusiera nebo Kahna.Ve své nové knize často citujete kolegy kritiky. Když jste vybíral jejich úryvky, chtěl jste jejich slovy doložit Vaši formující se představu o tom, co se odehrálo v uplynulých patnácti letech? Zčásti ano, ale hlavní motiv to nebyl. Spíš jsem chtěl ukázat, že u nás vůbec nějaká kritická debata existuje. Já vím, že mi to někteří čtenáři vytýkají, že se vlastně za druhé kritiky schovávám, že sám neřeknu, co si myslím. Já to říkám celou knihou. Za každou cenu ze sebe vymačkávat názor na tu či onu stavbu, to by toho po mně čtenáři chtěli moc.Je kritika předpokladem vzniku teorie?Určitě to spolu nějak souvisí, to ano, mám ale strach ze slova „teorie“, protože si myslím, že u nás žádná teorie neexistuje. Domnívám se, že skutečná teorie architektury se pěstuje jenom na Západě, a to ještě na několika málo amerických univerzitách. Navíc existuje víc druhů kritiky. Někteří kritici chtějí mít pevný základ v teorii nebo si kvůli tomu nějakou teorii vytvářejí. Existují ale i jiné druhy kritiky, které se v mnohem větší míře zaklá- dají na empirii nebo na intuici. Z toho důvodu je velmi obtížné se jednoznačně vyslovit, jak závisí kritika na teorii nebo zdali jedno může plodit druhé.Obrana české architekturyKdyž jste s Dagmar Vernerovou představovali vaši knihu, oba jste podotkli, že jedním z motivů jejího vydání byla obrana české architektury. Je česká architektura v ohrožení? Pokusím se to vysvětlit: Dagmar Vernerová měla původně v úmyslu vydat knihu o české architektuře pouze v angličtině. Jeden z jejích motivů spočíval v tom, že, jak se zdá, zahraniční investoři si pro svoje aktivity v České republice přivážejí vlastní architekty, neboť českým architektům nevěří a nevěří jim kromě jiného z toho důvodu, že je vůbec neznají. Chtěli jsme mimo jiné zapracovat na jakési osvětě, seznámit zahraniční čtenáře s důležitými jmény české architektury.Není náhodou za ignorováním českých architektů zahraničními investory to, že čeští autoři nejsou schopni uspokojit zahraniční klienty, protože jejich architektonické niveau je na odlišné úrovni? Ostatně sám na příkladu jedné z prvních staveb ADNS uvádíte, že investoři byli rozladěni z výsledku práce architektů, protože si představovali, že dostanou „více architektury“. To je jeden z velmi zajímavých incidentů z počátku celého tohoto období. Volání po větší míře architektury jsem slyšel ještě vícekrát. Před chvílí jsem sice tvrdil, že u nás neofunkcionalistická linie není bůhvíjak silná, ale pamatuji si, že začátkem 90. let se do neofunkcionalismu pustilo více ateliérů, třebaže jen na chvíli, a vybavuji si rozpaky zahraničních investorů: „my tyhle továrny na čokoládu nechceme“ – funkcionalismus jim kupodivu evokoval čokoládovny.Na druhou stranu přece jen určitou satisfakci mohla zažít česká architektonická veřejnost při vydání Atlasu světové architektury vydavatelstvím Phaidon. V porovnání s ostatními zeměmi v regionu jsme co do počtu zařazených staveb nevycházeli z této bilance špatně. Můžeme to považovat za úspěch a důležitý vklad do propagace české architektury ve světě?To určitě ano, ale jedna vlaštovka jaro nedělá. Přiznejme si, že ohlas současné české architektury je ve světě velmi slabý, a phaidonský atlas představuje velkou výjimku z tohoto neblahého pravidla. Moc by mě zajímalo, kdo českou kolekci vybíral. Zkoušel jsem na to přijít, ale nepodařilo se mně nikoho určitého vystopovat.Kdo by tedy měl převzít iniciativu při zvyšování povědomí o české architektuře? Měl by to být stát?Podle mého soudu to v zájmu státu je. Na rozdíl od ostatních okolních zemí nemáme žádné centrum architektury, nemáme žádné muzeum architektury. V ostatních zemích vědí, proč se o propagaci tohoto nanejvýš důležitého segmentu kultury starají. Je velká chyba si myslet, že česká architektura se prosadí ve vědomí veřejnosti sama, bez doprovodného servisu vydávaných knih, časopisů, kvalitně připravených výstav. Na to všechno je potřeba najít peníze a je naivní si myslet, že to půjde nějak samo.A bylo by pro koho vystavovat? Zvýšil se za těch uplynulých patnáct let zájem veřejnosti o architekturu?O současnou architekturu se lidé zajímají rozhodně víc, než tomu bylo před rokem 1989. Tehdy si každý pod pojmem architektura představil leda tak panelové sídliště, a to nebyl zrovna ten nejlepší podnět. Mezi lidmi se o architektuře mluví, a to je dobře. Co mě znepokojuje, je nezájem politických špiček, které by měly například zajistit to, aby fungovalo ono centrum architektury, nebo aby si český stát začal architekturu objednávat. Co zatím vzniklo, je pár knihoven a pár státních archivů a to je tak všechno. Český stát se architekturou nereprezentujeVlivové linie české architekturyJe v současné české architektuře vystopovatelná i jiná tendence, které by měla stejně tak vyzrálé kulturní pozadí jako „česká přísnost“? Stylový rejstřík je určitě rozvrstvenější i uvnitř pomyslné české přísnosti. Můžeme v ní rozeznat trochu neofunkcionalismu, vedle toho i minimalismus reagující na švýcarskou architekturu – taková ta minimalisticko-materiálová linie;objevují se i pokusy o moderní regionalismus, ale těch je hodně málo. Charakterizovat ale jinou tendenci, která by vedle přísnosti dovedla být zobecňujícím rámcem pro stylově různorodé projevy, zatím nedovedu.Termín „česká přísnost “ by mohl napovídat, , že půjde o velmi racionální projevy architektury. Dovolím si ale odhadnout, že vy sám vysoko hodnotíte stavby provedené v „úsporném režimu “, kterým nechybí nějaký tajuplný prvek. Něco jako spirituální dimenzi by podle mě měly obsahovat i ty nejjednodušší stavby. A silná stránka minimalismu spočívala v tom, že něčeho takového dovedl dosáhnout. Doufám ale, že se o mně nedá říct, že bych ho nějak brutálně upřednostňoval. Nepokládám totiž za správné upnout se při přemýšlení o architektuře na nějaké směry nebo styly. Snažím se spíš dát důvěru konkrétním architektům. Pokud mě někdo obviňuje z toho, že některé architekty preferuji před ostatními, tak bude mít pravdu, ale už nebude mít pravdu, pokud bude tvrdit, že preferuji nějaký styl.Ve vaší knize je možno mezi řádky vyčíst, že vytváříte jakési vlivové linie, ve kterých se propojují určité skupiny lidí. Jednu z linií zosobňuje Alena Šrámková, druhou Emil Přikryl. Od nich vedou další linie k Pleskotovi, Lábusovi... a další z nich vytvářejí Brňáci kolem Obecního domu, kteří se výrazně podepsali na podobě posledních patnácti let. Takto by se postupně sešli architekti, kterým fandím víc než těm dalším. Kdo mě z toho obviní, tak bude mít pravdu. A zda mám před sebou nějaká schémata vývojových linií? No, zčásti ano. Pokud jde o Alenu Šrámkovou, tak je známo, že v jejím ateliéru pracovalo několik architektů, kteří v posledních patnácti letech sehráli důležitou úlohu. Ať už si vzpomeneme na Ladislava Lábuse, který u ní byl hodně dlouho, nebo také na Michala Kohouta a Zdeňka Jirana, kteří s ní také krátce spolupracovali. Dokonce i Josef Pleskot se stal spoluautorem jednoho jejího významného soutěžního projektu. Leckdo čekal, že se po revoluci něco podobného, podobná „linie“, vyhraní i v Liberci, s jeho velkými tradicemi Sialu a Školky Sial. Tahle naděje se ale moc nenaplnila, přestože vliv Sialu zůstává prostřednictvím Emila Přikryla nebo Martina Rajniše samozřejmě obrovský. U Aleny Šrámkové mluvíte o tom, že jejím zájmem je nabízet architekturu, možná by se dalo i říct vnucovat klientům architekturu, která vychovává. Skrývá se v tom určitá modernistická redukce od původního organizovat k jemnějšímu vychovávat. Neocitá se tímto Alena Šrámková v roli učitele bez žáků? Nemyslím studenty architektury, ale uživatele architektury, kteří o žádné takové výchovné lekce nemají zájem. Dívat se na architekturu jako na nástroj výchovy je velmi diskutabilní stanovisko. Oba cítíme, že v tom vězí velké nebezpečí a že se nemají prostřednictvím architektury násilně vnucovat nějaké estetické hodnoty. Na druhou stranu je na Aleně Šrámkové úžasné, že si uvědomuje všechny problémy svého postoje. V každém případě je na ní obdivuhodné to, že se nebojí říkat věci, které jí můžou uškodit. Otevřenost, s jakou je schopna mluvit o problémech, je ojedinělá. To umí málokdo. Možná to kromě ní neumí nikdo. Ona je obdivuhodná, ona je ten největší mozek.Vzpomínám si na jeden váš výrok, podle něhož se to podstatné, co se stalo v architektuře po roce 1989, odehrálo v první polovině 90. let a všechno další už nemělo takový význam nebo jen rozemílalo to, co už vzniklo. Platí tento výrok i nyní? To byla moje reakce na ročenku Prostoru, kterou editoval Petr Pelčák. Zdálo se mně, že ve svém textu situaci české architektury kolem roku 2000 až moc vychvaluje. Myslím si, že ta situace tak radostná nebyla, a jsem přesvědčen o tom, že to, co se děje dejme tomu v posledních osmi letech, je do určité míry jenom rozmělňováním toho, co se podařilo několika výjimečným osobnostem dosáhnout už v tom prvním pětiletí po revoluci.Ptám se kvůli tomu, že za důležité milníky novodobé české architektury považujete Přikrylovu Galerii Benedikta Rejta a Pleskotův průkop Jelením příkopem... Ne za milníky, ale za výjimečné stavby, to ano.A neposunuje tedy Pleskotův výkon těžiště toho podstatného směrem k dnešku? Otázka může také znít, zda je možno v tvorbě Josefa Pleskota vypozorovat nějaký posun. Rozhodně budu tvrdit, že patří k těm nejlepším, k těm nejpřednějším, ale v současné době teprve stojí před několika velkými stavbami a budeme si muset počkat, jestli na nich ten posun opravdu nastane.Jste přesvědčený, že architekt je nejvyzrálejší v padesáti a více letech? To je názor Otto Wagnera a určitě na tom něco bude. Uvažte také, že i Louis Kahn se stal velkým architektem až po padesátce. Neznamená to ale, že by mladý architekt nemohl navrhnout něco vynikajícího. Z toho důvodu jsem velmi zvědavý na generaci, která se začala vynořovat kolem roku 2000. Je patrné, že se v ní najdou velké talenty, ale holt toho mají za sebou velmi málo, tak si musíme ještě počkat.Dá se z toho něco málo prognostikovat? Mladší generace nebo ta nejmladší, kterou už v té knize, přiznám se, moc nesleduji, se přece jenom snaží odlišit od práce svých učitelů. Například za prací Davida Krause stojí výrazná snaha jít jiným směrem než tím přísným.Má česká architektonická scéna sklon čerpat sama ze sebe, nebo spíš převládá nálada vyrovnávat se s nejpalčivějšími projevy evropské nebo světové architektury? Taková nálada tady určitě je. Výrazným podnětem k tomu, abychom se vážně zamýšleli, zdali ta naše cesta není až moc přísná a jednosměrná, se stalo například poslední benátské bienále, kde jednoznačně převažovaly bublinovité nebo neodekonstruktivistické projekty. U některých architektů a publicistů vypukla panika, že celá česká architektura je zastaralá a že nám zase ujel vlak. Já bych vyzval ke střízlivějším úvahám, protože si myslím, že to, co dělá například Alena Šrámková, je vysoce originální, a mrzí mě, že její soutěžní projekt na pražskou fakultu architektury byl tak nešťastně vtažen do diskuse o potřebnosti bublinovité nebo neodekonstruktivistické architektury. Neměli bychom házet přes palubu to, co je u nás opravdu originální.Střední EvropaDokážete srovnat dění a tendence v České republice s tím, co se děje v okolních zemích bývalého východního bloku – Slovensku, Polsku, Maďarsku? Na to se dá odpovědět jedině tak, že o situaci ve jmenovaných zemích toho moc nevíme. Vyčítám si to, protože bychom se měli starat více o dění u našich sousedů. Něco snad víme o slovenské scéně, ale už jen velmi málo o polské a maďarské. Je to dané i tím, že v Polsku i Maďarsku se tradice myšlení o architektuře hodně liší od té české. V Polsku se například zamilovali do postmodernismu, protože zde z kulturně-politických důvodů existovala nechuť k funkcionalistické architektuře. Funkcionalismus se tam vnímal jako diktát socialismu, na moderní architekturu se Poláci zkrátka dívají jako na socialistický výmysl. U nás jsme si naproti tomu spojovali funkcionalismus s Masarykovou demokratickou republikou. V Maďarsku z podobných důvodů dominovala Makovczova organická architektura, opět jako nástroj odporu k socialismu. Ale neměli bychom se s těmito zeměmi porovnávat podle počtu staveb představených v phaidonském atlasu, to by mohlo být velmi ošidné.Ve své knize vedete na toto téma tichou polemiku s Petrem Pelčákem a dalšími z Obecního domu, kteří střední Evropu berou jako intelektuální konstrukt. V textech k jejich stavbám je popichujete tím, že do nich vkládáte jména, která jsou odkazem na bývalou habsburskou monarchii a která tvoří duchovní náplň diskusí o střední Evropě. Myslíte si, že kulturní dědictví společné habsburské monarchie, které je stále přítomno ve zbytcích zděděné hmotné kultury, má silný náboj a mluvit o střední Evropě má smysl, nebo se potřebné souvislosti hledají velmi těžce? To bude hlubší problém. Pokud Jan Tabor nebo Petr Pelčák mluví o tom, že střední Evropa je výmysl amerických univerzitních intelektuálů, tak na tom něco pravdy bude, protože zájem o historický průzkum střední Evropy projevují hlavně Američani. Očekával bych, že podobné zaujetí projeví i Rakušané. Ve smyslu bývalé habsburské monarchie Vídeň přece jen tvoří určité přirozené kulturní centrum střední Evropy. Když ji zkoušíte nějak vymezit, skončíte asi u bývalé monarchie. Čekal jsem, že se Vídeň po roce 1989 ujme role kulturního lídra středoevropského regionu. Poté, co padly hranice sovětského bloku, ale Vídeňáci bohužel zůstali dost pasivní a spíš jen peskují svoje sousedy, že nejsou tak dobří jako oni. V tom, že se Vídeň své role neujala, asi spočívá i jeden z důvodů velké nejistoty ve věci existence střední Evropy. Pro mě je to velké zklamání. Ale nechci nikomu křivdit. Mezi rakouskými historiky architektury znám i takové, kteří se o dění u sousedů hluboce zajímají.Když se v roce 1998 konala ve Zlíně konference Středoevropská architektura, našlo se víc pojítek než rozdílných vlastností? Ta konference si kladla za cíl pátrat po něčem takovém jako středoevropská identita a také po nějakých regionálních, specificky středoevropských projevech v současné architektuře tohoto území. Výsledky byly rozpačité, protože se ukázalo, že nic tak výrazně středoevropského, anebo i třeba výrazně českého nebo moravského, se v architektuře nevyhraňuje. V našem prostředí jsou snahy o regionalistickou architekturu velmi slabé. To je trochu škoda, ale nutit do toho někoho, to by byl taky nesmysl.Souvisí to nějak se zbytnělým civilizačním momentem, který uvízl v Češích? České země prošly obrovskou modernizací už v 19. století a i z toho důvodu zde už neexistují nějaké folklorní kořeny – pokud spojujeme regionalismus s folklorem. Já si ale myslím, že se regionalismus s folklorem moc spojovat nemá, skutečná regionalistická architektura spočívá v něčem jiném než ve vzývání lidové architektury a lidového umění. Má se týkat především krajiny, přírodních podmínek, a až v další řadě nějakých místních stavebních tradic.Regulace a živost architekturyNesklouzává kontextualismus někdy spíše k cizopasení na energii, která je už do nějakého prostředí vsazena? To trochu souvisí i s regionalismem, protože regionalistická stavba má samozřejmě nějak reagovat na kontext, cizopasit na něm, jak říkáte. Kontextuální architektura a debaty o kontextu dnes už nejsou moc v módě. Cítíte to ze současné architektonické debaty hlavně na Západě. Já mám ale dojem, že za despektem ke kontextu stojí přesun zájmu architektů z centrálních oblastí měst k okrajovým zónám. Tento fakt mně připadá nanejvýš aktuální pro celou světovou architekturu. Mluvit o kontextu v případě příměstských oblastí, okolí dálnic, nákupních center a tak podobně, to vyznívá jako nesmysl, protože tam neexistují prostory, kterým se říká místa. Francouzský antropolog Marc Augé definuje tato místa jako oblasti, s kterými se ztotožňujeme nějakou smysluplnou činností, a v příměstských zónách se taková místa nevytvářejí. A kde nejsou místa, tam není ani kontext a nemá tam smysl vytvářet kontextuální architekturu.Jak se na této situaci podepsal zánik útvaru hlavního architekta? U nás chybí plánování. A já věřím, že by ve městech, hlavně v historických zónách, měla fungovat přísnější regulace. Čeho by se měla tato přísná regulace týkat? Především dodržování uličních čar a výšek domů.A také funkcí? Třeba i funkcí, protože když vyplníte celé historické město McDonaldy, tak to asi není úplně v po- řádku. Mně jde ale především o uliční čáru a výšku. Podobně to říká Roman Koucký, který na jednu stranu odmítá památkovou péči, ale regulace by podle něho měla být přísnější. Co zde ale chybí především, jsou vize, dlouhodobější výhled, co se bude s tou či onou čtvrtí dít během deseti a více let. Tím se nikdo nezabývá a já tuším, že není ani politický zájem, aby se tím někdo zabýval. Předpokládáte, že je možno nalézt míru mezi spontánním investorským zájmem a regulovanou aktivitou? Když přísně regulujete, tak tím neomezujete svobodu. Tím určujete pouze mantinely. Co se děje uvnitř těch mantinelů, tak to ať zůstane na investorovi nebo architektovi. Regulace není omezování svobody, to je naopak stanovení pravidel dopředu. Z osobní zkušenosti vím, že po regulacích dnes začínají volat hlavně investoři. Podobná pravidla jim chybí, protože vlastně nevědí, jak investovat peníze.Neplní roli přísného dohledu v současné době právě památkáři? Mnohdy až rigidnost tohoto dohledu je navíc provázena vzájemnou neochotou k diskusi mezi památkáři a architekty. Pokud k ní občas dojde, tak se odehraje ve velmi dramatické atmosféře. Jsou to spíše přestřelky, protože žádná ze stran nechce ustoupit ze svých pozic, což i trošku chápu. Problém ale stále spočívá v nedostatku plánování, v absenci snahy regulovat město. Tato úloha se přesunula na památkáře, kteří v dnešní situaci plní roli hlavního architekta. Je to role, kterou neumějí a ani nemohou plnit, a v tom podle mě spočívá hlavní důvod ostrých sporů mezi památkáři a architekty. Vedle toho ovšem existují i jiné příčiny, například ta, že mezi památkáři je velmi málo lidí, kteří aspoň trošku rozumí současné architektuře a tuší, co od ní můžou čekat. Naopak zase mezi architekty není moc velká míra pochopení pro problémy památkářské práce. Jak to nakonec dopadne, nevím.V současné době je velkým úkolem památkové péče rekonstrukce vily Tugendhat v Brně. Vy jste zasedal v komisi, která měla připravit výběr autora projektu rekonstrukce. Jaké byly důvody Vaší následné rezignace? Rezignovali jsme s panem profesorem Zatloukalem, protože jsme nabyli pocitu, že město nepřijatelným způsobem bagatelizuje problém rekonstrukce vily a přistupuje k ní jako k normální rutinní zakázce, jako je třeba oprava chodníku. Navíc jsme nabyli dojmu, že nemáme vůbec žádnou kontrolu nad průběhem příprav, protože někteří představitelé města se chovali arogantně a okatě nám dávali najevo, že je náš názor nezajímá. Myslím si, že náš čin, ta rezignace, nakonec docela zabral a že příprava rekonstrukce chvíli běžela správným směrem. Podařilo se sestavit dobrou výběrovou komisi a vypsat rozumné podmínky. Nakonec se to ale zase zašmodrchalo, tentokrát z důvodů, do nichž už tolik nevidím.Zůstávají stále na vině představitelé města? Myslím si, že v této chvíli přešel pomyslný černý Petr do rukou architektů. Předpokládejme, že se nakonec celá situace uklidní a s nutnou rekonstrukcí se konečně začne. Nehrozí při rekonstrukci něco takového jako idealizace podoby vily Tugendhat? Určitě hrozí a při takovýchto rekonstrukcích se to i děje. Bude na architektech stejně jako na památkářích, aby se míra idealizace nepřehnala.Helena Špánková v minulém čísle Ery 21 popisovala rekonstrukci Le Corbusierovy kolonie Fruges v Pessacu. Pro obyvatele byl Corbusierův záměr těžko přijatelný a kolonie byla záhy po svém vzniku přestavěna podle potřeb uživatelů. Corbusier s tímto dílem sice neslavil žádný úspěch, ale v poslední době je celá čtvrt pietně rekonstruována. Když se Le Corbusier o spontánní přestavbě své čtvrti dozvěděl, nerozčílil se, nýbrž uznal, že život má vždycky pravdu. Po mnoha letech se ale ukázalo, že jeho projekt Pessacu měl vyšší hodnotu, než všichni tušili, a začal se postupně rekonstruovat. Rekonstrukčních podniků tohoto druhu se v posledních patnácti dvaceti letech odehrálo hodně, myslím například na obnovu vídeňské kolonie Werkbundu nebo ne sídliště Kiefhoek v Rotterdamu od architekta Ouda. U nás ten vývoj jde bohužel úplně opačným směrem.Viděl jste rekonstrukci bývalého domu ČKD od Aleny Šrámkové? Viděl a myslím si, že je to velmi dobrá rekonstrukce. U málokterého tvůrčího architekta narazíte na to, že by nákladnou rekonstrukcí nezničil svou vlastní stavbu. Vzpomeňme si na Jiřího Suchomela a jeho rekonstrukci pojišťovny v Liberci. Z toho vyšel taky vynikající dům, ale úplně jiný, než byl ten původní.Neodolám, abych vás ještě nepožádal o komentář některých brněnských reálií spojených tentokrát s plánovaným přesunem brněnského nádraží. Přestože je rozhodnutí o přesunu nádraží pro Brno klíčovou otázkou, nemůžu se ubránit pocitu, že ze strany brněnských architektů panuje jen malá ochota o tomto problému diskutovat. V čem může být příčina tohoto nezájmu? Je pochopitelné, že místní architekti si slibují od přesunu nádraží velký stavební rozvoj a nové zakázky, a byli by tedy sami proto sobě, kdyby se proti přesunu stavěli. Bohužel. Pak je zde určitě strach, aby se nedostali do rozporu s brněnským magistrátem, který na přesun tlačí. Já jsem naopak naprosto proti tomuhle záměru, a to i z toho důvodu, že jsem si zvykl jezdit vlakem, a pozice brněnského nádraží je už dnes skoro jedinečná. Vždyť přijíždíte rovnou do centra města. Tak ideálně umístěné nádraží vidíte už málokde jinde v Evropě. Myslím si taky, že velkou vinu na průběhu událostí nese nepochopitelně laxní postoj Českých drah. Jako by jim vůbec nezáleželo na tom, zda lidé vlaky používají. To pak má za následek všeobecnou pauperizaci vlakové dopravy. Málokdo z vlivných lidí se dnes už na vlaky dívá jako na důležité dopravní médium. Věřím tomu, že z politiků, kteří o přesunu rozhodli, nikdo vlakem nejezdí.Přesto, nemělo by být profesní ctí se této diskuse zúčastnit? O tom, že záměr města přesunout nádraží je přinejmenším napadnutelný, svědčí například soutěžní návrh na podobu nového nádraží od Ericka van Egeraata, který naznal, že soutěžní podmínky jsou špatné, a nádraží přisunul k městu. Laxní přístup architektů v této věci na ně nevrhá nejlepší světlo.Mají být architekti v tomhle ohledu na sebe přísní? Mají být přísnější. To se vyplatí.Vy sám jste přísný kritik? Někdy bych byl rád takový. Když jsem třeba psal tu knihu o přísnosti, tak jsem si přímo uložil být co nejpřísnější. Zdá se mi ale, že nakonec z ní vyznívá, že to s těmi českými architekty myslím dobře.Děkuji za rozhovor. psáno pro časopis ERA 21 2|05Jan Patočka v úvodu k překladu Hegelovy dvoudílné Estetiky (Praha, 1966), kterou mi | kdysi kdosi ukradl a kterou jsem po letech opět sehnal v jednom pražském antikv ariátě za pouhých 600 Kč, napsal, že Hegelův systém výtvarných umění má „osudný význam“. „Osudný“ je především pro architekturu, která je v knize hodnocena nejslaběji, a také pro poezii, která je v systému vyzdvižena nejvýše jako přechodník k náboženskému zjevení.