Bruselské snění

Nedávné výstavní projekty mapující českou poválečnou kulturu (rozsáhlá výstava socialistického realismu v Rudolfinu, opomíjející architekturu, loňská výstava Husákovo 3+1 v Galerii VŠUP a nyní předkládaný Bruselský sen) se snažily a snaží postihnout téma v co nejširším kontextu a neopomíjejí tak charakteristický poválečný dopad umění na populární a tzv. bytovou kulturu. Nejvíce se to asi podařilo výstavě Husákovo 3+1, která na lidový styl byla přímo zaměřena a také přinesla návštěvníkům ojedinělý výstavnický zážitek svou velmi bezprostřední instalací. Ač se výstava Bruselský sen snažila o totéž, je omezena především návratem ke klasickému výstavnímu formátu (panely, vitríny, podstavce) a také je omezena rozsahem sbírkových fondů muzeí a galerií. Sbírkové fondy muzeí a galerií se většinou omezují na památky nejskvostnější, nejbizarnější/nejrozšířenější a samozřejmě technicky nejdochovalejší. Právě proto je výstava Bruselský sen stejně jako původní výstava na Expo 58 ukázkou jen toho nejlepšího, nejvytříbenějšího, nejreprezentativnějšího. Velmi jsem se těšil, jak autoři výstavy budou prezentovat pronikání „bruselu“ do běžných obývacích pokojů celých 60. let (např. charakteristické výmalby – křižující se linky vyplněné pastelovými barvami), nedočkal jsem se. Ačkoli zde poměrně rozsáhlá část o dozvuku bruselské kultury je, do běžných domovů se nepodíváme. O pronikání futuristického designu, nových materiálů a nové architektonické estetiky do běžné architektury i do široké populární kultury (např. dekorace filmů atd.) se také nic nedozvíme. Nicméně divák musí ocenit jednak ztrhující úvod do tuhé, těžké a v neposlední řadě nesmírně nevkusné atmosféry 50. let, která je sice velmi efektní, ale velmi zkratkovitá. Každopádně je pak každému jasné, proč hovoříme o bruselském fenoménu jako o snu. Nejde o žádné blouznění, ale o sen jako nový ideál a kulturní naděje. Divák zde také najde velký počet vystavených předmětů, u nohých ale není příliš jasné, jak s bruselským fenoménem souvisejí, resp. nabízí se pak zjednodušení, že celá kulturní a estetická obroda 60. let byla důsledkem Bruselu. Pečlivost při výběru a vyvážení jednotlivých částí výstavy je ale nepopiratelná, stejně jako zjevný dlouhý a intenzivní badatelský zájem autorek výstavy. Pochvalu si zaslouží i architektonické řešení, vychází z nových futuristických linek, nových až snových barev (po atmosféře černé, rudé a ocelově šedé dob předchozích se opět nabízí bruselská éra jako vstup do sna) a aplaus si zaslouží použití tramvajových sedaček, které jsou dodnes fungující a moderní součástí našich životů.Výstava Bruselský sen je sozřejmě nesporným přínosem, už jen proto, že česká výstavní scéna má v oblasti poválečné kultury velké dluhy a mezery. Právě proto se může Bruselský sen jevit spíše jako souborná výstava kultury 60. let, na což si ale nárok činit samozřejmě nemůže. S bruselským fenoménem se ale vypořádává více než obstojně.obrázky: Informační brožura k výstavě Bruselský senSouvisející články: Výstavu Bruselský sen doplňuje rozsáhlá publikace Expo 58 po padesáti letech Rozsáhlý projekt přiblíží českou účast na Expo 58 v Bruselu V sobotu se veřejnosti otevře bývalá restaurace Expo 58 Brusel 1958 a Praha 2008