SEFO – Středoevropské forum Olomouc
Představujeme zajímavou studii budovy středoevropského fora v Olomouci. Rekonstrukci navrhli Michal Sborwitz, Marie Sborwitzová a Karel Prášil. Přístavbu pak navrhl tým Šépka Architekti ve složení Jan Šépka a Václav Derner.
EARCH.CZ , 18. 12. 2009
SEFO vznikne rekonstrukcí areálu Muzea moderního umění a přístavbou v sousední proluce. Toto místo patří od nepaměti k široko daleko nejexponovanějším jak z hlediska dálkových cest mezi evropským jihozápadem (Itálie, Porýní) a severovýchodem (Polsko, Rusko), tak i z hlediska místní topografie. V rámci městského organismu – což je neméně důležité – navíc představuje dramatické zúžení; žádný z těch, kdo v tisícileté minulosti procházel Olomoucí či jejím širokým okolím, nemohl prakticky projít jinudy. Tohle místo však také představovalo mezní, hraniční bod mezi dvěma světy – mezi Předhradím s hradem na východě a měšťanskými čtvrtěmi rozloženými západně. S trochou zjednodušení mezi sférami mocensko-duchovní a světskou. Dodnes leží na hlavní komunikační ose ve středu města.
Budoucí areál SEFO tak představuje součást dramatického hrdla a jeho urbanistické, architektonické a památkové vyřešení zajímavý a současně složitý problém. Uskutečňování projektu SEFO provázejí od počátku složité okolnosti výmluvně charakterizující stav společnosti. Bylo nutné např. získat osm pozemků v proluce, u nichž většina majitelů (s čestnou výjimkou města Olomouce) svými spekulačními nároky několikrát projekt málem zablokovala.
Zatím poslední kritický okamžik souvisel s přípravou architektonické soutěže na podobu novostavby a rekonstrukce. Soutěž o návrh podle zákona o veřejných zakázkách z roku 2006 jsme připravovali dva roky. Když jsme se však obrátili na Českou komoru architektů, setkali jsme se s překvapivým odmítnutím. Představitelé komory nám sdělili, že považují soutěž za neregulérní a proti těm soutěžícím, případně porotcům, kteří jsou členy komory a soutěže se zúčastní, užijí kárné opatření. Účast v soutěži by mohli doporučit jen tehdy, kdybychom porušili zákon o veřejných zakázkách! Vzhledem k tomu, že jsme ani po několikatýdenním jednání nedospěli ke shodě, museli jsme s těžkým srdcem od soutěže ustoupit. To, že se nepodařilo připravit studii architektonického řešení na základě co nejširší konfrontace názorového spektra formou soutěže, je samozřejmě handicap. V nouzi nezbylo než postupovat jiným způsobem – zadáním architektonické studie jako zakázky menšího rozsahu. To, co však vzniklo, není v žádném případě možné nazvat pouhou z nouze ctností. Obrátili jsme se na dva z nejvýznamnějších českých architektů, s nimiž jsme navíc měli řadu zkušeností z minulosti jak z rekonstrukce Muzea moderního umění, tak arcidiecézního muzea. S Michalem Sborwitzem a Janem Šépkou jsme pak po dva letní měsíce spolupracovali na studii. S výsledkem jsme víc než spokojeni, domníváme se, že umožní vznik ojedinělého díla. Základním motivem jejich studie se stala polarita uplatněná a rozvinutá v řadě variací. Podařilo se navázat na polaritu oněch dvou olomouckých světů, které se v tomto místě stýkají – monumentálních hmot na jedné a drobného členění na druhé straně.
Šépkova novostavba či drúza novostaveb lavíruje mezi něčím až živočišným, mezi evokací onoho tak charakteristicky středověkého, ale také expresivně kafkovského doupěte a ozvěnou počátků novověké architektury v dílech francouzských revolučních klasicistů, kteří hodlali nahradit křesťanskou metafyziku pokusem o ještě obecnější vyjádření absolutna.
Práce s motivy genia loci by samy o sobě nestačily. Autoři studie se v nemalé míře také soustředili také na otázku principu muzea jako jednoho z příznačných témat novověké civilizace. K otázce smyslu koncentrace umění, které již neslouží ani kultu, ani v první řadě reprezentaci, jako tomu bývalo kdysi, ale pokusu o demokratizaci, zpřístupnění a interpretaci této „elitní“ oblasti. Tzv. vysoké umění je ve své novodobé podobě značně komplikovanou záležitostí, a proto je nutné střídat prostory s jeho koncentrovanou instalací s prostorami, v nichž je možné vydechnout, osvěžit se, znovu se koncentrovat, případně se zúčastnit animačního programu. Nové výstavní sály Šépka situuje do tří z pěti přistavovaných domů se snahou o vytvoření kontinuálního výrazně magického prostoru, který vzdáleně přes staletí souzní se slavnými interiéry Piranesiho či Johna Soana. Ono konkrétní (genius loci) a obecné (námět muzea jako koncentrace novodobého duchovna) i zde propojuje téma světla. A opět téma elementu charakteristického v nejobecnějším slova smyslu jak pro staré civilizace, tak pro novověk (absolutno až sakrálno, případně osvícení ztělesněné světlem padajícím shora a oblévajícím interiéry valné části areálu od věžičky klasicistního paláce až po štěrbiny ve střechách novostavby). A charakteristické také pro tento architektonický druh (nasvětlování jako jeden ze základních prvků muzea i divadla). Podaří-li se forum uskutečnit, mělo by být otevřeno na podzim 2014.
Psáno pro Architekt 11-12/2009
