ARCHITEKTURA V DOBĚ HLEDÁNÍ OSOBNOSTÍ | 2.dílRecenze a úvaha nad jedním nikoli pouze aktuálním tématem

předchozí díl >>ARCHITEKTURA V DOBĚ HLEDÁNÍ OSOBNOSTÍ | 1.dílRecenze a úvaha nad jedním nikoli pouze aktuálním tématemBudeme rádi solidarizovat se slovy R. Sedlákové, že například vila ve Vonoklasech, která u nás prošla snad všemi periodiky, by mohla a měla způsobit proměnu názoru na bydlení na venkově u široké veřejnosti. Jeho realizace jsou přijímány jako stavby razantně vybočující z běžné produkce, jako by v sobě nesly pečeť něčeho mimořádného. Nikoli náhodou nás při seznamování s tvorbou Ladislava Lábuse - tak jak nám ji zprostředkuje i recenzovaná publikace -provází pocit, že tento architekt jde až na dřeň tématu. S tvorbou Ladislava Lábuse jsou spojovány charakteristiky typu „téměř asketický racionalismus“, jeho tvorba je přiřazována k minimalismu a neofunkcionalismu (R.Švácha), ale je též popisována v opozičních metaforách - „poživačný asketismus“, „lidsky plnohodnotná architektura“, v jeho objektech je rozpoznáván „výraz odlehčeného skandinávského neofunkcionalismu“ (M. Platovská). Poslední charakteristika je recenzentovi nejbližší.Nicméně bych chtěl zdůraznit následující: Nepochybně je tento architekt individualitou, která nepodléhá ani ideovým dogmatům, fundamentalismu, ani komerčnímu tlaku ze strany stavebního průmyslu. Co tedy tvoří rozpoznávací, dominantní znak jeho tvorby? Nejdříve si odpovíme negativní definicí, to bývá vždy snazší: z Lábusových projektů a realizací na nás nekřičí architektovo ego - již to není málo v dnešní době. Ale nepostačuje to k uchopení základního směřování architektonické tvorby Ladislava Lábuse. Architekt Lábus nevychází ani z nabídky těch či oněch úspěšných řešení, aby je pak za každou cenu v příslušném projektu uplatnil, ani se neopakuje, oním rozpoznávacím znakem je podle mého názoru skutečnost, že s každou novou realizací uchopuje určité závažné architektonické téma a originálně ho redefinuje, přizpůsobuje. Lábus je nepochybně architekt, který uměl využít svobody po roce 1989, dokázal jí dát obsah. Pokusím se tyto teze přiblížit alespoň na dvou příkladech.Vila ve Vonoklasech (projekt 1996, realizace 1998; spoluautorka L. Dvořáková) velkoryse a přitom úspornými prostředky řeší téma kontextu: „Kontext nehledáme v tvarové nápodobě, ale spoléháme spíše na hlubší provázání a funkční paralely s tradiční venkovskou architekturou. Její nezanedbatelnou podstatou je kromě horizontality rovněž neproblémovost, velkorysá samozřejmost až banálnost těchto staveb“( L.Lábus ). Objekt se zdá na první pohled velice prostý, jednoduchý. Je to působivá výsledná jednoduchost, která rezultuje ze sofistikovaných úvah. Přiznám se, že se mi před touto stavbou vybavil výrok významného německého architekta Tessenowa ( snad se na mne nebude L. Lábus pro tento příměr zlobit, ostatně velkým tématem tohoto architektura byla právě venkovská architektura ) : „Prostá koncepce není vždy nejlepší, ale to nejlepší je vždy prosté“. Lábus sám říká svým neopakovatelným lakonickým a přitom obsažným způsobem: „Nenabízeli jsme dům, ale životní styl, se kterým se obyvatelé ztotožnili. Z něho pak nakonec vyplynula podoba vily“. Lábusovy stavby, řečeno termínem J. Habermase, „nekolonizují“ krajinu, z nich nekřičí, jak už jsme výše zdůraznili, architektovo ego, jsou to stavby v nichž, když se naučíme architekturu číst, nalézáme nejen velkorysé řešení tématu (vila ve venkovském prostředí ), respekt vůči přáním klienta, respekt ke krajině a pak před námi vyvstane do objektu skrytá architektova vize.Rekonstrukce paláce Langhans

(projekt 1996, realizace 1997 – 2002, Praha, Vodičkova ulice; spoluautoři L. Dvořáková, Z. Heřman, D. Mareš, P. Burešová ) vešla do povědomí nejen architektonické obce ( ceny: Grand Prix Obce architektů 2003, Grand Prix Obce architektů pro investora, Stavba roku 2003 a d.) , ale i široké „neodborné“ veřejnosti. Na této polyfunkční budově Ladislav Lábus otevřel téma propojení minulosti a tradice zakleté do stavby s nezbytnými inovacemi, téma césury (odlišení starého od nového), téma řádovosti s nahodilostí. Dům obnovil a získal na atmosféře, jak na exteriéru, tak i v interiéru. Ladislav Lábus navíc zde „udělal bydlení na střechách, v těch částech města, kde se opravdu bydlí dobře, kde je ticho, kde jsou i dobré výhledy, kde je dost světla. Vprostřed nechal kanceláře, dole obchody a zašel s nimi až do sklepa. Vzniklo něco modelového, co se podle mě začne uplatňovat ve městech šíře“ ( M. Sršňová, Stavba 2003, č. 4, str. 58).>> Langhans | dům, kde se bydlí dálVždy jsem obdivoval schopnost architektů vyjadřovat se stručně, lakonicky, přitom originálně, působivě a s nespornou emocionální tenzí. Tyto charakteristiky trvale tvoří signum Lábusových studií. Texty architekta Ladislava Lábuse jsou čteny, vyhledávány, teoretici a kritici píší o „filosofujícím architektovi“ ( M. Platovská ), je to architekt-intelektuál, říká R. Švácha, „jakému se zdá být solidní teoretický základ architektonického díla stejně důležitý jako intuitivní nalezení jeho tvaru.“ Myslím, že níže uvedené krátké citace z Lábusových článků a vystoupení mohou pro svoje výše uvedené vlastnosti zprostředkovat čtenáři této recenze radost ne nepodobnou radosti, kterou pociťuje matematik nad krásnou rovnicí. O. J. ŠevčíkArchitekt Ladislav Lábusvydala Galerie Jaroslava Fragnera a Dan Merta v souvislosti se stejnojmennou výstavouPraha 2004, 160 stranISBN 80-239-2530-Xsouvisející články >>ARCHITEKTURA V DOBĚ HLEDÁNÍ OSOBNOSTÍ | 1.dílRecenze a úvaha nad jedním nikoli pouze aktuálním tématemzdůraznění pasáží podtržením> redakcepsáno pro slovenský časopis ARCH