Antonio Citterio - Voda je vzácná tekutina, je to hodnota…

Jedna ze světových designérských hvězd – Antonio Citterio – byl na jeden den vydán doslova na pospas vybraným evropským novinářům. Všichni jsme na rozhovor, který se nemusel týkat pouze nové kolekce, měli přibližně hodinu. Kdo by neznal onu situaci, kdy se sejdou dvě osoby stejného temperamentu. Naše diskuse připomínala spíše divadelní představení, nicméně Antonio Citterio i Philippe Grohe, autor konceptu, odpovídali na naše otázky velice otevřeně. Když jsme se na závěr zeptali, co z toho můžeme otisknout, dostalo se nám odpovědi: „Všechno, záleží jen na vás, jak všechna fakta a názory zpracujete. Jistě víte, jak důležité jsou interpretace a kontext.“Kdo je Antonio CitterioJméno třiapadesátiletého Itala Antonia Citteria (narodil se roku 1950 v Medě u Milána) je spjato s firmami Artemide, Ansorg, Arclinea, B&B Italia, Boffi Cucine, Flexform, Flos, Fusital, Hansgrohe, Iittala, Inda, Kartell, Maxalto, MaxData, Moroso, Olivetti, Pozzi-Ginori, Tisettanta, Vitra ad. Architekt, který absolvoval studia architektury na milánské polytechnice (1972), má široké pole působnosti – navrhuje stavby i jejich interiéry, showroomy významných firem, rekonstruuje historické památky, v jeho studiu se rodí design nábytku, svítidel, sanitární keramiky i kuchyňského náčiní, zabývá se grafikou. Rukopis jeho prací je jasně čitelný, odborná literatura ho řadí k neominimalismu.První studio založil po dokončení studií, pak se spojil s designérem Paolem Navou, v roce 1981 založil vlastní Design Studio Antonio Citterio. V roce 1987 vytvořili společně s manželkou, americkou architektkou Terry Dwanovou, studio Citterio-Dwan. Realizovali řadu architektonických projektů v Evropě i Japonsku. Od roku 1999 má v Miláně a v Hamburku kancelář Antonio Citterio and Partners. Vyučoval na milánské Domus Academy, Akademii pro architekturu v Mendrisu ve Švýcarsku a na univerzitě La Sapienza v Římě. Významné italské ocenění Compasso d´Oro obdržel v létech 1979 a 1987. Stůl Battista, který navrhl společně s Glenem Oliverem Loewem pro firmu Vitra, byl vybrán Philippem Starckem do ročenky The International Design Book, v nichž jsou vždy zachyceny nejlepší světové objekty vzniklé v daném roce. Německý časopis Architektur & Wohnen ho v roce 2001 zvolil designérem roku, do „dvorany slávy“ časopisu Interior Design Magazine byl zapsán v roce 2002. Na konci 80. let, kdy začalo ustupovat hnutí postmodernismu, byla v roce 1988 uspořádána v rámci milánského salonu výstava „racionalistů“, mezi nimiž excelovali Švýcar Mario Botta a Ital Antonio Citterio jako obnovitelé principů modernismu meziválečných let. Na posledních milánských salonech přelomu tisíciletí byl nábytek Antonia Citteria obdivován stejně jako objekty Brita Jaspera Morrisona nebo Belgičana Maartena van Severena. Charakteristickými rysy jejich prací je jistá strohost a precizní řemeslné zpracování. Střízlivé, avšak vytříbené návrhy s individuálním charakterem potvrdily jasné znovuzrození modernismu se všemi aspekty idealismu. Váš design bývá kritiky nazýván „racionalistický“ či „neominimalistický“. Přesto je ve všech vašich návrzích cítit „duch času“. Čím se inspirujete? Jak vnímáte zadání od jednotlivých firem? Nejsem minimalista, protože definice minimalismu je poněkud neefektivní. Minimalismus je náboženství a nepochází ani z naší země, ani z Evropy. Přišel z Japonska. Spočívá v chápání člověka jako součásti přírody. Příkladem je japonský hřbitov. Tam se prostě zasadí na papírku napsané jméno do kamene. Po pár dnech papírek zmizí a vy se stáváte součástí země, nic víc. Moje první návštěva Japonska, to byla opravdu velká zkušenost. Někteří lidé tam umisťují koupelnu mimo dům, a to nejen v minulosti, ale i nyní. Chtějí cítit chlad, horko, déšť, chtějí je cítit každý den. I uvnitř japonského domu cítíte, jaké je venku roční období. V Japonsku je šintoistická kultura přirozenou součástí života, prostě přirozenost, a jste-li minimalista v tomto smyslu, je to náboženství. Tímto způsobem cítíte, vnímáte svět a rozumíte estetice minimálního. Jinde je minimalismus spíše záležitostí časopisových titulků. Chcete-li mluvit o mé pozici v architektuře a designu, jsem součástí moderního hnutí (Modern Movement), asi tak, jak to viděl Mies van der Rohe. „Duch času“ – používám místo toho slovo „současný“ , protože současná povaha jakéhokoli designérského projektu zahrnuje a živí hlubokou touhu po předvídání. Existuje neustálé napětí mezi předvídavostí projektu a současnou povahou konečného produktu, což je podstata mého přístupu k designu. Vždy se snažím navrhovat objekty, které jsou absolutně současné, „sedí ve svém čase“. Minulá léta byla svědkem určité sociální evoluce, objevily se nové technologie a nové kódy komunikace… Pro mne závisí relevantnost subjektu (bez pokládání starých otázek po formě a funkci předmětu) za prvé na schopnosti tvořit jasné a pochopitelné objekty a za druhé na schopnosti vyvolávat potěšení a přání vlastnit… Fascinují mne ryzí kvality materiálu a způsob, jakým formují nějaký projekt. Podle mého názoru umožňuje hladký průběh každého projektu pouze hluboké porozumění materiálům a technikám zpracování, aniž bychom se odchýlili od daného záměru. Věřím, že design musí odrážet určitý druh etiky, která se nepouští do nějakých nepravděpodobných technologických transformací, ale hledá jednoznačný výsledek založený na vztahu mezi výrobními technologiemi a funkčností. Hovoříte o tom, že design vyvolává potřebu vlastnit. Z vašich realizací vlastním jedno kuchyňské náčiní, které jste navrhl pro finskou firmu Iittala. Jak se vám jako Italovi spolupracovalo se Skandinávci? Design, to je také hledání tzv. děr na trhu, které vám umožní určitý obchod. Proto pracuji pro firmy z řady zemí a je mezi nimi i finská Iittala. V posledních padesáti létech je to jedno z nejlepších firemních seskupení a pro mne je velmi důležité s takovými lidmi pracovat. Spolupráce to byla opravdu kvalitní.V ČR byl před nedávnem uveden na trh jiný váš produkt – kolekce sanitární keramiky Join, Easy a 500 pro Keramag a Sanitec Group... Tyto produkty jsou úspěšné v Německu, Francii, Anglii a teď i v Česku. Jsem rád, protože původně byly určené pouze pro italský trh, ale jak se ukazuje, stávají se mezinárodním produktem.Znáte nějakého českého designéra? Bohužel neznám a říkám bohužel. Ano, Bořka Šípka znám, je to můj přítel, Ale on už je tak dlouho v Evropě a Itálii… Česká republika byla neuvěřitelně tvořivá před válkou. Teď vlastně nedostáváme časopisy o architektuře v Česku.Jaké to je, být slavný designér s mezinárodním renomé? Jaké to je, přijímat během několika dní desítky novinářů k individuálním rozhovorům? To, že jsem slavným, není vůbec špatné, protože mám víc možností hovořit s lidmi. Lidé vám víc věří, protože si říkají, že přece nejste slavný jen tak pro nic. V sedmdesátých létech, když jsem začínal a kdy světu designu vládlo hnutí Memphis, jsem úspěšný nebyl a mé práce byly naprosto „out“. Já zůstal stejný a moje práce jsou dnes úspěšné až módní. Setkávání s novináři a médii vůbec je součástí našeho byznysu. Novináři jsou součástí designu. Jestliže nedostatečně komunikujete nebo komunikujete nesprávným způsobem, ztrácíte padesát procent hodnoty vašeho produktu. Pro mne je důležité všechno kolem daného produktu – grafické zpracování, nákresy, vizualizace, obchod, prodejní místo… Kolem výrobku je zapotřebí udělat nějaký rozruch, aby vznikla odezva, asi jako když hodíte kámen do vody.Patříte k úzké skupině mezinárodních architektů a designérů, kteří objevili domácí koupelny jako objekt tvůrčího zápalu. Jste také znám jako perfekcionista lpící na detailech. Máme teď možnost obdivovat novou kolekci vodovodních baterií, sprch a koupelnových doplňků Axor Citterio pro německou firmu Hansgrohe. Ty však představujete jako součást zcela nového konceptu sanitárního vybavení a koupelny vůbec... Nelze to jinak, nemohu vytrhnout nějaké předměty z celkového konceptu a z určité vize. Voda je dnes bohatství a luxus, tomu musejí odpovídat i vodovodní baterie, sprchy a další prvky či doplňky. Pokus pozvednout hodnotu vody jsem se snažil tvarováním i materiálovým výběrem celé koupelnové kolekce Axor Citterio. Dnes se totiž mění filosofie koupelny. Po řadu let to byl jen prostor určený k očistě těla, nikoli očistě ducha. Koupelna se stává intimním místem pro relaxaci, třeba i s hudbou a televizí. V koupelně uspokojujeme dvě základní oblasti – „potřebu“ a „touhu“. Potřeby zajišťuje toaleta a zařízení na mytí a praní, „touha“ je přání uvolnit se, provádět rituál mytí, vnímat vodu a její účinky jako životadárný prvek, cítit se dobře jak fyzicky, tak i duševně. Zdroj vody v koupelně, to je neobyčejně důležité místo. Proto musí produkt, ať armatury či sprchy, nějakým způsobem odrážet jeho význam. Otáčení vodovodního kohoutku a vytékání vody z něj je rituál, který je třeba vnímat. Na jednotném konceptu koupelny jsem začal pracovat pro jeden newyorský hotel, stavba však byla zastavena. Domnívám se, že je vždy důležité myslet na celkové řešení, nikoli jen na části, detaily a komponenty. Pracujeme na celém světě, stavíme domy, navrhujeme interiéry. Proč bychom se měli vždy znovu zabývat takovými prvky, jako jsou například dveřní systémy, obklady stěn, podlahy? Staly se součástí konceptu, proto mám připravenu „zásobu“ různých prvků vysoké kvality, které mohu použít kdekoli na světě. Můj cíl je vysoký průmyslový a technologický standard za správnou cenu.Pokud jde o perfekcionismus, někdy šílím kvůli naprosté maličkosti. Ono šílení je součástí tvorby, je to napětí. Nepociťujete-li napětí, nevěříte-li v něj, ztrácíte schopnost vytvořit něco nového. Možná slovo šílenství není to správné. Věříte-li v něco tvořivě, musíte být i trošku „praštění“.Jak vypadá váš koupelnový rituál? V mé koupelně se jakoby naladím a připravím na úkoly a zážitky, které mám před sebou a které na mě čekají. První chvíle každého dne prožívám sám se sebou, a to na místě, které na mě má pozitivní vliv a v podstatě formuje moji náladu na příštích několik hodin. Mohu se zde uvolnit, mít pocit naprostého soukromí. Podle toho jsem si také pro svou koupelnu vybral zvláštní místo v bytě. Před koupelnou se nachází terasa s výhledem ku východ, abych si mohl užívat ranního slunce. Co může být lepšího, než vkročit do nového dne v tak příjemné atmosféře?Psáno pro časopis domovPřipravila Lenka ŽižkováFoto: archiv Hangsrohe