Architektura výstav

Architekt by předně měl vědět, co a kde se bude vystavovat. To zní banálně, ale je to to nejdůležitější a od toho se odvíjejí pak všechna pravidla. V muzejích a galeriích se vystavuje ledacos: obrazy, dokumenty, předměty běžné potřeby, nábytek, móda, archeologické vykopávky, předměty přírodovědného charakteru a dokonce i architektura. Ke každému druhu musí architekt výstavy přistoupit specificky. Musí vyvážit názornost s rozsahem materiálu. Další věc, která je nezbytná pro úspěšný výstavnický „gesamtkunstwerk“, jsou podmínky, za jakých který druh objektů může být vystaven. Obrazy a především textil podléhá nezvyklým svetělným nárokům, nábytek zase vlhkostním atd. Architekt se tak musí co nejpodrobněji seznámit s materiálem, který vystavuje. A samozřejmě by měl znát nejmodernější výstavnické trendy – třeba, že doprovodné archiválie už nevystavujeme do vitrín, ale mezi skla na zeď, jako tomu bylo na nedávné výstavě Galerie hlavního města Prahy Vladimír Boudník: explosionalismus. U výstav obrazů je samozřejmé, že osvětlení je tlumené a je vedeno odrazem. Jednak je to samozřejmě dobré pro samotné obrazy, a jednak je lepší viditzelnost. V některých starších stálých expozicích malby, grafiky a kresby se setkáme s tím, že světlo je bodově namířeno přímo na vystavená díla a u zasklené grafiky a kresby tak znemožňuje vidět dílo najednou z jednoho úhlu a některé starší malby, lesklé oleje, jsou také z části zakryty odleskem. To kromě zhoršené viditelnosti také neumožňuje fotografování, které se čím dál častěji na výstavách povoluje (na západě bežnou praxí). Abychom ale nemluvili jen o obrazech: zářným příkladem dokonalého architektonického řešení výstavy je výstava módy 70. let Kytky v popelnici v Umělecko-průmyslovém muzeu. Autor všechny stěny a všechny další dekorace a předměty natřel na šedou barvu (včetně hasicích přístrojů a včetně všech částí repliky obývacího pokoje 70. let), aby vynikla barevnost vystavované módy. Řešení je to originální a zároveň autorsky neexhibiční, maximálně podtrhuje vystavovaný materiál. Co do zajímavého architektonického řešení můžeme také jmenovat reprezentativní výstavy ve Valdštejnské jízdárně či v Jízdárně pražského Hradu. Řešení je většinou originální a většinou je v těsné souvislosti s vystavovaným autorem. Výstava Jana Zrzavého byla koncipovna do tvaru lodi, protože toto téma Zrzavého tvorbu výrazně provází a výstava jako by oko i kroky diváka vedla ke stěžejnímu dílu na protější stěně sálu – Kleopatra, které bylo zvoleno jako jakýsi ústřední motiv, téma výstavy. Výstava Mikoláše Alše 1852 -> 2007 je také zajímavá – chaotické střídání bytelných šedých a červených panelů odkazuje k autorově intuitivnosti a zemitosti. Zvláštním příkladem jsou výstavy v Obecním domě, které si už několik let drží vysoký standard. Problematická byla např. výstava Jana Kotěry, zakladatele modernismu, jehož tvorba mohla v reprezentativních secesních prostorách Obecního domu působit jako pěst na oko. Architekt to však vyřešil jednoduchou vestavěnou architekturou, vycházející z kotěrovského tvarosloví, která secesní dekorace sálů téměř zakryla. Další úspěšnou výstavou po architektonické stránce byla jistě V barvách chorobných /umění dekadence přelomu století/, kde autor zvolil jednoduché černé panely a úzké uličky k navození deprimujícího stísněného dojmu úzkosti, který je také pojícím tématem vystaveného materiálu. Nicméně architekt se ale nesetká vždy s horentním rozpočtem a předními výstavními sály. Často je třeba přemýšlet velmi ekonomicky a o to více prakticky a vystačit si třeba s už použitým fundusem. Zářnou ukázkou místně provinční, ale bezesporu špičkové produkce jsou hned dvě výstavy v Muzeu východních Čech v Hradci Králové. Obě zpracovávají zajímavá a populární témata (konec je nudným, nekonečným a nenápaditým vžstavám mincí, střepů atd.) a obě jsou brilantně architektonicky zpracovány. Jedná se o výstavu Zpátky do školy, mapující dějiny českého školství, a výstavu Když si náš dědeček babičku bral, která představuje dějiny svatebních šatů a svatební kulturu vůbec. Výstava Zpátky do školy je koncipovna jako maketa prvorepublikové školy, kde nechybí tělocvična, kabinety, dívčí třída, chodba i záchodky a je napěchována prvotřídními výstavními předměty. Je názorná, přehledná, nejsou zde žádné prohřešky (jako například chybějící popisky, což je i dnes nešvar mnoha jinak zajímavých výstav, ani chyba umístění popisek ve stylu „hledej šmudlo“, kde popisku volně stojícího předmětu najdete bůhvíkde za rohem, což zase není zdaleka jen českou specialitou). Architektonické řešení „vestavby“ makety školy do výstavního sálu Kotěrova muzea není násilné, je spíše naznačené a rozhodně se nejedná o žádnou neumělou historizující imitaci. Výstava svatebních šatů vsadila na minimalismus a zaměřuje se především na vystavované objekty. Je rozdělena do dvou částí (dispozice sálů). V první části jsou vitriny s figurínami instalovány do tvaru chrámové lodi, která je na protější stěně uzavřena samozřejmě oltářem, kde se právě odehrává obřad. Do této koncepce však architekt návštěvníka nenutí, spojitost s chrámovou lodí je dobrovolná, pořád můžete od vitriny k vitrině chodit jak chcete. Husarským kouskem jsou instalované scény (svatební ložnice, svatební hostina, oddávací místnost 60. let), kde bylo třeba zasklít poměně velký prostor celé scény. Výstava tak nepředkládá pouze šaty, které by zaujaly pouze vdavekchtivé návštěvnice, ale ukazuje celou svatební kulturu a její zvyky v proměnách dob, což je daleko komplexnější náhled do života každodennosti, a to je bezesporu dobrý trend – zkratkovitě oslovit, zaujmout co nejvíce typů návštěvníků. Udělat dobrou výstavu není vůbec jednoduché a už vůbec není jendoduché dát vyniknout vlastním výstavním předmětům nad architektonickým řešením, zvlášť, když je dostatek prostředků. Rozhodně nejde jen „naflákat věci do vitrin“, dobré architektonické a technické řešení výstavy je věcí velmi komplikovanou a rozhodně se stává otázkou prestiže. A to je samozřejmě dobře, výstavnictví už přestává být jakousi architektonickou popelkou. Výstavnické trendy se mění, podléhají módám a je to poznat: když přijedete do malého města a zhlédnete stálou expozici instalovanou před dvěma desítkami let, je na první pohled zřejmé, že je pro nároky současného návštěvníka nepřijatelná. Foto: autor