Cena Bohuslava Fuchse: vítězný projekt | Most přes Dyji

Místo

Procházím krajinou jižní Moravy. Stopy původních obyvatel se postupně smývají, ale i přesto je lze stále číst a interpretovat. Kdysi bohatá zemědělská oblast, ve které spolu žili Češi a Němci, působí na některých místech výrazně neutěšeně. Vazby jsou zpřetrhány a jen postupně se lepí dohromady. V některých místech fenomén přírody vítězí nad lidskými stopami.

Pokud se ovšem podíváme pozorněji, zjišťujeme, že situace není zdaleka tak pochmurná, jak se může na první pohled zdát. Mezi vesnicemi vidím nově vysazené aleje, mezi lány obilí a vinohrady se pohybují lidé, jejichž cílem je uniknout civilizaci. Na místech, kde by to nečekali, potkávají historická torza spojená s již dávno zapomenutými příběhy.

Odpoutávám se od skupinky lidí a v rozpáleném letním dni se za doprovodu zvuku cvrčků přibližuji k pásu stromů. Cesta se začíná svažovat. Postupně začínám rozlišovat melancholický zvuk líně se převalující vody v korytě Dyje.

Stojím na místě strženého mostu. Jeho přítomnost připomínají pouze staré náspy. Jediná možnost, jak se dostat na druhý břeh, je přebrodit. Brod je hojně využívaný. Na protějším břehu vidím skupinu lidí, kteří se chystají dostat ke mně. Kousek za brodem vidím ostrov, tajuplně nedosažitelný, vysněný ve fantazii každého dítěte.

Most

Podle Heideggera most shromažďuje „zemi jako krajinu kolem řeky“, je „připravený na počasí nebes a jeho vrtkavou povahu“, a poskytuje „smrtelníkům jejich cestu“, aby „mohli přecházet z jednoho břehu na druhý“. Nakonec přivádí most smrtelníky před „požehnání božského“ (Heidegger 2000, 154-155). Takovýmto způsobem shromažďuje most zemi a nebe, božské a smrtelné. Shromažďováním čtveřiny pak charakterizuje dynamiku mostu.

Most shromažďování uskutečňuje, i když s takovou lehkostí, že je skoro nemožné pocítit jeho klenutí a vzepětí, a člověk dokonce zapomíná na samotnou existenci mostu a řeky. „I tam, kde most řeku překrývá, ukrývá její proud před nebem tím způsobem, že ho na okamžik přijímá do brány oblouku a vzápětí ho opět propouští“ (Heidegger 2000, 154).

Most je neustále v pohybu, který se vyznačuje přijímáním a propouštěním. Aby se mohl most klenout, musí mít silné opěrné pilíře. Jinak by se zhroutil a nic již neunesl. Tato zdánlivá lehkost mostu vychází ze síly jeho opěrných pilířů. Čili most se s lehkostí a silou klene nad řekou, stejně jako se tanec Samulnori točí ve větru. Nyní by bylo možné nazvat toto kolébání mostu tancem mostu. Most s lehkostí a silou tancuje s řekou.

Heidegger umožňuje zamyslet se nad podstatou mostu a otevírá tak brány poetičnosti. Mohu přemýšlet nad tím, co to most je, jak k němu přistupovat a na co se soustředit.

Nový most brodu nekonkuruje, nabízí alternativní přechod řeky suchou nohou. Zavádí chodce na říční ostrov, který mohou prozkoumat. Překonává řeku nadvakrát jako zlomený kmen stromu, jako reminiscence spadlého mostu. Divoký organický svět koryta řeky je protikladem jeho jasné geometrické konstrukci .

Po většinu roku je most na ostrově usazen. Kritická chvíle přichází v době jarních povodní. Aby most netvořil překážku tekoucí vodě, reaguje jako celek na kolísající výšku hladiny.

Nejedná se o nijak složitý systém. Kloubově uložená ramena mostu jsou připojena k prostřední části. Tou je plovák tvarovaný do rovnostranného trojúhelníka. Takovýto tvar zároveň odráží předměty plující v řece. Konstrukce je namáhána převážně tahovou silou, což je vzhledem k výběru ocelového materiálu výhodnější.