Zemřel jeden z nejvýznamnějších slovenských architektů poválečného období Ferdinand Milučký
Ferdinand Milučký patřil bezesporu k nejvýznamnějším architektům poválečného Československa. Milučký tvořil v duchu čisté moderny, velký vliv na něj mělo dílo Miese van der Rohe a slovenského funkcionalisty Emila Belluše. Poslední rozloučení se slovenským architektem proběhne zítra v bratislavském krematoriu – Milučkého vrcholném díle, které navrhl v šedesátých letech.
EARCH.CZ , 31. 7. 2019
Ferdinand Milučký se narodil roku 1929 v severoslovenském městečku Rajec do rodiny klempíře. Právě profese jeho otce měla podle Milučkého rozhodující vliv na jeho umělecký rozvoj. Milučký tvořil v duchu čisté moderny, podle svých slov se snažil navrhovat „co nejabstraktnější architekturu“, přičemž specifickým rysem se pro něj staly dlouhé paralelní stěny. Tento svůj přístup nejdůsledněji uplatnil ve své vůbec nejvýznamnější realizaci krematoria a urnového háje v Bratislavě, na které pracoval mezi lety 1962-1968.
„Pokúšal som sa vytvoriť čo najabstraktnejšiu architektúru – je to však trochu paradox, keďže výrazové prostriedky architektúry sú hmotné. Krematórium spočíva v postavení siedmich rovnobežných stien (bez zvoničky a komína) vytvárajúcich akúsi stenovú skulptúru. Medzi stenami vznikajú priestory, ktoré sú okrem spomínaných stien ohraničené čo možno najmenej hmotnými predelmi. Exteriér je maximálne, takmer nehmotne prepojený s interiérom. Okrem toho som sa snažil vyhnúť akýmkoľvek ďalším výrazovým prostriedkom a oprostiť architektúru od stavebných detailov, ktoré by narúšali steny a prelínajúci sa priestor medzi nimi, aby tak vynikli samotné steny a pozdĺžny priestor vyúsťujúci do dubového lesa,“ popsal Milučký před deseti lety svůj návrh bratislavského krematoria v rozhovoru pro portál ASB.
Více k tématu
Milučký vystudoval architekturu na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě (dnes Slovenská technická univerzita). Kromě své praxe architekta se věnoval také památkové ochraně (v osmdesátých letech pracoval v prostředí památkové zóny Bratislavy, většina jeho návrhů ovšem nebyla realizována), urbanismu i výstavnictví. Navzdory tomu, že nikdy nevstoupil do komunistické strany, získal mnoho velkých příležitostí. Největší realizaci Ferdinanda Milučkého představuje Dům umění v Piešťanech, který dokončil na konci sedmdesátých let. Autorsky se podílal také na interiérech československého pavilonu na EXPO 67 v Montrealu.
I v posledních letech života byl Milučký velmi aktivní. Vyjadřoval se například k nové developerské výstavbě v Bratislavě, obhajoval architektonické soutěže, kritizoval úpravy bratislavského hradu. Jako mnoho dalších architektů Milučkého generace, i on se pokoušel o ochranu svých realizací před necitlivými úpravami.
„Neuveríte, ale doteraz ma pracovne celkom pohlcuje úsilie uchovať svoje diela v ich pôvodnej forme. Prevádzkovatelia krematória od začiatku stále ešte nechápu čistotu riešenia budovy, nevedia sa uspokojiť s jednoduchosťou architektúry. Neustále sa snažia dopĺňať ju o detaily, ktoré do nej nepatria. Rovnako necitlivé zásahy sa diali a dejú aj na iných mojich dielach. Skutočne mi dá zabrať, aby som všetko ustriehol a nedovolil znehodnotiť svoje diela. Snažím sa znížiť rozsah devalvácie na najmenšiu mieru,“ svěřil se Milučký v již citovaném rozhovoru pro ASB.
Ferdinand Milučký žil ve své bratislavské vile, kterou si sám navrhl. Zemřel v pátek 26. července, poslední rozloučení s jedním z nejvýznamnějších slovenských architektů poválečného období proběhne 1. srpna ve stavbě, kterou sám pro účely posledního rozloučení navrhl – krematoriu v Bratislavě, které je již zapsáno na seznam slovenských národních památek a o kterém historik architektury Matúš Dulla napsal knihu Na konci cesty.
