Architektura /

Architektura versus umění, dům versus objekt

Tématem mé diplomové práce je hledání hranice mezi architekturou-uměním a domem- objektem. Cílem bylo identifikovat tuto hranici neboli zjistit,kde se tato témata prolínají a jaký tím následně vzniká potenciál pro architektonický návrh. Architektonický výraz jsem formoval tak, aby nám umožnil vnímat jak budovu, tak objekt – tzn. jak minimalistickou, tak rozmanitou formu.

EARCH.CZ , 9. 2. 2010

Formu obecně nechápu jako něco samoúčelného. Architektura jako objekt odkazuje například k pracím F. O. Gehryho, který až sochařským způsobem generuje stavby,které leckdy na úkor objektovosti rezignují na své další vlastnosti, jež by měla komplexní architektura splňovat. Takové domy-objekty jsou pro mě samoúčelné a v určitém smyslu impotentní. Mě osobně na tématu dům-objekt zajímají oba protipóly, které, pokud jsou kvalitně zpracovány, musejí generovat kvalitu prostorově achitektonickou i uměleckou.

První význam slova forma, který najdeme ve slovníku, je „tvar“ nebo „konfigurace“.

V architektuře se pak forma vztahuje ke tvaru či morfologii budovy. V architektuře to ovšem znamená ještě víc, a sice narážku na něco, co přesahuje funkci. Formální atributy budovy jsou jejími estetickými vlastnostmi. Podle Mary Mc Leod: „……Od počátku modernismu a Loosova odsudku ornamentu se forma vztahuje ke kompozičním poměrům, jako jsou hmota a objem, rytmus, proporce, repetice, kontrapunkt, rovnováha – tedy k abstraktním vlastnostem návrhu, které propůjčují dílu jeho prostorovou a vizuální kvalitu. Ona je tím, co tvoří umění v architektuře. V tomto ohledu je forma určitým excesem, nefunkčním přídavkem. Lze říci, že úkolem architekta je dávat funkci formu, tj. učinit ji něčím více než jen funkcí. Architektura v sobě obsahuje funkci, ale také má potenciál ji rozšiřovat a transformovat. To je základní dimenze, v níž působí. Nejlepší postavená díla architektury dokazují, že kritické pojetí funkce – takové, které vidí funkci ne jako fixní a předepsanou, ale jako expanzivní s potenciálem proměny – může vdechnout formě životnost. Funkce přináší variace a imaginaci do náhodné a otevřené generalizované abstraktní formy pravě tak, jako forma vnáší invenci a hru do mechanistických dimenzí jednotlivých funkcí.“

V mé diplomové práci jsem se snažil postihnout oba póly této problematiky. To znamená, že projekt není pouze samoúčelným formálním objektem, ale je i komplexní architekturou. Obě tyto složky může divák v mém projektu dekódovat, aniž by jedna popírala druhou. Jde o souznění protichůdných vlastností. Nešlo o vytvoření pouze dalšího minimalistického vyleštěného tvaru, to je pouze jedna strana problematiky. Chtěl jsem tuto hranici prozkoumat hlouběji a zjistit, co se děje na hranici abstraktního objektu a konkrétní architektury.

Místo, které jsem zvolil pro svůj projekt, se nachází v Praze, a sice po levé straně při sjezdu ze Štefánikova mostu do Revoluční ulice. Dnes je tento prostor místem nikoho, obemknutý ze všech stran komunikacemi. Místo je pěšky či MHD snadno dostupné, nachází se v širším centru města, je vhodné pro umístění veřejné budovy a svou pozicí u Vltavy, která poskytuje možnost odstupu při vnímaní tohoto místa, vyhovuje mému konceptu vizuálně dvojznačné architektury.

Programově jsem zvolil budovu Národní knihovny. Pro své diplomové téma jsem hledal funkci veřejnou, neboť dobře vyhovuje tématu Dům versus objekt a knihovna funkcí veřejnou bezesporu je. Knihovna svým objemem dosahuje skoro 50.000 m2, což je nad prostorové limity této lokality. Proto jsem se po analýze prostoru rozhodl dům umístit nejen na zvolené místo, ale i do přilehlého parku situovaného na opačné straně silniční komunikace. Provoz knihovny je rozdělen na dva hlavní celky: sklady knihovního fondu a ostatní prostory, určené veřejnosti nebo zaměstnancům. Provoz skladu knihovního fondu tvoří téměř polovinu objemu. Celých 50.000 m2 nad zemí bylo pro mě z architektonicko-urbanistického hlediska vzhledem k místu nepřijatelné, proto jsem hledal jiné možné alternativy a prostory skladu knihovního fondu jsem umístil pod zem. Samozřejmě, že umístění skladu pod zem v blízkosti Vltavy je diskutabilní, leč řešitelný problém. Po konzultaci s ing. Šandou jsem sklady vložil do dvojité betonové vany. Toto zdvojení vytvoří prostor pro instalaci čerpadel odvádějících vodu, jež by vnikla za první plášť betonové vany, a samotný prostor knihovních skladů uvnitř druhé betonové vany bude tak kompletně ochráněn před případným prosáknutím vody. Toto řešení má dvě nevýhody: jednak zemní práce přinesou vyšší finanční nároky na stavbu a dále tyto operace pod úrovní terénu musí počítat s perfektním a bezchybným provedením práce. Oba tyto protiargumenty byly pro mě přijatelnější než umístění celého objemu budovy nad úroveň terénu. Pokud se jedná o následný provoz knihovních skladů, umístění pod zem je vhodnější z hlediska udržování konstantní teploty, vlhkosti a dalších nutných parametrů, což vede ke snížení nákladů na provoz knihovny. Dále jsou pod úrovní terénu umístěna parkovací stání. Jejich prostor se táhne pod zemí až pod Štefánikův most, aby tak umožnil příjezd návštěvníkům od protější budovy Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. To je z hlediska dopravního pro toto místo ideálním řešením plynulosti provozu.

Parkovací prostory se zanořují do stejné hloubky jako knihovní sklady. Parkovací plocha knihovny zabírá pouze dvě patra, zbylá jsou poskytnuta městu jako parkovací místa, kterých je v této lokalitě nedostatek. Parkoviště před ministerstvem, které zde zbytečně okupuje městský prostor, je tak přesunuto pod zem a na jeho místě vzniká zelená plocha veřejného prostranství, která slouží jak přilehlému ministerstvu, tak dalším okolním domům. Parkoviště není umístěno nad knihovními sklady, ale vedle nich z důvodu rizika povodní. Pokud stoupne voda, parkovací prostory se mohou nechat zatopit, aniž by se voda dostala nad sklad knih, čímž je zaručena jejich ochrana. Nad úrovní terénu navazují na podzemní funkce prostory utilitární, to znamená zásobování, zpracování, třídění knih, obslužné prostory a sklady jak materiálu, tak technické nebo protipožární. Ve 2NP, které sleduje úroveň Štefánikova mostu, je při Revoluční ulici umístěn vchod pro veřejnost. 2NP je dispozičně rozděleno vstupním koridorem, který ústí do výstavního prostoru a který nám umožní projít celou budovou do zadní části přilehlého parku. Dále se v 2NP nachází hlavní knihovní sál, oddělení knih pro volný výběr, restaurace a také auditorium. Celé toto patro je veřejné a je provozně napojeno jak na město, tak na blízký park. 3NP a 4NP v sobě ukrývají funkce určené pro administrativu knihovny, kam mají návštěvníci omezený přístup. 5NP potom obsahuje opět veřejnou funkci, a to jak parlamentní knihovnu, tak foyer nebo kavárnu, restauraci a vyhlídku. V jednotlivých patrech jsou vystavěny venkovní terasy pro veřejnost i pro zaměstnance. Budova je propojena vertikálními komunikacemi jak pro zaměstnance knihovny, tak pro veřejnost. Oddělený tok pohybu veřejnosti a zaměstnanců je nutný vzhledem k omezenému přístupu veřejnosti do některých částí knihovny. Knihy jsou po objektu distribuovány robotickým knihovním systémem, který automaticky vyjme požadovanou knihu z podzemních skladů a vertikálním obslužným výtahem ji dopraví do jakéhokoli patra nebo oddělení.

Hlavní koncept mé diplomové práce se zabývá vztahem mezi divákem-pozorovatelem a vlastní knihovnou. Divák nazírá knihovnu z různých úhlů, přičemž se mění význam toho, co vidí. Jak je toho docíleno? Díky místu na břehu Vltavy má subjekt možnost odstupu při pozorování knihovny, což umožňuje rozmanitost vizuálního dojmu. Pro můj koncept budova versus objekt jsem zvolil následující strategii: na protilehlém břehu řeky jsem stanovil 3 hlavní body (viz obrázek), odkud pozorovatel budovu „čte“. V bodě 1 vidí minimalistický box nebo pouze minimalistickou stěnu černé barvy. Při pohybu se začne tento minimalistický box transformovat a když pozorovatel dosáhne bodu 2, objekt se definitivně promění v komplexní budovu rozmanitou svým tvarem. Pokud subjekt pokračuje v pohybu podél řeky, budova se opět začne transformovat, až subjekt docílí bodu 3, kde se z budovy opět definitivně stává minimalistický box nebo plocha. Všechny další pohledy mimo tyto tři hlavní body jsou pohledy transformačními, kdy se dům mění v objekt a naopak. Tato dvojakost významu je pro mě silným momentem, generátorem vzrušení, které je tímto divákovi poskytnuto.

Počet hlavních bodů, kde dochází k úplné proměně viděného, je zcela záměrný. Malé množství těchto scénografických okamžiků, které jsou krátké a intenzivní, působí velmi silně na zapamatovatelnost těchto proměn. Na tomtéž principu funguje i soudobé čtení vizuálních obrazů divákem: podprahová, krátká sdělení navrstvená na sebe. Pokud by hlavních bodů bylo víc, přestanou být překvapivé a účinek mizí. Zkušenost z neočekávaného spatření minimalistického objektu může být silná, momentálně zneklidňující, a to i díky tomu, že kvalita většiny minimalistických děl spočívá v tom, že mají „vnitřek“. Příslušná díla působí, jako by měla vnitřní, ba tajný život, objekty jsou nevyzpytatelné a tajemné. Důvod, proč jsou tyto scénografické body umístěny právě na druhém břehu Vltavy pod začátkem vrchu Letná, je ten, že zde má subjekt ideální odstupovou polohu a má možnost si zvolit rozmanité scénografické pohledy: jízdu autem, jízdu na kole, v tramvaji nebo i chůzi pěšky. Ostatní důležitá, ale scénograficky omezenější místa, jako je například vrch Letné, nabízejí pohled na transformační fáze, mezistupně mezi objektem a budovou, a tak umožňují hledání výsledného obrazu.

Nyní blíže specifikuji charakteristiky jednotlivých hlavních bodů pozorování. Nejdříve se budu soustředit na body 1 a 3, odkud divák vnímá minimalistický objekt. Proč jsem objekt propojil zrovna s minimalistickou estetikou? Analýza objektu a objektovosti ve vztahu k umění, prostoru, architektuře mě dovedla k minimalistickému hnutí, jelikož objekt byl středem jeho výtvarného snažení. Mým cílem bylo definovat samotný objekt, a proto zde krátce zmíním význam minimalismu, s nímž úzce souvisí i určení podstaty objektu v umění. Minimal Art, ABC Art, Primary Structures nebo Specific Objects jsou názvy pro umělecký směr známý jako minimalismus. V průběhu let se tento termín rozšířil do nejrůznějších oblastí. Cokoli a vše může být minimalistické, a tak se zdá, že termín minimalismus není používaný jen v žurnalistice a v reklamách časopisů o bydlení, ale také například jako značka kávy apod. To vyvolává potřebu jistého odstupu. Termín minimalismus může být představen jako idea rezistence. Ve vizuálním umění stejně jako v architektuře je rysem společným všem minimalistickým poetikám rezistence – tichá negace v opozici k šarlatánství různých architektonických slohů. Minimalismus volí odkazovaní pouze sama na sebe a nejzákladnější stupně abstraktní formy. Je to sestup do esenciálního a základního. Minimalismus v umění a architektuře je etika ústupu a odmítání současného světa naplněného protiklady a banalitou. Podle Ignasi de Solá-Morales: „……..Paradoxem je, že architektonický minimalismus, jenž byl tvarován opozicí a odříkáním, pozbývá své základní síly, je-li zjednodušován, zmaten a redukován na pouhou módní záležitost. Dnes, kdy je minimalismus symbolizován kulturními produkty Philipa Glasse, Calvina Kleina a dalších, již pramálo oplývá něčím ze svého poetického programu nebo estetiky.“ Původním cílem minimalismu je seříznout každou zkušenost na holou podstatu na základě dichotomie mezi světem a subjektem. Toto je počáteční bod, ze kterého lze dosáhnout čistého, povznešeného pocitu z nahlíženého. Minimalismus propaguje jednoduchou geometrii a čisté barvy oproti nahodilé složitosti našeho smyslového vnímání, vše jako prostředek k filtraci a pročištění kanálů našeho smyslového vnímání pomocí představ formy a dimenze, které hlásají potřebu syntézy. Pro Judda i Morrise (viz obrazová příloha 3) je rozhodujícím faktorem tvar. Tvar je objekt: ať už je tomu jakkoli, to, co zajišťuje celistvost objektu, je singulárnost tvaru. Minimalistické umění staví vše na tvaru jako na dané vlastnosti objektu, dokonce jako na určitém druhu objektu s vlastními právy. Jde o zkoumání samotné objektovosti. Analýza konceptu objektu v umění, která mě přivedla k původní myšlence minimalismu, byla východiskem mého přemýšlení, jak ztvárnit objekt. Proto jsem se jej snažil přivést k jeho původnímu významu, který se zabývá samou podstatou objektovosti, a tudíž využívá tvarosloví elementárních tvarů a barev. To znamená, že divák vidí černý box nebo jednoduchou plochu. Jde pouze o zviditelnění tvarové a barevné podstaty, která odkazuje pouze sama na sebe. Objekt černého boxu působí na diváka jako autonomní věc vložená do svého okolí, která se chová tak trochu arogantně. Nezajímá ho, co se nachází kolem něj, jaký je kontext. Objekt existuje sám za sebe a pro sebe, vytržen z okolní reality stejným způsobem, jaký můžeme pozorovat u minimalistických uměleckých děl.