Architektura /

Architektura, umění a kyberprostor I(rozhovor s Federico Díazem)

Federico Díaz, mladý umělec žijící v Praze, se u nás i v zahraničí proslavil svěžími projekty a interaktivními instalacemi. Kdysi se stal nejmladším umělcem, jehož dílo zakoupila Národní galerie. Od té doby už ale ušel další kus cesty a práce jeho týmu si našly cestu i do architektonických časopisů. Ptal jsem se nejen na to, co dělá, ale hlavně na jeho postoje a názory. Přijmětě pozvání na čaj s Federicem na jeho zahradě kousek od Vyšehradu...

Marek Růžička , 21. 7. 2004

Na začátku by mě zajímalo, jak to přijde, že člověk se španělským jménem žije v Praze, mluví česky a ještě tu posouvá současné umění dopředu?Tátu hodně zajímal film a rozhodl se odjet z Argentiny do Španělska, které bylo tehdy ve filmu na špici. Zajímal ho dokumentární film a zároveň v šedesátých letech byl v Argentině populární Forman, Němec, Menzel. Dozvěděl se o pražské FAMU, po chvilce cestování Evropou tady zakotvil a seznámil se s mojí mámou. Pak zase oni chvilku cestovali, protože on byl revolucionář, chodili na různé demonstrace po Evropě a zase se vrátili. V sedmdesátém prvním jsem se tady narodil.Druhá část té otázky je, že táta i máma mají velký vztah k umění a vždycky mě učili nemít strach, takže to posouvání je pro mne dost přirozené. Pro spoustu lidí je to futuristické, ale mě to připadá jako výzva, která je současná.Proč je pro tebe důležitá interaktivita ve věcech, které děláš?Je to podobně, jako když v mé hlavě proudí myšlenky, které jsou složeny i ze spousty jiných myšlenek jiných lidí. A už když se narodím, tak moje tělo je nějakým způsobem složené podle toho, jak žil můj táta, jak moje máma. Je to neustálý řetězec. To, co vytvářím, je interakce, odborně se tomu může říkat mém. Ty myšlenky jsou nějakým způsobem zhmotňovány a já jsem se rozhodl to prezentovat způsobem, který je nejblíž těžko zachytitelnému myšlenkovému proudu v mozku a v informačním poli. Kdyby něco vznikalo v ateliéru a potom se to jen prezentovalo v nějakém prostoru, tak je to pro mě neživé. Je důležité, aby ty myšlenky, které jsou znázorněny pohybem, zvukem, teplotou člověka, vznikaly přímo na místě. To znamená, že vzniká nový organismus, který je v přítomnosti a má v sobě potlačenou minulost.

Foto: eArch
Generatrix: instalace reaguje na emoce vyjádřené zvuky a vytváří vizuální efekty.Jaké by mělo být místo umění v současné architektuře?Ve chvíli, kdy mi řekneš slovo architektura, tak já to neodděluji od umění. Neodděluji to ani od soch ani od interaktivních instalací. Když procházím ulicí, když o ní přemýšlím, nedokážu to vůbec oddělit. Nedokážu na tu otázku vůbec odpovědět, protože to nedokážu oddělit.Zeptám se jinak. V některých projektech tak trochu „fušuješ“ architektům do řemesla. Co tě k tomu vede? Lidé se hodně schází v nějakém prostoru. Mohou se sejít na louce, v lese, na náměstí, dřív se hodně scházeli u studny. Díky tomu, že studna se přesunula do vodovodních trubek, tak se začali scházet v prostorech domů. Dřív se scházeli kolem ohňů, teď jsou to radiátory. Zůstává přirozenost předávat si informace, povídat si, což je absolutní základ člověka. V teorii mémů se dokonce říká, že člověk je stvořený čistě k tomu, aby mohl být přenašečem mémů, ale to jsme odbočili. Prostor, který nám vytváří podmínky k životu, chrání před zimou nebo horkem, vytváří podmínky k tomu, abychom si mohli předávat myšlenky a povídat si. Je to prostor architektury. A protože mě zajímá komunikace, tak neustále přemýšlím o prostorech, které jsou intuitivní, které nevytváří bariéry, kde člověk není oddělený v jednotlivých komůrkách. Neustále přemýšlím o prostoru, který umožňuje zhmotňovat myšlenky. V interaktivních instalacích pracujeme s tím, že cokoli si člověk pomyslí, jaký pohyb provede, tak se zhmotní, nějakým způsobem se promítá. Má ihned interakci na ten dům, ten dům na něho reaguje. Promýšlíme domy, které myslí a jsou živým organismem.
Foto: eArch
z projektu GeneratrixV něčem podobném měl základ i projekt Generatrix - instalace reagující na člověka. Myslíš si, že by bylo možné jej přeložit do architektury?Na počátku v roce 1999 bylo architektonické myšlení, snaha vytvořit intuitivní prostor. Když stavíš dům, zjišťuješ spoustu praktických parametrů pro stavbu: geologický základ, pohyb větru, vody, světlo, teplotu. Tyhle parametry se dají nějakým způsobem měřit a mohou být základem pro interaktivní zhmotňování domu, prostoru, urbanismu. Když tohle propojíš s jinými parametry jako pocit člověka, emoce, které se také dají částečně převádět do systémů dat, tak z toho vznikl Generatrix. Architekt, který má tato data, může interaktivně tvořit. Generatrix je hodně tekutý. Představ si, že se rozteče do prostoru, který je výsledkem těchto interakcí přímo na místě. Člověk se sejde přímo na místě, kde má vzniknout dům s architektem a pomocí sensorického deštníku vytváří organismus = základ životního prostoru. Data se snímají a mohou být základem pro prostory a inteligentní materiály, které vzniknou.E-area: projekt univerzity nebo vzdělávacího centra pro pražskou Letnou.O projektu E-area jsi říkal napůl vážně, že se za něj už dnes stydíte. Kdyby se dělal teď, v čem by byl jiný?Dávala nám sílu hodně naivita v tom, že prostor Prahy a České republiky nějakým způsobem může tenhle projekt zvládnout. To znamená, že pro tenhle prostor je příliš megalomanský. Ale sebereflexí jsme zjistili i to, že vlastně ve chvíli, kdy by byl postavený, je zastaralý. Rychlá výměna by tam nefungovala. Kdybychom ho stavěli teď, tak je to víc menších buněk, které jsou napojené k nějaké stávající budově univerzity. Můžou se vyměnit, přestěhovat a rychle reagoat na vývoj technologií. Bylo to hodně postaveno na bázi virtuální reality nebo spíš neuronové reality.Mohl bys jmenovat současné architekty nebo stavby, které se ti líbí?Těch je hodně, ale zkusím to zkrátit. Takovým „dědečkem“, kterého jsem obdivoval od dětství je Renzo Piano. Když přeskočím do současnosti, tak to jsou skupiny jako dECOi, Assymptote, Greg Lynn. Mnoho z nich bylo prezentováno na výstavě Non Standart Architectures.Jak dáváš dohromady tým, se kterým spolupracuješ?Základ je od roku 1991 skupina kolem prvních počítačů Silicon Graphics, které byly přivezeny sem do republiky a potom hodně dávám na intuici, jak komunikuji s lidmi během roku nebo se chodím dívat na práce do škol. Hodně mě inspirují lidi, kteří jestě studují, jsou otevření a přijímají informace. Ten tým má základ asi pěti lidí, ale další se připojují na různé projekty. Patří mezi ně Martin Ličko, Zsolt Trenscenyi, Jirka Zhoř a Josef Kasal. Skupina je hodně složená z programátorů, ale i architektů. E-area: holofonní auditoriumPokračování rozhovoru s Federico Díazem.Odkazy:www.e-area.cz

Klíčová slova:

Generální partner
Hlavní partneři