Architektonický rozmach asijského draka…

Pohled na současné dění v Číně z hlediska architektonického se pokusil dne 13. prosince 2006 v aule Betlémské kaple zprostředkovat Jan Benda svou přednáškou na téma „Architektura Číny 21. století“. S účastníky akce se tak chtěl český architekt, tvořící a žijící s manželkou Ivanou léta v zahraničí, osobně podělit o své zkušenosti při budování „výkladní skříně“ města Šanghaje, kde působí od roku 1993. Dvouhodinový monolog přinesl potvrzení, že Čína s plánovaným hospodářstvím nastoupila cestu otevřenosti, tržních reforem a nového přístupu k plánování měst. Když se čínská vláda rozhodla proměnit Šanghaj ve světovou metropoli, která by byla schopna stát se centrem světového obchodu pro Dálný Východ a Asii, začala město cílevědomě budovat podle jakéhosi seznamu, popsal Benda vývoj architektury a urbanismu této metropole. Jako kdyby odškrtávali jednotlivé body: nejvyšší budova světa, nejrychlejší vlak, moderní velkokapacitní letiště, přístaviště zaoceánských lodí a luxusní jacht-klub, světová výstava nebo olympijské hry, kongresové centrum a výjimečná architektura. Podle slov českého architekta představuje daný seznam žebříček stavebních subjektů, které by metropole současnosti rozhodně neměly postrádat. V případě Šanghaje asijský drak těží z geografické blízkosti k surovinám, levné pracovní síly a obrovského trhu, jenž vehementně promlouvá i do stavebnictví. Velkolepá přestavba města, jemuž vévodí nová moderní architektura, však provází neucelená urbanistická koncepce. Je opomíjena myšlenka, že prováděný rozvoj má probíhat tak, aby nová vrstva, pokud možno kvalitnější, pouze doplnila tu předchozí vrstvu. Neznamená to v žádném případě konservaci statusu quo, neznamená to však ani bezohledné vymícení zastavěných prostor pro budoucí mrakodrapy. Jejich vznikající existence pak zákonitě vyvolává domněnku, že se jedná pouze o kšeft. Současná čínská architektonická scéna „hostí“ nejen zahraniční, ale i domácí vycházející, zářící i zapadající hvězdy. Podmínky, které jim tamní stavební trh nabízí, se z pohledu toho našeho liší zásadně v jedné skutečnosti. Čínské úřady a investoři odbavují projekty doslova jako na běžícím pásu. Na vlastním příkladu architekt Benda dokazoval, že jejich realizace se počítá na dny a týdny, ne na měsíce či roky, jak je u nás běžným zvykem. Průběh přednášky však upozornil i na negativní jevy při rozvoji zdejší architektury. Největší překážkou se z tohoto hlediska zřejmě jeví počínání čínské vlády. Ta nejen eliminuje finanční zisky zahraničních investorů dosazením vlastních pracovníků na vykonávání stavebních úkonů, zároveň si k tomu ještě vyhrazuje neotřesitelné právo rozhodovat o výsledné podobě navrženého projektu. Tento fakt značně komplikuje práci cizích architektů při provádění samotných staveb, dokonce jsou známy případy, že najatí odborníci opustili své rozestavěné dílo pro nepřekonatelné neshody se zadavatelem projektu. I přes tyto rozpory si zřejmě každý návštěvník odnese démonické pocity z měnící se tváře Šanghaje, tak jako si je odnesli posluchači z přednášky architekta Bendy. Všude se staví mrakodrapy, souběžně s budováním městských parků, klimatizovaného metra a technické infrastruktury či mimoúrovňových křížení městských magistrál, dosahujících výše pěti pater. K nejvíce zastoupeným typům projektů se řadí tzv. SOHO (Small Office Home Office) objekty: obytné zábavně-pracovní komplexy. Běloskvoucí, čistá architektura na první pohled upoutá svou jednoduchostí jak v exteriérovém, tak i v interiérovém provedení. Jako když pozorujete dokonalé počítačové modely. Je přitom odrazem potřeb obyvatel tohoto města, vycházejících ze současného stylu jejich života, kterému dominuje velké pracovní zatížení. Přidáme-li k tomu argument obrovské rozlohy města pro eventuální dojíždění do zaměstnání, dává tato kombinace zelenou vzniku těchto satelitních SOHO bytečků. A to i za přemrštěné pořizovací ceny, kterým se musí přizpůsobit i světové obchodní značky, samozřejmě za předpokladu, že chtějí být vidět v kapitalistickém světě pozlátek. Důvodem, proč se do čínských měst slétli investoři z celého světa, je světově největší hladový čínský trh. Boom ve stavebnictví znamenal pro čínskou ekonomiku ve druhém kvartálu 2006 meziroční růst HDP o 11,3 procenta, což je nejvyšší růst ekonomky za deset let. Stavební výroba vzrostla i přes nařízená omezení za stejné období v meziročním porovnání o 22 procent.Šanghaj má dnes dvacet miliónů obyvatel a tři tisíce mrakodrapů. V deltě Žluté řeky, při seizmice 7° a klimatu Kalifornie, se dá chápat modernizace tohoto města jako velmi riskantní krok. Nehledě na to, že chaotická „perestrojka“ s sebou přináší další důsledky. Prvním z nich je nerozumné opouštění principů tradiční čínské architektury ze strany státu, druhým pak fakt, že uvedený proces se odehrává pouze na malé části území Číny. Stavební boom je rovněž velkou energetickou zátěží pro zbývající 4/5 velmi zaostalého, převážně zemědělského území. Vesničané, kteří žijí v katastrofálních hygienických podmínkách, jsou násilím vyháněni z oblastí, kde se pro extrémní spotřebu měst budují vodní elektrárny. Je zřejmé, že není možné zakonzervovat architekturu a urbanismus města a předpokládat, že i tak bude schopno poskytovat prostředí nezbytné pro fungování soudobé společnosti. Živoucí město, které by bylo schopné trvalého zachování svého životního prostředí, musí reflektovat dynamické společenské a technologické proměny, musí se neustále měnit, přestavovat a růst, a že je třeba vytvořit soudobý ekvivalent těchto staveb, jež by mohly rovnoprávně koexistovat s historickou architekturou. V případě Šanghaje, která měla dlouhodobě statut svobodného přístavu a byla charakteristická prolínáním tradiční čínské architektury s evropskou, se tomu děje se střídavými úspěchy. Na tomto místě je však nutné si uvědomit, že měnící se tvář města tuto zvláštní identitu nenávratně likviduje. Přednášku připravila Fakulta architektury ČVUT v Praze ve spolupráci s Obcí architektů.