Cafébar – první realizace digitální architektury v ČR
Ve světě a zejména v Nizozemí již existuje několik realizací parametrického způsobu navrhování (Kas Oosterhuis, René van Zuuk, Frank Brammer). Pravděpodobně první parametrickou architekturou na území České republiky je Cafébar architekta Michala Kutálka. Interiér je sice nevelký (cca 4 x 11 m), nepochybně je však technologickým mezníkem v moderních dějinách české architektury. I proto může být pro mnohé překvapením, že Cafébar se nachází ve Starém Městě u Uherského Hradiště, a ne například v Praze nebo Brně.
Dominik Herzán , 20. 2. 2009
Než přijde na řadu dům Teoreticky se u nás parametrickým navrhováním zabývá více lidí (vedle Michala Kutálka například Marek Růžička, Jaroslav Hulín, Martin Kaftan, Martin Krcha). Jejich vize byly prezentovány v řadě odborných časopisů, nicméně nikomu se zatím nepodařilo tento přístup prosadit u investora. V tomto ohledu tedy Kutálkovi patří český primát.
Na první pohled by se mohlo zdát, že realizace parametrického návrhu je technicky vlastně banální – stačí navrhnout parametry, které generují různá potenciální řešení, a z nich vybrat to nejvhodnější. Nicméně – vůbec proniknutí do logiky generativních návrhů je značně náročné, člověk si celý princip musí nejdříve osahat na celé řadě teoretických projektů, aby vůbec měl představu, co a jakým způsobem mu vlastně skriptování umožňuje, a co ne. V případě Michala Kutálka předcházel této první drobné realizaci parametrické architektury dlouhodobý zájem. Pravděpodobně nejznámějším se stal jeho odvážný teoretický projekt kolonizace zemské orbity nazvaný Next Level, se kterým uspěl v mezinárodní soutěži zaměřené na digitální architekturu FEIDAD Award (Far Eastern International Digital Architectural Design). Zde Michal značně popustil uzdu fantazii a technologické možnosti dneška vizionářsky obohatil o předpokládaný vývoj vědy směrem k nanorobotům a biotechnologiím, k dopravě využil tzv. vesmírného výtahu, který je sice teoreticky popsán, ale potřebné nanotechnologie zatím nejsou dostupné. Pomocí robotických systémů zde popsal postupnou prostorovou evoluci tohoto vesmírného sídla. Poněkud reálnější a doslova více při zemi byl jeho diplomní projekt – Muzeum moderního umění ve Varšavě. Skulpturální pojetí bylo věcí výtvarnou a konceptuální, nicméně několik dílčích problémů zde bylo řešeno právě pomocí skriptu.
Muzeum moderního umění ve Varšavě Investor versus architekt Vlastně to začalo jako běžný příběh. Klient vlastní malý rodinný penzion a rozhodne se přikoupit nemovitost a přestavět přízemí tohoto drobného objektu na bar. Má představu, že bar mu vyrobí truhlář, sám pak koupí nějaké židle, a problém je vyřešen. V tento okamžik do projektu vstupuje architekt, aby investora přesvědčil, že jeho profese není až tak zbytečná. Michal Kutálek se k projektu baru dostal ve fázi, kdy byly hotové bourací práce a kdy měl klient o interiéru určitou (ale rozpačitou) představu. Po krátkém jednání se objevuje požadavek na návrh včetně realizace za sedm týdnů a rozjíždí se akce kulový blesk. Rozpočet není dán, ale existuje zřejmý a pochopitelný tlak na to, aby se finančními prostředky neplýtvalo. Po dvou týdnech je architekt z projektu odvolán, aby se toto nedorozumění vzápětí vysvětlilo a mohl pokračovat. Projekt se nakonec o pár týdnů protáhl a do finální podoby byl dotažen za tři měsíce, výsledek je však rozhodně důstojný a stojí za zhlédnutí. Parametrický strop Jednou z hlavních devíz kaváren a barů je výhled, kontakt s vnějším prostředím. Vzhledem k tomu, že Michal Kutálek již neměl možnost zasáhnout do bouracích prací a musel zachovat současná poměrně úzká okna, rozhodl se interiér ozvláštnit vnitřní krajinou, když ta vnější je obtížně dostupná a navíc nikterak atraktivní. Podhled zakrývá vzduchotechniku a elektrické rozvody, ale má také akustickou funkci a svou dynamikou vizuálně potlačuje trčící kus betonového schodiště. Parametricky generovaný návrh stropu se v tomto případě jeví nikoliv jako samoúčelná exhibice (proč vlastně kdesi v nezajímavé zástavbě Starého Města u Uherského Hradiště věnovat energii náročným postupům?), ale jako vtipné a poctivé řešení, které má svou vnitřní logiku a opodstatnění. Organický tvar je v zájmu snazší realizace s menší finanční náročností navržen z jednotlivých lineárních prvků. Plocha stropu nad podhledem se návštěvníkům postupně otevírá a uzavírá v závislosti na změně úhlu pozorování.
S pomocí skriptu, na jehož přípravě se podílel Viktor Johanis, vznikla algoritmická platforma – Geometry Description Language – která běží pod programem ArchiCad. S její pomocí je možné generovat různá prostorová řešení v závislosti na volbě konkrétních parametrů (počet křivek, řídící rádius, maximální úhel rotace následných lineárních prvků, jejich tloušťka, rozteč atd.). Aby to nebylo tak jednoduché, jeho kolega Viktor Johanis měl před svatbou a odsouhlasení finální podoby se odehrávalo těsně před jeho odjezdem na svatební cestu, finišovalo se při jeho návratu.
Firmy se do výroby podhledu, jehož každý prvek je originální, příliš nehrnuly, takže se nakonec výroby pod vedením Michala Kutálka chopilo několik jeho přátel. Ti dostali ve wordu seznam čísel, popisující délky přibližně 400 prvků všech 67 rámů, a podle těchto informací nařezali latě příslušných délek. Vše bylo náročné na organizaci, v případě, že by se dva prvky prohodily, hrozilo estetické i statické faux pas. Prototyp, na němž se odzkoušela statická pevnost a způsob zavěšení, vznikl v dílně. Jako materiál byla zvolena finančně dostupná laminovaná dřevotříska. Práci s ní si Michal Kutálek s úspěchem vyzkoušel na několika jiných realizacích – např. prodejně spodního prádla Silvie Underwear (viz. Architekt č. 1–2/2007). Poté byly vytvořeny realizační výkresy v měřítku 1:1, neboť sloužily zároveň jako kompletační šablona. Znázorňovaly (v barevném odlišení) vždy deset následných rámů. Kompletace rámu včetně ztužení probíhala přímo na výkresu a poté se jednotlivé rámy zavěšovaly. První den se podařilo na místě vyrobit a zavěsit pouze tři rámy, později už práce postupovala výrazně rychleji. Nicméně kvůli náročnosti realizace bylo třeba, aby Michal Kutálek byl na stavbě coby autorský dozor přítomen téměř nepřetržitě. Jelikož se jedná o podhled, který je v každém místě jinak vzdálen od stropu, byly parametry zavěšovacích táhel taktéž generovány pomocí skriptu. Podlaha Kdyby vše dopadlo podle původní představy investora, zůstaly by zachovány radiátory ve stěnách a zákazníci by chodili po keramické dlažbě. Naštěstí nakonec investoři souhlasili s podlahovým vytápěním. Finální úprava podlahy vznikla rozlíváním probarveného epoxidu v černé barvě. Ochrannou vrstvu tvoří transparentní lak se zvýšenou odrazuschopností, zajímavě vyřešený prostor se tak v podlaze matně zrcadlí a opticky jej zvětšuje. Podlaha kromě toho působí luxusně a je důstojnou protiváhou parametrického podhledu i velmi současného nábytku. Jako zajímavost lze uvést, že finální vrstva podlahy byla prováděna v létě, takže v laku uvízlo několik much. Takže vedle první parametrické realizace u nás je prostor zvláštní i tím, že leckomu může tato drobná příhoda připomenout film Jurský park, kde byla z hmyzu uvízlého v pryskyřici extrahována DNA pravěkých ještěrů. Stěny Technologie Marmorino je tradičně omítkovou napodobeninou mramoru, ale je výrazně levnější. V našich zeměpisných šířkách má tradici zejména u církevních staveb a veřejných budov 19. století, nicméně jak je vidět na příkladu Cafébaru, lze tuto technologii použít novátorským způsobem, takže ztrácí svůj původní význam (náhražka mramoru) a stává se z ní svébytná grafická záležitost. Po prověření různých variací technologického postupu a s důrazem na grafičnost byl vyvinut výsledný způsob barevného přechodu mezi černou podlahou a bílým stropem (ornament je dle Michala Kutálka pouze módní záležitostí). Strukturální přechod přináší prvek přirozeného chaosu a je určitým kontrapunktem jinak velmi čistého a racionálního interiéru. Barevnost stěn pak odpovídá žlutému tónování osvětlení a plastových židlí. Původním záměrem bylo ponechat stěny bílé, ale je pravda, že zvolený strukturální přechod majitele odrazuje od dodatečného dokrášlování stěn nejrůznějšími reklamními tabulemi. Bar, osvětlení, nábytek Základním materiálem pro bar, stejně jako pro lamely stropu, je dřevotříska. Ocelová konstrukce barpultu je opláštěna dřevotřískovými deskami, ty jsou pak zatmeleny a opatřeny nátěrem. Spotřebiče jsou integrovány do barpultu a do nik boční předsazené stěny. Pro osvětlení-zabarvení prostoru byly zvoleny neony – žluté podél oken a u baru (kde se zajímavě kříží). Zejména při pohledu z prostoru směrem k barpultu je patrný odraz neonů v podlaze, ta jako by jimi byla rozkrájena. Hlavním zdrojem světla jsou bílé zářivky, které jsou rozmístěny podél vzdálenější stěny. Nad jednotlivými stolky je navíc světelná pohoda doplněna bodovými světly. Ty jsou umístěny vždy v úrovni lamel do speciálních držáků, z nichž každý má originální délku. Tím je zabráněno nežádoucím „pruhovaným stínům“ od halogenů, překvapivě ani neony nevytváří tento efekt. Vzhledem k omezenému prostoru měl architekt požadavek, aby židle byly průhledné, a nikterak jej tedy nezmenšovaly. Podařilo se přesvědčit klienta, aby pořídil typ Mr. Impossible od Philippa Starcka. Jelikož se jedná o nový model, patří klient k prvním v ČR. Ocelové stoly opatřené MDF deskou byly vyrobeny na míru. Využití Architektura není samozřejmě jen designem, ale má naplňovat i určitou funkci, uspokojovat potřeby. Z tohoto pohledu se naskýtá otázka, zda realizace tohoto typu dokáže najít zákazníky. Majitel má samozřejmě zkušenosti se zavedeným penzionem a částečně stálou klientelou, vedle toho uvažuje o pronajímání prostoru pro firemní akce a prezentace. Z toho důvodu je do interiéru integrováno i promítací plátno. Držák na promítačku, aby neporušoval celkové působení stropu, je vytvořen ze dvou částí. První je pevně spojena se stropem a končí v úrovni lamel, druhá s držákem se právě v případě konkrétní akce připevní k této základní bázi.
Závěrem Cafébar Michala Kutálka a jeho kolegy Viktora Johanise je nejen zajímavou realizací sám o sobě, ale v tomto případě v první řadě gestem, které ukazuje reálnost využití skriptů i v prostředí české architektury. Tuto stavbu nelze interpretovat jako vrchol algoritmického přístupu. Budoucnost jistě přinese ještě pestřejší a komplexnější řešení. V případě této realizace se ale každopádně jedná sice o skromný, ale velmi zdařilý počátek.
Psáno pro Architekt 02 | 2009
