Adolf Loos v Praze

V zahraničí je výstava, především monografická a především umění 20. století, událostí. Ne nadarmo se v adorované Americe neříká takové výstavě exhibition, ale show. Výstava moderního umění musí být trhákem, musí překonat ve svém tématu výstavu předchozí. Zdravě se vyvíjející trh s uměním vytváří vysoké nároky na kvalitu, takže se i státní instituce musí otáčet a produkovat výstavy kvalitní (samozřejmě ne líbivé). Líbivé výstavy tam neprodukují ani soukromé galerie, což se nedá říci o soukromých galeriích českých (kvalitní soukromé galerie bychom v Praze spočítali na prstech jedné ruky). U nás stále vnímáme výstavy umění jako všední a běžné kontinuum. Pořád se někde něco vystavuje. Pořád někde něco je. Lidé z celé republiky nejezdí do Prahy na tu kterou konkrétní výstavní událost, ale na „něco“. Výstavy jsou jakýmisi škvírami, kterými na veřejnost prosakuje kontakt s uměním, jako plíseň. Výstava moderního umění má být něčím, za čím jedeme do zahraničí stovky kilometrů, jen abychom to viděli. To nesouvisí s nákladností – výstava s Loosovskou tematikou by neměla ujít žádnému zájemci o moderní architekturu, žádnému aspoň středoevropskému studentovi architektury. Bohužel, Adolf Loos – dílo v českých zemích není takovým „eventem“. Už jen vymezení výstavy: dílo v českých zemích. Existuje objektivní důvod Loosovu tvorbu separovat na českou, rakouskou, francouzskou? Pokud by se jednalo o různé životní etapy, jistě. Adolf Loos byl ale prototypem kosmopolity – cestoval a tvořil napříč Evropou. Není tedy důvod jeho dílo vymezovat. Česká díla navíc ani netvoří žádný kompaktní celek. Pokud je cílem výstavy upřít na české realizace zrak památkové ochrany, pak je to věc jiná a pak taková výstava nemá být zaměřena na nejširší veřejnost. Loosova tvorba se hemží různými motivy, má široké teoretické zázemí, je velmi komplikovaná. Žádný klíč od výstavy nečekejme. Chronologické uspořádání je nejen velmi neinvenční, ale zároveň i zavádějící – ukazuje sice všechny české realizace, ale nezapomínejme, že je to pouze výběr z Loosovy tvorby celé, divák tak může nabýt mylného dojmu, že má před sebou „to nejlepší". 

 Co je ale velmi přínosné a pozitivní, je, jak rozsáhlé dílo Loos v Čechách zanechal. Výstava ho mapuje s nesmírnou precizností, popisuje ke každé realizaci genezi stavby i současný stav. Najdeme zde kopie archivních dokumentů, je zde vždy vyzdvižena postava zadavatele, neboť ta měla v Loosově tvorbě klíčové místo a záleželo na síle zadavatelovy osobnosti, jak výsledné dílo ovlivnil. Můžeme zároveň sledovat rozdílnost a zároveň shodné znaky a prvky, typické pro Loosovu architekturu, především co do výběru a jakési hierarchie užívaných materiálů. Je vidět velmi dlouhá, soustavná, intenzívní a systematická badatelská práce. Prezentace výsledků ale mohla být o něco pompéznější, když se můžeme (můžeme?) dílem Adolfa Loose pyšnit tak, jak říkají doprovodné texty. Ještě na závěr musím velmi ocenit výtvarné řešení expozice: nápad se stupňujícími se velikostmi paspart ke každé realizaci je originální, levný i velmi přehledný. Navíc ctí motivy geometrické estetické prvky Loosovy tvorby. Na výstavu Adolf Loos je jistě třeba zajít. Je čistá, poctivá a precizní. K mezinárodnímu eventu hodnému Loosovy velikosti má ale daleko.