Cena Bohuslava Fuchse: vítězný projekt | Vinařství Dolní Kounice

VINAŘSTVÍ DOLNÍ KOUNICE

Pět smyslů v architektuře

"Projektovat znamená shromažďovat informace o daném místě, jak říkal sám Leonardo da Vinci, „je to duševní proces“. Když například na nějakém místě najdeme dva kameny – jeden vedle druhého, neznamená to, že bychom měli postavit budovu z kamene, ale že musíme jednoduše pochopit, jaká je skutečná energie daného místa"                                                                                                                                          Eduardo Souto de Moura / Rozhovory se studenty

Existuje snad nespočet krajin. Od těch, co byly člověkem natolik přeměněny, že připomínají měsíční krajinu, až po divoké přírodní scenérie dosud ještě nedotčené člověkem. I když lidé některé milují více, některé méně, každá z nich má své neobyčejné kouzlo, každá má svého genia loci.

Neexistují samozřejmě jenom krajiny, kde je příroda divoká, lidskou činností nezasažená, nebo naopak krajiny, které jsou lidským pokolením pouze devastovány. Jsou i místa, kde dochází k souladu mezi naší činností a přírodou. Snad si troufnu dokonce říct, že jsou i místa, kde s přispěním člověka a souhlasu přírody vzniká specifická krajina, jenž by sama matka příroda nezrodila, mám na mysli krajinu kulturní.

Dle mého názoru nestává se krajina kulturní tehdy, vládne-li na ní ruka člověka. Ale stává se jí tehdy, hospodaří-li na ni lidé, jenž s danou krajinou musí žít v souladu a jsou si vědomi toho, že co příroda dává jim, oni jí musí vracet zpět a pečovat oni. Jsou to lidé, jenž po většinou hospodaří v dané krajině a již po několik generací jsou životy jejich rodin pěvně spjaty s daným místem. Právě tito lidé moc dobře vědí, že krajina tu není pouze pro ně, ale je potřeba ji chránit a pečovat o ni, aby zde byla i pro jejich syny, dcery, vnuky, pravnuky a další generace potomků. Právě oni mají silné vazby k místu, oni dávají svému okolí další přidanou hodnotu. A je jedno jedná-li se o lid bohatý či chudý. Oni dobře ví, že pouze péče a žití v souladu s místem, dokáže krajinu neždímat a zachovat ji tak dále plnou energie.

Právě vinaři moc dobře ví, jak důležitá je péče o jejich krajinu. I oni vytváří z keřů révy vinné kouzelné obrazce a scenérie. Vinice pak nelahodí pouze našemu oku, ale též po zpracování dokážou okouzlit smysly chuťové a čichové.

Jako architekt, když vstupuji do této krajiny, si musím uvědomit, v jaké harmonii zde dokážou lidé žít s krajinou, jenž nese stopy jejich úsilí a práce předávané z generace na generaci. Jak říká Moura, musím najít skutečnou energii daného místa a tuto energii nesmím narušit.

In vino veritas

Ve víně je pravda....

Z vína se zpívá, z piva tloustne, z kořalky blbne...

Kdo chce slopat, musí kopat...

Sklep dělá víno ...

Víno a ženy z mnohých lidí blázny činí …

Ve víně je pravda, poví se to snadně, kde však chceš ji hledat? Hledej ji až na dně!

Vinohradu netřeba modlitby, ale motyky …

Kdo nemiluje ženy, víno, zpěv, zůstane bláznem nadosmrti...

Vinohrad dobře rodí, když do něho hospodář často chodí …

Nespočet citátů, přísloví a pořekadel, nemluvě o počtu lidových písní, existuje o tomto nápoji. Je z nich zřejmé, že nápoj dokáže přinést nejen radost, ale také i starost. Starost zejména při péči o surovinu, z níž se vyrábí, tedy o hrozny rostoucí ve vinohradu.

Rozebírat krásu tohoto nápoje bychom zde mohli snad nekonečně dlouho, ale mám se zabývat krásou vinařství, nejen krásou oku lahodící, ale také krásou atmosféry, krásou chuti a dalších mnohých krás, které ve vinařství můžu nalézt.

Co pro mě vlastně znamená pojem vinařství? Jsou to budovy, sklepy? Hektary vinic? Osoby pracující kolem vína? Nebo to vše dohromady?

Pojem „vinařství“ pro mě většinou znamenal „továrnu na víno“, něco pro mě velkého a těžko uchopitelného, něco bez bližšího vztahu k vínu. Měl jsem rád a také většinou navštěvoval malé vinaře a jejich sklípky. Důvodem bylo, že od nich bylo k vínu tak nějak blíž. Viděl jsem v jejich osobách ty dny strávené na vinici, lásku věnovanou vínu a radost, kterou jim výsledek přináší.

Dnes nacházím rodinná vinařství, kde se snoubí láska k vínu předávaná po generace s odborností a kvalitou velkých vinařství. I možná pro to jsou dnes tolik vína z oněch vinařství žádaná.

Jak ale navrhnout vinařství tohoto typu? Pro mě zcela zřejmě nesmí ztratit kouzlo toho malého vinaře. Toho, že smíte nahlédnout do výroby, být vlastně účastni toho procesu. Srdcem takového vinařství byl pro mě vždy sklep. Ovšem ne ten, kde si sednete a slopete, ale ten kde zraje víno, kde vinař koštýřem natahuje přímo ze sudů a vypráví o tratích viničních a tom, jaký byl který rok a co dané období vínu přineslo, nebo o co jej ochudilo. I najednou se pak stane, že vinař kvituje váš zájem o jeho víno a tehdy zabrouzdáte i do tajných zásob archivu.

To je jedna strana vinařství, ale v dnešní době i vinař, z něčeho živ býti musí. A pak tedy musí víno dobře prodávat a prezentovat. K čemuž má vinařství též sloužit.

Vinařství tedy v sobě musí spojit skromnost a lásku k vínu s ambicemi a moderním pojetí vinařství. A bude velmi obtížné nalézt konsenzus pro oba přístupy a tyto protiklady spojit.

Samotné místo stojí pro mě na hraně protikladů obdobně jako náplň očekávaného vinařství. Tentokrát na hraně krajů, na jedné straně končí „Vysočina“ se svým zvlněným terénem, na druhé začíná nížinná oblast jižní Moravy, plná vinohradů, jíž dominují vrchy „Pálavských kopců“. Celou scenérii umocňuje meandr řeky Jihlavy. Řeky, jenž protéká velkou částí Vysočiny a právě v tomto místě vtéká do „jihomoravského moře“. Jsou tedy pro mě též velmi důležité pohledy do obou krajin. Jako bych na této hraně cítil, že právě zde dochází z morfologického hlediska ke zlomu mezi hercynským a alpinským vrásněním.

Cítím, že vinařství bude na „hraně“ - na hraně krajů a krajin – na hraně starého a nového ...

Autor: Bc. Radek PasternýVedoucí práce: prof. Ing. arch. Ivan Koleček