Benjamin Fragner | Tajemné kouzlo průmyslových památek

Co je hlavním cílem VCPD?VCPD funguje na základě interního grantu ČVUT, který je určený na vytváření registru průmyslových památek a sledování objektů v terénu, včetně následného vyhodnocování jejich památkové ochrany a hledání dalšího využití. Aby tyto informace nezůstaly v počítači nebo maximálně na internetové stránce snažíme se naše poznatky popularizovat. Vydáváme knihy, pořádáme přednášky i rozsáhlejší akce. Takovou akcí bylo například bienále Industriální stopy. Tato činnost je ale hrazena z jiných zdrojů než samotná výzkumná činnost. Chceme, aby naše aktivita našla praktickou odezvu a nezůstávala pouze v rovině akademické.V Kladně se nám podařilo zainteresovat magistrát, který se začal o tuto tematiku zajímat. Spolupracoval s námi publikaci věnované průmyslovým památkám této oblasti. To samé se nám podařilo i v Praze. Magistrát hradí vydání knihy Pražský industriál . Touto cestou se dostanou informace tam, kam bychom se my nedostali. Jaký je vztah lidí k průmyslovému prostředí?Je pozitivní, ale i negativní. Člověk se často musí vypořádat s někdy až obtěžujícím průmyslovým prostředím. K tomu, aby se mu to dařilo, směřujeme svoji činnost.Zajímají se investoři o průmyslové památky?Myslím si, že zájem investorů bude úměrně narůstat s tím, jak developeři postupně poznávají, že toto prostředí může znamenat pro podnikání jistý přínos. Faktem je, že v poměrně unifikovaném světě si města musí uchovat svojí zvláštnost, která se pak stává obchodním artiklem. Takto pojaté průmyslové dědictví je zajímavé i pro developery. Musí tam být nějaký komerční důvod. Zároveň to přináší ohrožení těchto objektů, protože potom nastane okamžik vymezování, kdy se atmosféra těchto staveb začíná likvidovat novým využitím. Kam až lze jít? Kde jsou hranice? Bylo to vidět na bienále Industriální stopy. Téma konverzí se ukázalo jako ústřední. Investory samozřejmě těší zájem lidí. V Karlíně je už několik rekonstruovaných objektů a některé jsou ještě v tom původním „syrovém stavu“. Člověk může porovnávat, kde ještě je a kde se již vytrácí původní kouzlo objektů. Ty mají v sobě dynamiku, tajemno, napětí. Jakmile se to „nablýskaně“ rekonstruuje, nic z toho nezbude. Pakliže se toto všechno ztratí, vzniká replika bez napětí. Nastává otázka, jestli to takto má cenu. V Manchesteru jsem viděl objekty, které procházely konverzí od 80. let minulého století až po současnost. Je patrné, že vývoj spěje k udržení původního výrazu na úkor nepůvodních částí. Developeři cítí, že toto je příležitost, jak ozvláštnit investice. Někdy se stane, že investor využije industriálního motivu a současně ho zničí. Investoři mají občas pocit, že noví nájemníci se nechtějí v nových prostorách setkávat s něčím, co by je znervózňovalo nebo dráždilo, jako například zbytek původní technologie. Vše pak dostává sterilní podobu a tím to končí. Který projekt v oblasti konverzí památek považujete za nejzdařilejší? Každý názor se vyvíjí. Na začátku jakoby stačilo, když se objektu někdo ujal a zacházel s ním třeba jako s „koláží“. Celý tento přístup však téma banalizuje. Dávám přednost projektům, které nejsou příliš efektní. Stavbám, které jsou však zakotvené ve svém prostředí. To je vidět například v Holešovicích u objektů, které nemají velké ambice. Zachovávají maximum z původní stavební struktury . Z toho důvodu se mi líbí továrna na vodoměry, kde má ateliér Josef Pleskot. Není tam žádná velká agresivita. Jsou tam zachovány okenní rámy, přibyly například nové dveře a další úpravy, které souznívají s objektem. Příklad postupných adicí a oživování je pro mne ten nejpříjemnější.Je rozdíl v přístupu k obnově technických památek a ostatních kulturních amátek?Není dobré oddělovat přístup k objektům industriálním a neindustriálním. Vzniká taková iluze, že jsou to objekty určené k likvidaci, a proto se mohou stát „hřištěm pro zkoušení svalů“. Je tu možnost vyřádit se a nesnažit se pochopit smysl objektu. To je problém konverzí . U jiných než industriálních objektů se pracuje z větší rozvahou a více se dbá o rozpoznání hodnoty daného objektu. Nikdo by si netroufl zacházet s činžovními domy na Vinohradech nebo na Žižkově z konce 19. století, tak jako si dovolujeme zacházet s industriálními památkami. Protože tam je obtížnější rozpoznat, co je trvalejší hodnotou a co jenom výsledek činnosti, která prostředí obtěžovala. Já se přikláním k přístupům, které jsou dnes uznávané u jiných typů staveb, než jsou ty průmyslové. Snažím se o rozpoznání skutečných hodnot. O formulování argumentů, proč jsou dané stavby jedinečné, neopakovatelné a sdělením pro současnost nenahraditelné. Tam, kde zůstane něco typického z původního rázu, to přetrvává. Tento princip se ale těžko uplatňuje u velkých konverzí. Je zpracována nějaká metodika památkové obnovy průmyslových památek?Taková, která by byla u nás obecně přijímána neexistuje. Metodika by měla být stejná jako u ostatních památek. Je tu ale několik odlišných procedurálních kroků, které mohou situaci komplikovat. Je to dané třeba technickými vlastnostmi objektů tím, že vznikaly pro jiné účely. Jsou tu nároky na osvětlení, izolaci, výrazným problémem je kontaminace staveb a areálů. Je pro ně nutné hledat složitější technická řešení. Má Česká republika nějaké specifikum v přístupu k technickým památkám?V Čechách se nejedná o přirozený vývoj tak, jak tomu je v zahraničí, kde rozsáhlé výrobní areály zanikly z hlediska úpadku, v důsledku restrukturalizace hospodářství nebo změn ve výrobních technologiích. V zahraničí jsou jasněji nastavené parametry. A tak do celé situace může vstupovat stát nebo město různými intervencemi. Většina velkých a efektních realizací obdivovaných v časopisech, nevznikala jako ryze komerční objekty, ale minimálně jako kombinace soukromých a veřejných investic. V tom je situace u nás jiná. Projekty konverzí jsou postaveny především na komerční bázi.Zlomem v majetkoprávních vztazích došlo k přerušení kontinuity. Objekty se často nacházejí v developersky zajímavých lokalitách. Většinou jsou to místa v centrech měst nebo někde tam, kde se rozvíjí důležitá aktivita. V Praze jsou to například městské čtvrti Smíchov a Holešovice. Management zprivatizovaných firem místo rozvoje výroby začal s objekty nakládat jako s produkty v realitní kanceláři. Například ČKD začala rozprodávat pozemky. Pak se ani cena pozemků nevyvíjí normálně, ale je stanovena určitou developerskou spekulací. Od toho se odvíjí i přístup k investicím do konverzí a nového využití. Není zájem zachovávat mnoho z průmyslových objektů. Dalším příkladem je brněnská Vaňkovka. Tady se objekty staly předmětem zástavy u banky při konkurzním řízení, a tím se posunula i jejich cena. Nový investor k takto získaným objektům přistupuje jinak. Nepředstavuje pro něj industriální památku, kterou chce vylepšovat nebo pro kterou hledá atraktivní využití, ale je to pozemek v centru města, na kterém nesmí prodělat. Pak se všechny zásahy tomuto podřizují. Co nového připravuje VCPD?Pokračováním našich popularizačních aktivit bude doprovodný program v rámci fotografické výstavy v Rudolfinu v březnu a v dubnu příštího roku. Tématika drsné industriální architektury bude představena v dost nezvyklém prostředí, a to v novorenesanční budově Rudolfina, v sofistikovaném a umělecky vytříbeném prostředí v centru města. Na výstavě bude pokřtěna kniha Pražský industriál. Chystá se i konference na téma mezioborových vztahů. Jedním z tématů například bude, jak je deprimované industriální prostředí vnímáno památkáři a jak kulturní veřejností. Návštěvníci uslyší názory historiků a sociologů. Pro nás je to důležité oživení tématu. Smysl přece není v registraci objektů, smysl je v pochopení významu těchto staveb pro současné prostředí.www.industrialnistopy.czvcpd.cvut.cz