Branické ledárny v Praze 4
Secesní stavby areálu branických ledáren v Praze 4 se vyznačují hodnotnou architektonickou výzdobou i působivým urbanistickým řešením. Budova ledárny je také ojedinělou technickou památkou.
EARCH.CZ , 13. 11. 2009
V jejím impozantním halovém interiéru byl skladován led těžený v zimních měsících z hladiny řeky Vltavy. Během celého roku se pak led využíval ke chlazení ve skladech potravin v celé Praze. V posledních desetiletích však budovy neslouží svému původnímu účelu a jejich údržba je zanedbávána. V současné době jsou již stavby vážně narušené a k jejich záchraně je třeba co nejdříve podniknout účinné kroky. Zejména je však třeba zabránit záměrům na dalekosáhlé přestavby, které by mohly přivodit zánik památky.
Vybudování nového úseku komunikace (nové trasy silnice i tramvajového tělesa) z Braníku do Modřan podél Vltavy před koncem 20. století odkrylo na čas pohled na historický areál bývalých branických ledáren, který byl řadu let zahalený houštím nekultivované náletové zeleně. Nyní opět narůstá. Neužívaný stavební komplex chátrá poté, co byl v roce 1954 zbaven své původní funkce. Originální největší pražská „lednice“ pak sloužila jako skladiště brambor a postupně i pro jiné provizorní a nevhodné účely. Pomalu se spolu s hospodářskými a správními budovami mění v ruinu.
Ve vile položené u severní hranice areálu sídlila správa ledáren. Další objekty v jednotném architektonickém pojetí obsahovaly stáje pro 120 koní se seníkem na půdě, kovárnu, kolárnu, sklady na ukládání ledařského náčiní, uhelnu a dřevníky.
Led vyřezávali ledaři ze zamrzlé hladiny Vltavy a přibližovali jej dlouhými tyčemi do laguny před ledárnou. Odtud byl zvedán třemi paternosterovými elevátory. Lednice byla plněna obvykle 38 dní. Uvnitř se kusy ledu slily v monolitický blok, z něhož se pak po celý rok vyřezávaly kvádry, které se rozvážely na koňských potazích do pražských hostinců, kaváren, řeznictví, cukráren… Ojedinělá stavba přes některé technické nedostatky, způsobené především omezenými zkušenostmi realizátorů s ledárenským provozem, sloužila svému účelu do roku 1954, do vybudování slapské přehrady. Od této doby již Vltava v zimě prakticky nezamrzá. Funkci branické ledárny nahradila výroba umělého ledu a lednice.
Železobetonová konstrukce ústřední haly je do značné míry zasažena korozí, kterou zhoršily chemické produkty hnilobných procesů a kyselé výpary z brambor, které zde byly po léta skladovány. Narušení ocelové armatury i střešní konstrukce zjistil statik již v roce 1965. Kultivovaný vnější vzhled zůstal přes příznaky stárnutí a zanedbávanou údržbu ušetřen větších změn.
V roce 1987 jsem na tento jedinečný architektonicky a technicky zajímavý areál – tehdy obrostlý křovím jak zámek Šípkové Růženky – upozornila v Technickém magazínu. S podporou tehdejšího šéfredaktora tohoto časopisu Benjamina Fragnera a pedagogů pražské Fakulty architektury tak vešel ve známost alespoň mezi studenty a v úzkém okruhu zájemců o zapomenuté technické památky.
Studenti zpracovali v rámci školních projektů několik zajímavých variant využití této osobité stavby, které byly opět publikovány v Technickém magazínu s patřičně kladnou odezvou. Po více než desetiletém zpoždění objevila ledárny i státní památková péče, která se pokusila alespoň část areálu prohlásit za kulturní památku. Jednalo se o objekt čp. 238, bývalou správní budovu.
Přestože bylo vymezení památkové ochrany, zpracované zaměstnanci památkové péče, zprvu značně nepřesné, podařilo se jim opět na ledárny upozornit. Bohužel však investorovi písemně sdělili, že o zbytek areálu nemají zájem. Dalo by se říci, že větší starost o budoucnost ledáren projevil Úřad městské části Praha 4 v Nuslích, který se již dlouho zamýšlel nad jejich účelným využitím mimo jiné také v souvislosti se zpracováním regulačního plánu pro část Braníku. „Na základě regulačního plánu by mělo dojít k dostavbě a kultivaci celého území. Značná část území Braníku není zatím vůbec využita, jinde zase najdeme výjimečnou a charakteristickou zástavbu a přírodní chráněná území. Rekreační a sportovní plochu mezi Modřanskou ulicí a Vltavou vyhledává stále více příznivců různých volnočasových aktivit nejen Prahy 4. V bezprostřední blízkosti stojí památkově chráněný areál ledáren, který není dnes vhodně funkčně užívaný.“
Ačkoliv radnice Prahy 4 považuje komplex ledáren za jeden z významných a opěrných bodů hodných zvláštního zřetele při zpracování koncepce využití areálu, nepodařilo se jí dosud zajistit dostatečné finanční zdroje na jeho získání a tím méně pro jeho následnou rekonstrukci.
Není jasné, jak dalece prosadí Městská část Praha 4 své záměry proti zahraničním soukromým investorům. Je též otázkou, jak areálu bývalých ledáren prospěje oficiální památková ochrana, která byla postupně rozšířena. Obava, že památkové podmínky pro rekonstrukci budou specifikovány opět pozdě, kdy už bude dokončen projekt, zpracovány průzkumy půdy a uděleny výjimky z příslušných předpisů, je stále aktuální. Je třeba, aby všechny kroky památkové péče nebyly považovány za účelové a poškozující investora. Nekompromisní zákazy vyvolají jen zlou krev a stav areálu mezitím již bude natolik havarijní, že ani s případnou státní dotací nebude možné historické stavby zachránit.
Pokud nechtějí dobrovolní obdivovatelé zajímavé architektury vyvolat mediální kampaň až ve chvíli demolice a pokud chceme všichni alespoň „za minutu dvanáct“ působit preventivně a osvětově na majitele a na investora, je nezbytné to učinit okamžitě. Rozumná rekonstrukce po sobě přímo volá. Dnes je již zcela jasné, že nemůžeme z areálu zřídit muzeum, konzervovat jej a restaurovat. Původní funkci ledáren nelze obnovit, stejně jako není možné odebírat led z Vltavy a pomocí elevátoru jím naplňovat hlavní budovu lednice. Nelze ani rekonstruovat stáje s koňmi, přístřešky pro povozy a původní provozní zázemí.
Domnívám se však a doufám, že žádní kulturně smýšlející lidé, patrioti starého Braníku a celé Prahy, a ani (podle mého přesvědčení osvícený) starosta Prahy 4 spolu s dalšími odborníky na zdejším úřadě nedopustí demolici architektonicky a technicky zajímavého areálu ledáren a nepodpoří výstavbu nového branického „Manhattanu“, budovaného „suchou cestou“ kov – sklo. Nové stavby by přes opačná tvrzení investora a projektantů nakonec nepochybně byly jen dalšími inertními krabicemi posilujícími dosavadní neuspořádanost urbanistických vazeb tohoto úseku branického břehu Vltavy. Naopak zachováním architektonických hodnot bývalých ledáren by mohlo dojít nejen k záchraně technicky i výtvarně unikátní stavby, ale především ke zhodnocení jejího osobitého exteriéru pro kultivaci tohoto pozapomenutého koutu Prahy.
psáno pro Architekt 10/2009
