Bydlení u betonového vodopádu. Na návštěvě v novém domě v Tokiu, kde lidé sdílí tělocvičnu i kanceláře

Jeden z mnoha stereotypů o Japoncích je o tom, jak jsou oddaní práci, a když jejich život neskončí předčasně přepracovaností (karoshi), usadí se a bydlí v minimálních bytech či domech. Na rodiče nemají čas. Okruh přátel tvoří nanejvýš kolegové z práce nebo rodiče dětí ze školy, se kterými se občas povinně druží.

Naštěstí se tento stereotyp, zvláště za posledních několik let, velmi vzdálil realitě. Mladší generace Japonců vyhledává komunitní bydlení, které bývá výhodnější jak ekonomicky, tak i po stránce logistiky, a kvality života vůbec.

Na tuto novou situaci reaguje také právě dokončený projekt kolektivního domu Ryozan Park Green. Vychází z potřeb několika mladých rodin, které se společně chtějí starat o děti, často pracují doma, a tak potřebují prostor na jednání s klienty. Zároveň se zajímají o místní komunitu, do které se chystají aktivně přispívat.

Investorem je pan Takezawa Noritaka, a kromě myšlenek na jiný typ bydlení sem přinesl i architetkonickou originalitu. Dům navrhnul architekt Hirata Akihisa a jeho středem prochází monumentální betonový vodopád.

Džungle pod vodopádem

Pana Takezawa zajímá sdílené bydlení a podobný projekt už vybudoval v jiné části Tokia. Je také dlouhodobě fascinován myšlenkami významného architekta Itó Tóyóa, především co se týče možnosti organičnosti architektury. Přes okruh Itóovy školy se dostal k jednomu z jeho žáků Hiratovi Akihisovi, který patří k nejvíce oceňovaným architektům mladší generace, a společně se pustili do projektu. Tvůrčí proces doprovázelo sedm veřejných workshopů s budoucími obyvateli, místní komunitou a odbornou veřejností. Tvůrci také organizovali procházky s tzv. earth diving – mapování terénu místa hluboko do minulosti. Pomocí studia starých map a geogragfických studií daného terénu totiž skupina zjistila, že se na pozemku kdysi nacházela svatyně božstva prosperity Oinari-san a později i tramvajové depo.

Po pečlivém plánování vyrostl na relativně malé parcele (129 m²) devítipatrový dům, inspirovaný metaforou hory-chrámu s vodopádem. V prvních třech podlažích najdeme veřejné a poloveřejné prostory: restauraci, sdílené kanceláře, tělocvičnu. Ke sdílení bude i komunitní zahrada na střeše, která však zatím není dokončená.

Kromě toho jsou tu byty různých velikostí – dům se totiž jako věž postupně sužuje. Mají otevřený půdorys a dají se libovolně přepažovat. Jak je možné s prostorem pracovat, to pan Takezawa demonstruje na vzorovém bytě - lze k tomu využít nábytek a také krásné originální závěsy od designérky Yóko Andóové.

V zadním traktu domu jsou umístěny malé separátní místnosti. Nabízí se využití jako ložnice nebo pracovna. Kromě výtahu je v domě také polootevřené schodiště. Ze schodiště a především ze střechy je krásný výhled na město, což umožňuje okolní nepříliš vysoká zástavba.

Elegantní železobetonový dům-hora má dva výrazné designové prvky. Jednak zvláštní velká na výšku orientovaná podlouhlá okna, která zajišťují dlouhý osvit v bytech. A především výraznou drapérii betonového vodopádu, který se valí z druhého patra otevřeným atriem domu až do přízemí, kde tvoří přední fasádu kolem vchodu do restaurace. Drapérie velmi hezky dotváří i interiér sdilených prostor v nižších poschodích. Hirata zde tento motiv a technologii použil vůbec poprvné.

Rebelové v Ryozan Parku

Ryozan Park Green navazuje na starší projekt pana Takezawy Noritaky, který je rovněž postavený na myšlence sdílení, a dál ho rozvíjí. Jako první totiž vznikl Ryozan Park, a to už roce 2012, tedy po ničivém zemětřesení ve Fukušimě. Tehdy se pan Takezawa věnoval fundrisingu ve Spojených státech a setkal se tam s mladou generací japonských aktivistů. Jejich nasazení a enthusiasmus ho inspirovaly vytvořit v Tokiu zázemí, které by přitáhlo kreativní mladší lidi ke komunitnímu životu a společné tvůrčí práci.

Ryozan Park není zdaleka tak architektonicky výjimečný, jedná se vlastně jen o několik zrekonstruovaných domů, které se nijak neliší od okolní poválečné zástavby v okolí tokijské stanice metra Sugamo. Nenápadný zjev podporuje myšlenku, že sdílené bydlení má být také součástí lokální komunity, pro kterou kolektiv organizuje různé kulturní akce a setkávání.

Uvnitř jsou však budovy zrekonstruované a pohodlně moderní. A také tady najdeme spoustu zeleně a trochu excentrického designu od designéra Jomonjiho Masy. Ve vyšších patrech jsou byty, v nižších najdeme sdílenou kuchyni, pracovny a studovny, v suterénu tělocvičnu a hudební zkušebnu.

V dnes již třech bytových domech žijí a pracují desítky můžů a žen většinou od dvaceti do čtyřiceti let, kteří projdou příjímacím pohovorem. Kromě běžných požadavků je pro pana Takezawu důležité, aby obyvatelé nejen užívali nabídnuté služby a společné prostory, ale aby i do programu domů aktivně přispívali. Pan Takezawa se stará také o to, aby komunita byla propojená se sousedy ve čtvrtích Sugamu a Otsutse a pořádá veřejné koncerty a party v kavárně, ve velkém společenském sále v suterénu jednoho z domů, nebo jen tak venku před domy.

Oba projekty získaly jméno podle legendární komunity nekonformních rebelů Ryozanpaku, kteří bojovali proti zkorumované vládě staré Číny. Populární příběh se stále objevuje v moderní japonské popkultuře v různých kontextech. A také tady připomíná, že to je domov pro dnešní rebely, kteří chtějí žít trochu jinak, než přepracovaní a osamělí "typičtí" Japonci.

Ostatní to zajímá a inspiruje. Domu Ryozan Park Green byla hned po otveření věnována zvýšená pozornost v japonských architektonických médiích. Ale nejde jen o architekturu. Síť autonomních, ale propojených komunit navrací Tokio do starých časů větší nezávislosti lokální samosprávy a jakési místní hrdosti, což jsou hodnoty, které sice v Japonsku přežily v podobě tradičních oslav a rituálů, ale projekty jako je Ryozan Park a jeho nová budova Ryozan Park Green je vrací i do všedního života.