Alpská vila v italském Lumezzane

Ve strmém svahu blízko „Passo del Cavallo“ stojí na mýtině mezi stromy dům. 700 metrů nad mořem, poblíž silnice, která spojuje údolí Trompia a Sabbia. Krajina se zde vyznačuje údolím, které se směrem na jih otevírá a na sever je zarámováno zelenými horami s vrcholy dolomitických skal.

Stále se nacházíme v blízkosti města a jeho ruchu, ale zároveň jsme daleko, kde exploze vůní horských bylin a ovčích pastvin navozují dojem, že se zastavil čas; tím je také určena základní podmínka stavby, kterou je primární vztah mezi umělým zásahem a přírodou.

Stavební materiály odrážejí vztah mezi zemí a krajinou: ve svahu severní části pozemku země poskytuje projektu kořeny, takže se zdá, že se dům zařezává do hory. To na jihu, nad převisem, kterým objekt vstupuje do údolí, krajina poskytuje svobodu zejména ve formě výhledu.

Severní dvůr, otevřený směrem k hoře, umožňuje divákovi pohlédnout na profil dolomitových skalních vrcholů, tyčích se 1200 metrů nad mořem a pokračuje strmou zelenou plochou, která prakticky uzavírá čtvrtou stranu domu. Velké, rozšiřující se okno na jihu je prostředníkem mezi interiérem a krajinou a to samé jižní světlo přivádí arkýř až ke zmiňované severní terase.

Lehkost, spojení s pozemkem, otevřenost bez exhibicionismu a současně nabídka soukromí, propojení základního principu síly země a vnitřní organizace prostoru, to vše vytváří představu domova, kterou tento objekt nabízí. Jsou to prvky tvořící soubor harmonie a napětí, hledající architektonickou podobu se silným, intenzivním výrazem, ale zároveň podobu rovnováhy a ukotvení v použití přírodních materiálů, jako je oxidovaná měď a dřevo.

Dům má nepravidelný půdorys tvaru „C“, s terasou s výhledem na čtvrtou stranu – zelenou horskou pláň – která rámuje strukturu stavby. Ta je tvořena třemi hmotami s variabilní výškou, rostoucí od severozápadu, kde hmota mizí ve spojení se zemí. První z nich má tři ložnice, dvě mají společně s koupelnou okna na terasu, zatímco třetí ložnice se jako hlavní ložnice s vlastní koupelnou otevírá směrem k mýtině na západě. Druhá, jižní hmota, s výškou mezi 3,50 – 4,50 metru, má obývací pokoj ve formě otevřeného prostoru, který je vložen mezi terasu a krajinu. Jeho uzavřená strana je charakterizována krbem a končí jižním oknem stejné velikosti.

Obývací pokoj pokračuje do jídelny s dvojitou výškou propojeného prostoru, vyznačujícího se strukturovaným obložením z trojúhelníkových ploch, v nichž je kontinuální systém osvětlení. V nejvyšší části stavby je podkroví, pod nímž je kuchyňská linka otevřená směrem k terase, zatímco nad ní je prostor pro studium. Vzniká tak centrální část domu, kde se neustále někdo pohybuje – navenek je otevřená a zároveň chráněná, téměř uzavřená je naopak na východní a západní straně.

Důležité jsou také úrovně přístupu. Hlavní, překrytá třímetrovým převisem, se nachází v jihovýchodní části. Za vstupem je rampa, rovnoběžná s hlavní místností s krbem. Nachází se zde schodiště, vedoucí na podlaží jídelny, a pak do mezipatra, kde se střešní okno otevírá k severní obloze.

Přístup od silnice je dvojí. Pro automobily slouží příjezdová cesta s krytou rampou, která je vede podzemím a je o podlaží níže, než je hlavní vstup. Pěší přístup vede po vysunutém lineárním ocelovém schodišti, vedoucím od kryté plochy u silnice až k domu.

Garáž spojuje s obývacím prostorem výtah. Technické a servisní prostory se nacházejí v suterénu. Dům vypadá, že patří do krajiny, nejsou zde žádné nepřírodní prvky kromě vysunutého schodiště, prořezávajícího travnatý svah. Objekt má geotermální systém tepelného čerpadla a ventilované stěny, vytvářející přirozené větrání i přes silné stěny (65 cm), které chrání proti chladu i teplu (italské energetické hodnocení je vyšší než "A"). Pomáhají tak vytvořit dům s velmi nízkými náklady na vytápění a s téměř nulovou spotřebou paliva, tedy i bez emisí.

Chtěli jsme dům šetrný k životnímu prostředí a vybrali jsme proto vhodné stavební materiály a izolace, zajišťující udržitelný domov v rovnováze s krajinou. Zeleň luk a stromoví rámuje vnější plášť z vlnité oxidované mědi a dřeva Accoya (patentovaným způsobem ošetřené dřevo z Nového Zélandu), to jsou spolu s trojitým zasklením jediné umělé prvky v opozici k přírodě.

Měď na ventilované stěně je modulována mírným plisováním, rozkmitávajícím světlo na nereflexním povrchu. Dřevo kolem terasy odráží světlo, které se láme od jihu. Podlaha terasy je ze dřeva iroko a velká okna, integrovaná do měděného pláště, definují prostor, který je umocněn zeleným javorem, přinášejícím kus přírody – to jsou také materiály, které vytvářejí srdce domu.

Vnitřní podlahy jsou z vyrobeny ze syntetické pryskyřice pískové barvy, stěny jsou z obíleného sádrokartonu a podhledy mají zapuštěné osvětlení. Skleněné zábradlí a okenní rámy z lakovaného železa mají za cíl povznést prostor i jeho kontinuitu a posílit propojení s tímto místem.