Zdeněk Lukeš: Vadnoucí krása v betonu. Modernistický Hlávkův most od Pavla Janáka

Prestižní úkol byl tehdy svěřen mladému architektu Janákovi (1882-1956). Ten byl Zítkovým žákem z pražské techniky, ale studoval rovněž na prestižní umělecké akademii ve Vídni u prof. Otto Wagnera. Po svém návratu pracoval v roce 1908 v ateliéru čelného představitele architektonické moderny Jana Kotěry. Společně s ním a s jeho žákem Josefem Gočárem navrhl pavilon Obchodní a živnostenské komory na pražském výstavišti, zdobený plastikami Jana Štursy. Samostatně pak tamtéž navrhl dva menší firemní stánky. V letech 1908-1909 se zúčastnil jedné ze soutěží na dostavbu Staroměstské radnice, kde zaujal radikálním návrhem na zbourání části severní fronty Staroměstského náměstí, kam umístil novostavby ve wagnerovském stylu s arkádami, jež pak pokračují i na západní straně až ke gotické věži. V této soutěži ho sice zastínil kolega Gočár projektem stupňovité věže, ale i Janákův návrh byl invenční. V této době měl Janák již za sebou také první zkušenosti s vodními díly, neboť projektoval jez v Obříství. 

Hlávkův most byla pro mladého architekta další výzva. Rozhodl se využít možností železobetonu a prokázat, že i materiál, považovaný v té době za nehezký a nevhodný pro tento typ staveb, může fungovat. Ke spolupráci autor proto přizval respektovaného konstruktéra Františka Mencla (1879-1960). Dominantním výtvarným motivem se stala elegantní vlnovka, která probíhá pod mostovkou nad sedmi segmentovými oblouky. Zadavatel stavby – tedy hlavní město Praha – měl samozřejmě zájem, aby byl most dekorován. Janák oslovil vesměs mladé sochaře nastupující generace, kteří se již rozešli se zdobnou a dekorativní secesí. Bohumil Kafka a Ladislav Kofránek vytvořili betonové figurální reliéfy na východní straně mostu, Otto Gufreund byl pak autorem kruhových medailonů významných osobností, jež jsou umístěny na západní straně. Ne všechny byly dokončeny v době stavby, ten, který zobrazil mecenáše, architekta a stavitele, po němž nese jméno, byl osazen až v sedmdesátých letech spolu s portrétem Janákovým.

Strohá, ale elegantní architektura nového mostu v modernistickém stylu upoutala. Po jeho dokončení byla ještě na holešovickém předmostí osazena dvě sousoší Práce a Humanita, vytvořená Janem Štursou, další nastupující hvězdou pražské výtvarné scény. Byla umístěna na kanelovaných výběrčích budkách, neboť v té době se ještě vybíralo na mostech mýtné. Stavba sloužila svému účelu dobře celá desetiletí. V šedesátých letech však byla rozšířena na dvojnásobek, a to tak, že vedle stávajícího mostu byl postaven ještě jeden, tentokrát bez výtvarné výzdoby. Odstraněny byly i Štursovy plastiky. Kovová konstrukce navazujícího mostu ze Štvanice na Nové Město byla nahrazena železobetonovou. Během dalších nepříliš šťastných úprav holešovického předpolí, které proběhly v souvislosti s trasováním severojižní magistrály, jež vede přes Hlávkův most, vznikl podivný labyrint průchodů a nájezdů, už léta jedno z nejodpudivějších míst metropole. Dostat se pěšky od stanice metra Vltavská na Hlávkův most je téměř nadlidský výkon, kdo si to nevyzkoušel, neví, o čem je řeč. O tom, že v páchnoucích neosvětlených tunelech plných odpadků není bezpečno ani ve dne, není třeba hovořit.

Jen jedna věc se podařila díky vytrvalému úsilí docenta pražské AVU Vlastimila Večeři, který tak dlouho atakoval úředníky magistrátu, až se mu podařilo vyjednat vrácení obou Štursových sousoší, byť stojí mnohem dále od sebe, než tomu bylo původně. Sochaři mohli rovněž vniknout do štěrbiny mezi oběma mosty a vytvořit odlitky reliéfů, jež původně zdobily východní partii. Ty pak byly osazeny vně rozšířené části mostu.

Už léta je most permanentně přetěžován automobilovou a tramvajovou dopravou. Bídný stav jeho konstrukce si můžete nejlépe prohlédnout na ostrově Štvanice. Betonová konstrukce je popraskaná, části jsou vydrolené. O nic lépe na tom není ani vozovka složená z žulové dlažby. Její četné nerovnosti se vlivem permanentní dopravy stále zhoršují a lokální opravy to nespraví. Most je pak nerovnoměrně zatěžován a to jeho stav dále zhoršuje. Zřízení tramvajové zastávky na ostrově je sice pozitivním činem, ale konkrétní řešení také působí jako provizorium a není ani bezpečné. Ostatně nejde jen o most samotný. Depresi v návštěvníkovi vzbudí celý stav Štvanice, zejména jeho západní polovina s rozpadající se funkcionalistickou restaurací tvůrce Veletržního paláce a Plečnikova žáka Josefa Fuchse, zmizelou populární ledovou plochou i navazující nevzhledné pozemky směrem k hydroelektrárně. Soutěž na revitalizaci tohoto území proběhla už před lety, ale neděje se nic. Zato až se památkově chráněný Hlávkův most začne rozpadat, slíbí nám opět magistrát, že nám postaví nový a mnohem hezčí…